Střihy a rekonstrukce oděvu v 11-13.st.

Ladislav Tomič a spol.

nůžky

Úvodem:

Tento článek je věnován rekonstrukci především raně středověkého oděvu a to jak na základě teoretických informací čerpaných z archeologických nálezů, ikonografie nebo odborné literatury, tak na základě našich vlastních praktických zkušeností. Článek je věnován zejména ranému středověku ale čistě pro zajímavost tu uvádíme i věci, které již spadají spíše do 13.st.

Při samotném šití je potřeba si uvědomit, že se vždy musíte řídit tím jak širokou máte tkaninu. Původní stavy našich předků neumožnily vyrábět příliš široké pruhy látky a nutily je tak někdy k vytváření poměrně složitých střihů, vycházejících z nutnosti sešívání oděvů z většího počtu dílů. To byste měli respektovat i dnes, přestože máte k dispozici třeba průmyslově vyrobenou širokou tkaninu. Tam kde vám nějaký díl oděvu vychází velmi široký (třeba u půlkolového pláště aj.), zvolte raději sešití z více kusů, jakkoli můžete použít jednolitý kus, protože vám to třeba dnes šíře průmyslově vyráběné tkaniny dovolí. A naopak, není vždy nezbytně nutné sešívat oděv ze spousty malých dílů, tak jako to někdy vídáme u originálů - důvod nemusel být nutně ve funkci - naši předkové byli nesporně daleko šetrnější než my a dokázali zužitkovat většinu tkaniny co měli k dispozici.

 

tunika


Používané materiály:


Raně středověký oděv se šil z rostlinných nebo živočišných materiálů a takové materiály je tedy nutné volit při rekonstrukci takového oděvu i v současnosti. Je samozřejmě možné získat přímo původní surovinu vypěstováním vhodné plodiny (len, konopí seté, kopřiva aj.) či chovem ovcí apod. Nebo je možné tyto suroviny získat již hotové a dále je zpracovávat autentickými technologiemi. To je postup, který však třeba my častěji volíme z experimentálních důvodů, potřebujeme-li si ověřit pracovní postupy, pracnost, čas, účinek barviv apod. Protože ale naše potřeba tkanin je mnohem vyšší, než kolik jí dokážeme uspokojit tímhle způsobem, musíme volit, podobně jako naši předkové i nákup hotových tkanin, buď stále ještě zhotovovaných ručně a nebo již průmyslově.

jehla

Princip výroby tkaniny se od raného středověku prakticky nezměnil i když sama technologie je dnes mnohonásobně efektivnější. Výsledkem je však stále tkanina v některé ze základních tkalcovských vazeb. Při porovnání ručně tkaných pláten vyrobených před polovinou minulého století s plátny vyráběnými dnes průmyslově lze říct, že při vhodně zvolené gramáži soudobých pláten (zpravidla hrubší a silnější plátna v horší jakkosti) jsou tyto tkaniny prakticky identické, nelze poznat rozdíl. Na obou najdete kolísající sílu vlákna, uzlíky, chyby. Ruční plátna však bývala obvykle tkaná na užších stavech, proto jsou rozměrnější kusy tkaniny podélně sešívané z většího počtu menších dílů. Také okraje plátna jsou hladké a netřepí se ani bez zapošití nebo entlování čehož lze někdy využít například na konce rukávů aj.

plátnoplátno
Porovnání vzhledu zvětšeného plátna - vlevo plátno ručně tkané (bělené), vpravo soudobé, průmyslově vyráběné lněné plátno.


Pro potřeby rekonstrukce hist. oděvu je však třeba volit vhodné materiály a ty se dnes již často buď nevyrábí vůbec nebo jen v omezené míře - poměrně dobře lze dnes získat různě silná, režná i bělená lněná plátna, plátno z konopí nebo kopřivy je už ale obtížné získat. K sehnání jsou dnes i vlněná sukna, ovšem v různé škále kvality a často již bohužel s příměsí viskózy nebo polyesteru. Optimální pro naše účely je samozřejmě vlna čistá nebo s co možná nejnižším obsahem dalších prvků. Ani většina dnes prodávaných sametů není použitelná jako ekvivalent k původnímu nákladnému importovanému aksamitu, protože jejich základ netvoří hedvábí ale bavlna. Bavlna sama je pro raný středověk v jakékoli podobě nevhodná a to ani jako hypotetický import - v omezené míře se u nás objevuje ve směsích (barchant aj.) tkanin až od vrcholného středověku. Pravé hedvábí se vyrábí dodnes, ale získat požadovanou sílu a barvu, potažmo nebarvené je o něco obtížnější a stejně jako kdysi i dražší.

