Nýtování kroužků

Nýtování bylo základní součástí výroby zbrojí. Prakticky všechny zbroje používané ve středověku (nebo i v Antice - viz. lorica hamata) byly snýtované, případně tvořené kombinací vysekávaných či kovářsky svařovaných kroužků s kroužky nýtovanými (vyrobit celou zbroj z vysekávaných kroužků nejde a kovářsky svařovat - skovávat - lze jen samotné kroužky). Až později v novověku se objevují i zbroje pouze zavírané, které se ovšem zpravidla objevují už jen jako doplněk plátových zbrojí apod. Samo nýtování společně s výrobou drátu činilo technologii výroby nesmírně náročnou, takže se z počátku ujímala jen pomalu a cena zbrojí byla především kvůli pracnosti a složitosti výroby velmi vysoká. Právě s ohledem na velmi vysokou pracnost/cenu najdete poctivě nýtované kroužky na moderních replikách kroužkových zbrojí (např. v hist. šermu) jen výjimečně. Koneckonců většina nástrojů se dodnes principielně příliš nezměnila a tak jde o stále stejnou ruční práci.

Brnířská dílna - nástroje a přípravky používaný brnířem. Chybí průvlak na tahání drátu.

 

Klasický používaný postup nýtování kroužků byl následující - brníř vzal předem vyrobený kroužek, který odsekl z navinuté pružiny (obr.č.1-2). Pomocí zvláštní kalibrační desky (nebo prostě kleštěma, případně už při štípání z pružiny kdy se štípe až následující kroužek) s kónickým otvorem se kroužek zmenšil a oba jeho konce se mírně přeložily přes sebe (obr.č.3). Následně se kroužek buď kladivem nebo v nějakém razícím přípravku zploštil (obr.č.4). Z archeologických nálezů nebo zbrojí dochovaných v depozitech muzeí či nejrůznějších sbírkách po celé Evropě máme doloženy v zásadě dva druhy kroužků - kulaté a ploché. V obou případech se drát vytahoval přes průvlakovou desku a měl tak původně kruhový či oválný tvar (výjimku tvoří nepřerušené kroužky vyseknuté z plechu používaně na některých typech zbrojí). Po přeložení konců kroužku přes sebe došlo ke zploštění a buď se zploštil pouze přeložený konec a zbytek kroužku zůstal neporušený (tak tomu je obvykle u kroužků z tenkého drátu), nebo došlo v jakési raznici ke zploštění nejen přeloženého místa, ale celého kroužku. Oba příklady najdeme i na dochovaných zbrojí od nás.

Ukázka obou typů kroužku - nahoře celé zploštěné a u kroužků dole bylo zploštěno jen místo kolem nýtku, aby se tak vytvořil pro něj dostatečný prostor. Kroužky jsou vyrobeny z drátu o síle 0,8mm. Výroba Curia Vitkov.

V místě přeložení pak vznikla vetší ploška, do které následně kalenou jehlou (nebo kleštěmi i když ty se spíše používají k dotvarování a zvětšení otvoru - obecně se otvor neprostřihuje, materiál neubývá, jen tvaruje) prosekl drobný otvor (obr.č.5) - postupně z jedné a druhé strany napříč oběma přeloženými konci naráz. Prosekávání otvoru se mohlo dít za studena i za tepla, případně mohl brníř pracovat za studena ale kroužky si ohřátím ve výhni a pomalým ochlazením popistit a změkčit si tak materiál. Experimentálně máme ověřeny oba dva postupy, ale při práci zcela za studena je třeba používat relativně měkké materiály. Ovšem je třeba brát v potaz že i zbroj vyrobená z měkkého drátu bude díky snýtování velmi odolná. Více k materiálům najdete v předchozí kapitole.

 

Detail jednoho ze tří druhů použitého pletiva zbroje č. 475 z depozitu NM, Praha

Poslední fázi představoval samotný nýtek, který brníř vložil do otvoru a rozklepl či rozmáčkl (obr.č.6). Z archeologických nálezů a dochovaných památek známe celkem dva základní druhy nýtků - nýtky válcové, vyrobené z drátu a nýtky čtverhranné - tedy v podstatě jakési klínky.

Klínkové nýtky:

Čtverhranné nýtky se vyráběly poměrně jednoduchým postupem - buď se odstřihl pásek z předem vytepaného plechu nebo se vzal silnější drát, který se roztepal do pásku obdélného průřezu. Tento plochý pásek se postupně šikmo - sekáčem nebo nůžkami na plech rozsekal na miniaturní trojúhelníčky - klínky. Tyto klínky pak vsunul brníř do čtverhranného otvoru (takže otvor se prorážel sploštělou čtverhrannou jehlou) a rozklepl proti podložce s důlkem nebo smáčkl kleštěmi které měly jednu stranu kleštin rovnou a druhou s důlkem. Tím vznikla na jedné straně oblá hlavička, podobně jako u nýtku z drátu, zatímco druhá strana klínku lícovala s povrchem nýtované plochy. Technicky vzato je takový obdélný tvar nýtku velmi výhodný, protože kroužek bývá zpravidla namáhán roztahováním, takže nýtek sám bývá namáhán (v ideálním případě) především střihem, popřípadě i na otlak. Obdélník střihaný přes svou delší stranu pak vydrží více než kruh. Další výhoda tkví v tom že obdélný otvor nevyžaduje tolik prostoru a snáze se prorazí i do relativně úzké plošky roztepané z tenkého drátu kroužku.

Fragment kroužkového pletiva z depozitu Vojenského muzea v Praze. Inv.č. I-3057. Na jednom z kroužků je dobře patrný čtverhranný otvor po vypadlém nýtku - klínku.

Zmíním tu v této souvislosti ještě jeden zajímavý postřeh - pokud nemáte skutečnou možnost prozkoumat kroužkové pletivo do detailu a z obou stran, vidíte ve vitrínách muzeí obvykle pouze jednu jeho stranu. Protože oba typy nýtků mohou mít na jedné straně vystouplou oblou hlavičku - zejména z "vnější" strany pletiva, je jen na základě pohledu do vitríny často velice obtížné ne-li rovnou nemožné je od sebe rozlišit. Klínkové nýtky v sobě ale skrývají další záludnost - zanýtování bývá ze strany kde není hlavička velice precizní a klínek je obvykle zcela zapuštěn do nýtované plochy. Pod následnou vrstvou koroze a konzervačních látek se pak může obrys klínku zcela ztrácet a je viditelný jen při velkém zvětšení nebo dokonce až pod rtg. Tak může pohled na spodní stranu takto nýtovaného kroužku vést k mylné doměnce, že se jedná o kroužek skovaný (kovářsky svařený) nebo nýtovaný "na háček".

Není bez zajímavosti ani fakt, že přestože bychom logicky očekávali, že hlavičky klínkových nýtků budou všechny na jedné straně pletiva a to té vnější, tak aby spodní strana dosedající na krzno zůstala maximálně hladká, není tomu tak. I tam kde drtivě převažují hlavičky na jedné straně, najdeme často kroužky s nýtkem otočeným hlavičkou na druhou stranu. Buď to bylo dáno tím, že starým brnířům a jejich zákazníkům na tom příliš nezáleželo nebo tím, že je to jednoduše "zfušované" - výroba přípravných dílů pletiva se v "manufakturách" brnířských dílen zřejmě zadávala tovaryšům a učedníkům, navíc při velkém množství výroby je velice těžké udržet pozornost a nedopustit se chyby. Výsledkem je ale pletivo, které může zdánlivě budit dojem, že se tu střídají dva různé druhy kroužků - kroužky nýtované s hlavičkou s kroužkama zdánlivě skovanými či nýtovanými na háček apod.