Pokud se týče zvolených vazeb tak jak jste si již mohli přečíst v kapitole věnované výrobě textilu a jmenovitě tkaní je možné volit nejen prostá plátna, ale samozřejmě i různé vazby keprové. Vazby atlasové se však již hodí jen na některé druhy tkanin.

 


 

Oděv


Spodky (bruchy) a kalhoty

Klasické kalhoty - tedy spojené nohavice známe z raného středověku z germánského (Schlette 1971 80-81, Brondsted 1960) i slovanského (Niederle 1913, Kostelníková 1972, 36-42) prostředí. Bruchy jsou v zásadě kalhoty, nošené coby spodní prádlo. Proto následující střihy nebo konstrukční poznatky lze volně použít pro kalhoty ve funkci spodního oděvu stejně jako svrchního. Jediný rozdíl může, ale nutně nemusí spočívat ve volbě vhodného materiálu - zatímco na spodky použijete spíše jemnější plátno, kalhoty coby jediný svrchní kus oděvu lze šít ze silnějších hrubších pláten nebo vlněného sukna.

Spodky (bruchy):

Název bruchy vychází z německého brouchen a označuje krátké, ke kolenům nebo až ke kotníkům sahající (viz výjevy z Hortus Deliciarum) kalhoty, které se vyvinuly ze starších typů a v románském a gotickém odívání převzaly funkci spodních kalhot - spodek. Ještě z první půlky 12. století pochází zmínka o 12 párech kalhot a sukních, které odevzdával Vyšehradské kapitule kníže Soběslav, ale zde už není bohužel zřejmé zda jsou myšleny klasické kalhoty coby svrchník, spodky nebo nohavice. Kalhoty coby svrchník se sice používaly dál, tak jako v předchozím období, ale spíše v sociálně slabších vrstvách a ve venkovském prostředí. Movitější (nobilita, kupci, lépe postavení řemeslníci aj.) volili jemnější variantu kalhot - bruch, jako spodků a přes ně natahovali dvě oddělené plátěné nebo soukené nohavice.

Střihy, které tu uvádíme nejsou samozřejmě jediné možné postupy a je nutné hned z kraje přiznat, že v případě takové věci jako jsou spodky trpíme bohužel, narozdíl třeba od tunik, zoufalým nedostatkem dochovaných hmotných památek z raného středověku. Střihy tedy bývají zpětně odvozovány z dochované ikonografie, vesměs 12-13.st. nebo zpětnou aplikací konstrukcí ze starších nebo mladších dochovaných kusů tohoto typu oděvu, popřípadě etnografických srovnání s oblastmi, kde se podobné typy oděvu stále vyskytují v archaické podobě. Jedná se tedy vždy o více méně pravděpodobné hypotézy, jejichž cílem je vytvořit funkční část oděvu odpovídající různým obrazovým předlohám. Ve skutečnosti lze bruchy ušít mnoha různými postupy - od vysloveně primitivních archaických forem po poměrně sofistikované složité střihy. Co mají ale všechny varianty společné je, že bruchy v ikonografii nacházíme vždy velmi nařasené, což dokládá, že se dělávaly široké s velkou spotřebou látky, aby byly pohodlné a neomezovaly pohyb nebo usednutí a jízdu na koni.

 

Varianta A1:

Toto je absolutně nejjednodužší možná varianta střihu kalhot vůbec. Sestává pouze ze dvou dílů - dva obdélníky tvoří nohavice, sešité v rozkroku k sobě. Dle vyobrazení jednoduše spojíte naznačené stehy vždy A na A, B na B, C na C a D na D. Délka švů A a C je u této varianty stejná a určuje se délkou od pasu k rozkroku. Nevýhodou je, že toto není ideální konstrukce a pokud tedy mají být takto šité kalhoty pohodlné a nebránit v chůzi nebo jízdě na koni je třeba dělat oba díly nohavic velmi široké. Zde vyobrazené nohavice mají stejnou šířku všude, ale lze je ušít i tak že se směrem od rozkroku dolů zužují, ušetřit tak nějaký materiál a docílit toho, že nohavice nebudou dole příliš široké. Šrafovaná čára vyznačuje "místo ohybu" na boku nohy. Pokud šijete z úzkých pruhů tkaniny - může zde být další šev.

Bruchy A1

Varianta A2:

Tato varinata je pouze modifikací předchozí, jen je použit o něco složitější střih a vypasování. Přesto i zde se kalhoty skládají jen ze dvou dílů a je tedy třeba je dělat velmi široké, aby byly pohodlné. Na nohavicích už je vidět i zůžení směrem dolů o kterém byla řeč u předchozí varianty A1.

Bruchy A2

Varianta B1:

Tato varianta vychází z předchozí, ale je přece jen dokonalejší. Pro větší pohodlí nejsou nohavice spojené v rozkroku přímo, ale je mezi ně vložen pás tkaniny procházející od pasu k pasu mezi nohama. I tato konstrukce je prastará, neboť jí nacházíme už na starých germánských kalhotách z doby římské (nález z bažiny pod Thorsebergem u Süderbraurupu ve Šlesvicku-Holštýnsku). Střih je v zásadě trivální - nohavice tvoří obdélník látky, dlouhý podle celkové požadované délky nohavic a přiměřeně široký. Délka vsazeného dílu pak odpovídá dvojnásobné délce od pasu k rozkroku a jeho šířka by měla u tohoto střihu být výraznější i za cenu, že to bude mezi nohama trochu nařasené a prověšené, i to však v podstatě odpovídá tomu co známe z ikonografie. Nohavice samotné však již můžete dělat užší aniž by to omezovalo pohyb a pohodlí.

bruchyB1

Rekonstrukce:

Použitý střih Varianta B1, ze 3 dílů. Ručně tkaný len, nebarvený, pouze bělený. Uvazovací tkanice je z ručně splétané vlny. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

Bruchy

Varianta B 2:

Toto je v podstatě jen jakási modifikace předchozí varianty B1, jen je tu použit tvarově o něco složitější a vyspělejší střih. Princip je v podstatě stejný, ale takto střižené kalhoty zase o něco lépe sednou svému nositeli. A a B označují místa, kde se vložený díl sešívá s dílem nohavic. Délka vloženého dílu tedy odpovídá délce švů A+B.

Bruchy B2

 

 

Varianta C:

Tato konstrukce v sobě v zásadě spojuje variantu A a B. Byla odvozena spíše etnograficky, z dochovaného kusu oděvu, jaký se nosil na venkově ještě v 19.st. a na počátku 20.st. Střihově jde však o velmi jednoduchou archaickou formu, vycházející z varianty A a odstraňující její nedostatky pouze v místě, kde je to nejvíc potřeba - místo vloženého pruhu jako je tomu u varianty B je tu vložený čtverec nebo kosočtverec přímo na místo rozkroku tak jak je vidět na fotografii. Nedosahuje však až nahoru k pasu - tam se stýkají švy nohavic, takže tato varianta opět umožňuje udělat nohavice o něco užší a není příliš široká ani v pase.

 

Rekonstrukce:

Použit střih ze 3 dílů - dvě nohavice a kosočtvercový díl vsazený do rozkroku. Ručně tkané konopí, šito ručně spřádanou konopnou (další úpravy prováděny lněnou) nití. Vyrobeno na Slovensku, u nás pouze upraveno a dokončeno (rozstřihy nohavic, otvory pro uvazování vnějších nohavic, nová uvazovací šňůrka aj.).