 

Detail fragmentu kroužkové zbroje - depozit Národního muzea v Praze. Vnitřní průměr kroužku 6mm, původní síla drátu mohla být nanejvýš 1mm.

Válcové nýtky:

Také válcové nýtky z drátku byly velice prosté - takový nýtek se vyrobil jednoduše z dalšího drátu o průměru odpovídajícím otvoru proraženém ve zploštělém konci kroužku. Drát se nasunul do otvoru a pomocí jednoduchých nýtovacích kleští (s důlky v kleštinách) stiskl - vytvořily se tak vlastně zároveň hlavičky na obou koncích nýtu. S pomocí dalších přípravků lze vyrobit nýtky i samostatně, což jak jsme experimentálně ověřili následně může usnadnit práci při vkládání nýtků do kroužků a nýtování, ale vyžaduje to poměrně jemnou a náročnou techniku, zejména u hodně jemných nýtků a celkově to práci činí zbytečně složitější. Jeví se mi tudíš jako málo pravděpodobné, že by staří brníři skutečně volili tento postup.

 

Replika možné podoby speciálních brnířských kleští - slouží k vymáčknutí hlaviček nýtku přímo v kroužku. Důlek který můžete vidět v detailu je v obou polovinách kleštin. U kleší na nýtování klínkem pak jen v jedné kleštině. Curia Vitkov.

 

Někdy se dočteme - zvláště v literatuře z anglosasského okruhu - že tyto kruhové nýtky s vystouplou hlavičkou po obou stranách kroužku jsou spíše východního nebo dokonce orientálního původu a nýtky klínkové pocházejí ze Západní Evropy. Je možné, že se technologie nýtování klínkem skutečně objevila na Západě jako původní, ovšem i zde se objevují nálezy kroužkového pletiva spojeného kruhovým nýtkem s hlavičkou, stejně jako se u nás objevují případy kroužků nýtovaných klínkem. V případě starších nálezů může skutečně jít o práci orientální, importovanou přes středomoří nebo Skandinávii, podobně jako v případě stejných nálezů u nás. Například u tzv. zbroje sv. Václava se také usuzuje na možný orientální původ (byť máme i teorie o tuzemském původu zbroje - viz. D. Třeštík). Ovšem kruhové nýtky s víceméně kulatou hlavičkou po obou stranách nacházíme po celé Evropě i později, stejně jako nýtky klínkové, tudíž nelze jednoznačně tvrdit, že tam kde máme nýtek z drátku musí jít automaticky o orientální import.

 

Detail kroužkového pletiva zbroje č. 475 z depozitu NM, Praha.

 

 

Brníř při práci:

Rekonstrukce možných hypotetických způsobů výroby polotovaru kroužků a jejich nýtování. Protože za dobu co se brnířinou po praktiocké stránce zabývám jsem vyzkoušel množství různých postupů, vybral jsem ty nejzajímavější a dle mého názoru nejpravděpodobnější postupy a nástroje a postupně je zde budu prezentovat:

Způsob 1:

1. 2.

1. - navíjení drátu do pružiny 2. sekání pružina na jednotlivé kroužky

3. 4.

3. přeložení konců přes sebe 4. zploštění kroužku a vytvoření plošky pro otvor

5. 6.

5. Prorážení otvoru se dělá jehlou a následně se otvor dotvaruje kleštěmi 6. nýtování - zde zaklepáváním klínku proti důlku v kovadlince, ale lze i spec. kleštěmi).

V detailní podobě s možností zvětšení náhledu můžete najít tento postup ve fotoalbu zde.

Ukázka části repliky nýtované brně. Vnitřní průměr kroužku 6-6,2mm na sílu drátu 0,8mm. Výroba Curia Vitkov.