Bruchy C

 

Varianta D:

Podklady k této variantě střihu osobně neznám - jsou převzaty z Ospreye.

bruchy

A - zadní díl  B - boční díl   C - přední díl

 

Rekonstrukce:

Rekonstrukce dle střihů výše. Sešito ze 6 dílů. Použit strojově tkaný čistý len, nebarvený, bělený. Curia Vitkov.

bruchy

Varianta E:

Rekonstrukce bruch vycházejících z práce Sarah Thurnsfieldové. Kdy se mohl vyskytovat tento střih bruch bohužel nevíme - obvykle se uvádí 1200-1400. Jenže pro nejstarší období vycházíme výhradně z ikonografie a to ještě nepřímo, protože na výjevech vidíme oděv vždy oblečený na těle, zřasený, prověšený aj. Tento střih bruch se vyznačuje velkým zřasením a prověšením, zejména v rozkroku (proto také ze všech použitých střihů nejméně omezuje při rozkročení, absence stehů v rozkroku nevadí v sedle aj.) a takové výjevy bruch skutečně nacházíme ve středověké ikonografii. Nutno ovšem přiznat, že k podobnému vzhledu bychom se mohli přiblížit i při použití jiných střihů (viz výše), budou-li bruchy ušity jako velmi široké, volné a zřasené. Volné a zřasené bruchy vyčnívající v rozkroku mezi nohavicemi nacházíme už na výjevech z konce 12.st. (např. Hortus Deliciarum) stejně jako na výjevech ze 13.st. (např. Maciejowská bible) a proto i s ohledem na to, že nám ikonografie neumožňuje přesně identifikovat použitý střih, můžeme připustit že používal-li se tento střih ve 13.st. mohl se používat i ve 12.st. Jeho původ je ovšem nejasný - v nejjednodužší podobě (z jednoho kusu) se sice jedná o asi nejprimitivnější střih kalhot vůbec, ovšem nejstarší nálezy dochovaných kalhot mají jiný a často poměrně složitý střih (viz Thorseberg aj.) a jednoduchost tu tedy nemusí být znakem pro starobylost.

Uvádíme nejsložitější ze střihů, ale můžete jej podle libosti modifikovat, zjednodušit nebo upravit rozměry a poměry dílů:

bruchy

 

Nejjdednodužší podobu tvoří vlastně jen širší obdélný pruh tkaniny (A), přehnutý přes podélnou osu a sešitý do podoby dlouhé široké roury. Uprostřed je nutné vynechat kus švu o šíři pasu, čímž vznikne otvor kterým se bruchy oblékají. Toto řešení neskýtá moc prostoru k uvazování - pokud je ale tkanina dost široká a volná, lze bruchy v pase přepásat a uvázat šňůrkou nebo opaskem. Aby seděly lépe v pase, je možná připojit další díly (B1 a B2) případně střihnout díly A a B1 / B2 z jednoho kusu (ve tvaru jakéhosi kříže). Je třeba si ovšem uvědomit, že naši předkové neměli k dispozici tkaniny o velké šíři jako my dnes. To můžete buď ignorovat (a pak můžete pracovat s tkaninou i šíři 140-150cm) nebo zohlednit (zejména pokud pracujete s ručn tkaným lnem/konopím - tyto tkaniny mají obvykle 60-70cm) a pak záleží na vás jak moc vysoký pas vlastně potřebujete. Pokud vám stačí získat jen relativně úzký pruh na vytvoření přehnutého "tunýlku" pro uvazovací šňůrku (b1 / b2) a spokojíte se s užšími nohavicemi, můžete stále stříhat bruchy z jednoho kusu ve tvaru kříže. Pokud chcete pas vyšší a pohodlnější a nemáte k dispozici širokou látku, použijete větší a širší díly B1 a B2, které připojíte k přehnutému dílu A. Tím vám sice přibude nějaká práce navíc a další stehy, alle žádný z nich není v rozkroku nebo na vnitřní straně nohy, takže vás nebudou tlačit a dřít při sezení, boji ani v sedle. Protože tento střih není z hlediska anatomie lidského těla ideální, při oblečení dochází k vytažení nohavic na bocích. U velmi široké jemné tkaniny a větší délce nohavic to příliš nevadí, ale pokud chcete docílit toho aby vám i tyto nohavice na tělo sedly lépe, je možné vložit do boků ještě pomocné klíny C1 a C2 (stejný princip jako u podpaždních klínů rukávů tunik). Na tyto klíny lze použít třeba i jen zbytky tkaniny - tvoří je čtverce nebo obdélníky přehnuté přes úhlopříčku. Dole bývají nohavice na výjevech často nedělené - toho lze snadno dosáhnout tím, že je (díl A) ve spodní části prostě nesešijete.

 

Rekonstrukce:

Použitá nejsložitější varianta střihu s díly A,B1/2 a klíny C1/2. Materiál ručně tkané lněné plátno, nebarvené - pouze bělené, šité zadním stehem, ručně spřádanou lněnou nití. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

bruchy

Uvazování v pase:

V pase se látka mohla přehnout a zašít do "tunýlku", kterým se následně protáhla tkanice přidržující spodky. Na několika místech se pak tunýlek rozstřihl čímž vznikly otvory odhalující tkanici na kterou bylo možné následně uvázat nohavice. Jednodušší řešení bylo prostě udělat bruchy volnější a nahoře delší, stáhnout je v pase pevně tkanicí nebo koženým opaskem a přečnívající látku shrnout dolů přes opasek. I to je funkční a použitelné řešení a i na takto řešený opasek či tkanici lze následně uvázat nohavice aj. V rokupisu Hortus Deliciarum nebo vlámském rukopisu Fecamp (obojí 12.st.) pak můžeme vidět ještě jednodužší řešení - dlouhé spodky tu jsou v pase staženy a uvázány pouze přečnívající tkaninou, viz obr.

 

 

bruchyspodky
Dlouhé spodky v rukopisu Hortus Deliciarum z konce 12.st. a další podobné spodky ve vlámském rukopisu z Fecamp z 12.st. Dobře patrné je zde jak uvázání spodků v pase, tak rozstřižení nohavic nad kotníky kdy se pomocí cípů daly spodky snáze uvazovat k noze nebo zastrčit do nohavic či do bot.

Délka bruch:

K délkám bruch je třeba podotknout, že z pro nás použitelné ikonografie 12-13.st. máme doloženy v drtivé většině případů bruchy dlouhé, dosahující na lýtka nebo ke kotníkům a jen opravdu výjimečně a spíše ve 13.st. najdeme bruchy krátké - ke kolenům. Nohavice bruch bývají dole často rozstřižené, zřejmě pro uvázání k noze. Někdy, pokud to bylo nutné se mohl i cíp rozstřižených bruch uvázat nahoru k pasu a tím podkasat nohavice, viz obr.

zápasníciMaciejowskabruchy

Dvojice polonahých zápasníků. Levý je oděn v bruchách a nohavicích, zatímco pravý je oděn pouze v spodkách s dobře patrným uvázáním cípů rozparků nohavic k pasu. Villard de Honnecourt - 13.st. Uprostřed sedlák s cepem - i on má při práci podkasané bruchy. Maciejowská bible - 13.st. Vpravo podkasané bruchy na rekonstrukci. Curia Vitkov.

Materiálem pro výrobu bruch byla jemná, nejčastěji zřejmě lněná, nebarvená, či pouze bělená plátna.

 

 

Nohavice:

Zdá se, že během raného středověku postupně nahradily oddělené nohavice uvazované ke kolenům či k pasu, starší soukenné nebo plátěné kalhoty, jaké známe z germánského i slovanského prostředí (viz výše). Z Francie (7.st. Saint Germain) jsou doloženy krátké nohavice či spíše návleky na holeně uvazované pod kolenem a chránící cípem v dolní části i nárt nohy obuté ve volné otevřené botě. Pozdější nohavice, které známe z ikonografie 11-13.st. jsou již většinou vyšší a dosahují na stehna nebo až k pasu. Sešité jsou (každá) z jednoho kusu látky švem vedoucím středem lýtka (varianta A) - způsob sešití dle nohy nositele určuje vypasování nohavic na nohy - dle ikonografických pramenů je patrné, že se nosily nohavice volnější i vypasovanější, ale nohavice těsně dosedající na nohu a kopírující její linie jsou až záležitostí gotické módy.

nohavice
Ukázka krátkých nohavic. Rukopis Petra de Ebulo 12.st.