 

Způsob 2:

Tento postup má některé společné kroky s předchozím, ale použil jsem u něj zase o trochu jednodušší nástroje a spojil některé kroky dohromady. V čem se postup liší můžete posoudit na následujících fotografiích:

 

Základ přípravku tvoří jednoduchá kostka s průchozím otvorem. Ten je z jedné strany kónický a přechází do válcového otvoru. Dále pak razníček zapadající do válcového otvoru, kovadlina a samozřejmě kladivo.

Položíte "kostku" s otvorem na kovadlinu. Předem odstřižený kroužek vhodného průměru který vyrobíte stejně jako v předchozím případě vsunete do kónického otvoru (nesmí být zavřený - oba konce jsou v různé výšce, tak jak je odstřihnete z pružiny). Pomalu jej tlačíte razníčkem dolů a zužující se kónus kroužek uzavře na nový menší průměr s přeloženými konci přes sebe. Jakmile ztlačíte kroužek až na dno, udeříte opatrně kladivem do razníku (osvědčilo se mi raději méně dvakrát, než jednou silně). Tím dojde ke ztlačení konců a zalisování do sebe.

Následně hotový kroužek razníčkem vymáčknete z "formy" v kostce ven. Někdy se podaří vytvořit rozšířený prostor pro nýtek už v této fázi, ale většinou je místo překryvu stále poměrně úzké. V této fázi však už nehrozí deformace kroužku ani to že konce ze sebe sjedou a tak stačí stejným razníčkem klepnout do místa překryvu znovu a vznikne ideální ploška pro nýt. Pokud chcete celý kroužek plochý, tak jej v této fázi položíte na kovadlinu, přiklopíte vhodným kovovým razníkem (lze použít cokoli dostatečně tvrdého a hladkého) a udeříte kladivem.

A zde můžete vidět ukázku hotových kroužků - tyto nejsou zploštěné celé, ale pouze v oblasti určené pro nýt. Síla drátu byla v tomto případě 1mm, síla obou vrstev v místě zploštění a přeložení konců je cca 0,7mm . Vnitřní průměr kroužku se pohybuje kolem 5,6mm. Výroba Curia Vítkov.

 

Ukázka postupného vytváření snýtovaného kroužku výše popsanou metodou. Výroba Curia Vítkov.

Zvětšený detail kroužku s co nejmenší ploškou pro proražení nýtu, jaká se mi zatím podařila, aby byla zároveň zachována i nějaká pevnost spoje. Drát o průměru 0,8mm, vnitřní průměr kroužku 6,15mm.

 

Spojení "na háček"

Alternativní metoda spojení kroužků spočívala v tom, že se roztepal do plošky pouze jeden konec kroužku. Na tomto konci se opět prosekl otvor. Druhý konec kroužku se zmáčkl do špičky nebo se na něm vytlačil speciálním přípravkem výstupek - čep nebo tzv. "háček". Tento konec se protáhl otvorem v první části a roztepal. Takový spoj sice nevyžadoval žádný nýt, ale s ohledem na to že háček nebyl vždy dostatečně dlouhý k roznýtování byla asi celková pevnoist spoje nižší než u klasického nýtu. Někdy se dokonce otvor v zploštělé části kroužku vůbec neprosekl, ale spíše vytlačil důlek do kterého pak zapadl háček a celek se roztepal (k vidění např. na fragmentu závěsu gotického šlapu v Městském muzeu v Nymburku).

Detail kroužkového pletiva z fragmentu gotického šlapu vyrobený pravděpodobně právě technikou spojení na háček. Depozit Městského muzea Nymburk.

 

Takový spoj byl docela určitě slabší než nýt a háček se mohl z důlku vyvléknout - protože je však kroužek při úderu nebo bodu namáhán spíše na roztažení a nýt tedy na střih (a částečně otlak), mohl i tento spoj prokázat cenné služby a dozajista byl mnohem pevnější než prosté zavírané kroužky.

 

Detail výše popsaného fragmentu kroužkového závěsu.