 

Varianta A:

(Střihy dle Spalkové, ilustrace z fresek v Saint-Aignan-sur-Cher, Hortus Deliciarum aj.)

varianta a varianta a varianta a

 

Střih románských nohavic býval jednoduchý a příliš se neměnil ani ve vrcholném středověku. V nejjednodužší podobě šlo o prostou rouru - buď obdélnou nebo kuželovitou s jediným stehem vedoucím zadní stranou nohy (ne uvnitř, kde by šev tlačil a dřel např. při jízdě na koni). Pokud chcete docílit lépe padnoucích nohavic, je třeba střih přizpůsobit anatomii lidské nohy - toho lze dosáhnout prostým oblečením na nohu a přišpendlením. Vlna, narozdíl od lnu nebo konopí má jisté elastické vlastnosti, ale nijak zásadní - ty lze zlepšit tím, že se tkanina stříhá natočena pod úhlem 45 stupňů, ale románské odívání s těsně vypasovanými nohavicemi ještě nepočítá. U stříhání nohavic z jednoho kusu dochází díky rozšíření na stehnech k relativně velké spotřebě materiálu a odpadu. To naši předkové zřejmě často řešili vložením dalšího rozšiřujícího dílu (klínu) na zadní stranu stehen.

Dole mohly být otevřené nohavice zakončeny pruhem látky pod chodidlem, zabraňujícím vyhrnutí nohavic z bot (např. freska ze Saint-Aignan-sur-Cher). Délka nohavic i tvar zakončení horní části byla různá - nejkratší se uvazovaly pod kolenem, delší dosahovaly do půlky stehen a nejvyšší až k pasu - podle toho pak byly dlouhé uvazovací tkanice či řemínky. Páska pod patou může být jak součástí tkaniny nohavic (viz obr.) tak může jít o samostatný pruh tkaniny upevněný k nohavicím.


tunika paska
Páska pod patou nohavice - freska ze Saint-Aignan-sur-Cher.
Rekonstrukce nohavic, na destičce tkaná páska pod patou. Výroba Curia Vitkov.

 

Rekonstrukce:

Použitý střih z jednoho kusu s páskou pod patou coby součástí tkaniny nohavic. Použitý ručně tkaný len, barvený kopřivou. Uvazovací tkanice jsou vlněné, ručně pletené. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

nohavice

 

Tkaniny nohavic se zpravidla barvily a z prostředí nobility raného středověku jsou doložené též nohavice zdobené - ozdobnými lemy nebo vyšíváním - zvláště ve starším období 9-11.st. kdy i nobilita nosila častěji kratší tuniky. Na vyobrazení níže jsou vyšívané nohavice rekonstruované volně podle nohavic bavorského vévody Jindřicha Svárlivce z konce 10.st. Není jisté, zda šrafy na původních nohavicích jsou šněrovací řemínky nebo vyšívání - na řemínky prochází pruhy nápadně přesně přímo vyšitými vzory, přesto půjde pravděpodobně spíše o ně. Místo toho je ale na rekonstruovaných nohavicích použito šrafové vyšívání:

vysivka
Plastická výšivka nohavic barvenou vlnou na vlně. Výroba Curia Vitkov.

 

Varianta B (s plným chodidlem a podešví)

(střihy dle: 1. - Spalkové, 2. - Violleta le Duc)
1)nohavice 2)nohavice

Jiná varianta nohavic 1-2 počítala s pevným chodidlem, případně podešví. Pro románské období máme sice tento typ nohavic z ikonografických pramenů doložen, ale podobných zřetelných výjevů máme k dispozici jen velmi málo a nelze z nich odvodit takové detaily jako je střih punčochy. Je obtížné odhadnout do jaké míry se taková věc používala už proto, že písemné prameny o podobných věcech mlčí a většina vyobrazení ukazuje nohy obuté v obuvi, takže nelze rozeznat jak je nohavice ukončena. Víme ale již ze staršího období, že se nosily šité (dokonce místy i pletené) punčochy dosahující pouze pod kolena, stejně jako prosté návleky na holeně, takže nelze s jistou dávkou spekulace vyloučit rozšířenější spojení nohavic s punčochami již v raném středověku.

nohavice
Postava vlevo má přes rameno zřetelně přehozenou nohavici s připojenou punčochou. Nemůže se jednat o botu, protože tu právě zouvá z druhé nohy, kde je ještě obutá na nohavici. Výjev pochází z rukopisu Hortus Deliciarum - 12.st.

 

Stále častěji je pak tento typ nohavic, již ovšem ve spojení přímo s obuví (koženou protaženou podešví), vidět na výjevech z vrcholné a pozdní gotiky. Nohavice samotná se skládala buď ze dvou nebo více dílů. U prvního střihu se k základnímu dílu A  přišil spodní díl chodidla  B. Hnědě označené díly bývaly často zpevněny kůží zabraňující prošoupání nohavic na exponovaných místech - špičce, patě a chodidle. Vedle toho se používala místo jemné kůže na chodidle  (díl B) i silná kožená podešev a nohavice pak sloužily jako skutečná, plnohodnotná obuv. Taková obuv není ale příliš bytelná a lze ji užít pouze k reprezentativním účelům - pro práci nebo běžný všední život nižších vrstev se nepoužívala. Druhé vyobrazení znázorňuje střih vysoké jezdecké gotické obuvi, konstrukčně a střihově přímo vycházející z nohavic - šlo zpravidla o jemnou kůži, řidčeji o drahé tkaniny.

Je třeba si uvědomit, že se na nohavice v románském období, ale ani v následující gotice nepoužívaly pružné úpletové materiály. Pletení jako technika je sice velmi staré - první nálezy pochází již z raného středověku a pletené punčochy jsou doloženy např. z Ruska 11.st., ale větší rozšíření této technologie nastalo až později a to především u punčoch - ani v pozdní gotice se však nohavice nedělaly z úpletu. Tvar nohavice přesně kopírující nohu je dán především precizním provedením a střihem přesně odpovídajícím noze nositele. S ohledem na to, že se tyto části oděvu šily vždy na zakázku "na míru" nositele, nebyl to pro výrobce žádný problém. Obecně lze říci, že nohavice v románském období nebyly tak těsně vypasované jako ve vrcholné a pozdní gotice. Nohavice mohly být plátěné (lněné či konopné) ale častěji šlo o dražší a kvalitnější soukenné, výjimečně i aksamitové (samet). Pokud nacházíme v literárních pramenech zmínky o vlněných nohavicích (ne punčochách), není tím tedy myšlen úplet, ale sukno (sukno se vyrábí valchováním z vlněné tkaniny).

 

Rekonstrukce:

Použitý střih dle Violetta le Duc. Nohavice jsou z šedého vlněného sukna. Uvazovací tkanice jsou rovněž vlněné, ručně pletené. Ondřej Plajdička - Curia Vitkov.

nohavice

 

Onuce, ovinky, punčochy:

Z ruského prostředí (12.st.) jsou doloženy dlouhé vlněné pletené punčochy dosahující pod kolena. Z našeho prostředí nemáme pletené punčochy doloženy, ale již z velkomoravského období (Kostelníková 1972, 36-42) jsou doloženy tzv. ovinky či onuce - pruhy látky omotávané kolem lýtek. Onuce chránily chodidlo i holeň a nahrazovaly tak vlastně punčochy. Onucí užívaly všechny vrstvy, ale zatímco bohatší jimi ovíjeli své nohavice, chudým v chladnějším období (jindy se nenosily) musely zřejmě onuce nohavice nahrazovat zcela.

 

Tuniky:

Tunika, též dalmatika byla základní součástí raně středověkého oděvu. Tvořila v různé formě šat pána, kněze i sedláka - oděv nobility se od oděvu prostého nelišil střihově, ale spíše výběrem materiálu, jeho spotřebou (široké řasení) a zdobením. I když je střih tunik jednoduchý, prošel určitým vývojem od nejjednodušších forem po poměrně složité krejčovské výrobky. Nejstarší košilová varianta byla sešita pouze ze dvou dílců (Varianta A) a celková šířka suknice byla dána pouze jejich tvarem a rozměry. S postupem času se pak na tunikách uplatňovala různá konstrukční zlepšení - vsazení bočních klínů rozšířilo suknici a více ji zřasilo. Rukávy, původně široké, z jediného kusu nebo připojené rovně k tunice, nahradily později rukávy zužované směrem k zápěstí (ve Francii se od 12. st. u zápěstí opět výrazně rozšiřují - k nám se tato móda dostala až mnohem později) a vsazované do mírných průramků, které zajistili, že rukáv lépe seděl na ruce a v ramením kloubu (výrazné průramky jsou ale až záležitostí gotiky). Zpravidla podobný byl střih tuniky spodní (tunica interior).

Tunika
Tunika v Kodexu Vyšehradském, 11.st.

 

Varianta A)

(Rekonstruováno dle tzv. dalmatiky Karla Velikého - Vatikán)
tunika
Nejstarší a nejjednodušší typ raně středověké tuniky - dalmatiky. Tvoří ji pouze dva dílce - přední a zadní (A). Rukávy mohou být tvořeny z jednoho kusu z dílců hlavních (viz obr.) nebo připojeny zvlášť - byly rovné, vsazené bez průramků a velmi široké, nebo někdy zužované směrem ke konci. Rukávy i hlavní dílce mohou být zakončeny, u reprezentativních oděvů, širokým zdobeným lemem. Zobrazený střih jsme rekonstruovali přesně podle zachovaného originálu slavnostní obřadní dalmatiky, uložené ve Vatikánu a připisované císaři Karlu Velikému. Zdá se však že dalmatika bude zřejmě o něco mladší. Jiný jednoduchý typ dalmatiky vycházející z antické tradice představoval trup ze dvou dílů (přední a zadní) popřípadě z jednoho přehnutého dílu s otvorem pro hlavu (jako pončo) a sešitými boky. K trupu pak byly natupo (bez průramků nebo podpaždních klínů) připojeny široké rukávy (rovné nebo zužované ke konci). Takto je střižena například pohřební tunika papeže Klementa II. z poloviny 11.st. uložená v Bamberské katedrále. Fotografii můžete spatřit zde: www.kostym.cz

 

Varianta B)

(střihy dle Köhlera, převzato z Мерцалова 1972: История костюма, Москва)

1)strih 2)strih

Tato varianta je pravděpodobně nejčastějším používaným střihem široké řasené románské tuniky-dalmatiky. Pro tento střih svědčí zejména způsob zřasení tuniky zobrazený na drtivé většině soudobých vyobrazení - jen takhle do boku (a někdy i dopředu a do zadu) vsazené klíny skutečně vytváří tolikrát zobrazované záhyby. Střih máme doložený i na zachovaných oděvech (např. rubáš Fernanda de la Cerdy - 1211).

Střih Köhlerovy rekonstrukce vlevo je sestaven následovně: základem tuniky jsou dva dílce, tvořící přední a zadní část (A-B), jsou prakticky shodné, s výjimkou výstřihu a lemu u krku, který je na zadním dílci kratší (pro názornost jsou lemy krku znázorněny v řezu - levá část předek, pravá zadní). Rukávy (C) jsou k trupu (A-B) připojeny pomocí tzv. "průramků" (vykrojení trupu na které dosedá opačně tvarovaný rukáv). Větší průramky se objevují spíše až později - v pozdně románském a raně gotickém odívání. Nicméně rukávy vsazené do zřetelných průramků má např. už tunika nalezená v močálu v Moselundu v Dánsku, datovaná kolem roku 1100. Rozšíření tuniky a její zřasení je řešeno jednak rozšiřujícím se tvarem základních dílců (A-B) a především do boků vsazenými klíny (E-D - na nákresu jsou vidět pouze z poloviny - tj. přehnuté). Tuniku mohou doplňovat ozdobné lemy (F-G), někdy v kontrastní barvě k hlavním dílcům.

Obrázek vpravo představuje obdobný střih tuniky-dalmatiky s jistými konstrukčními rozdíly: nejsou tu zobrazeny ozdobné lemy (k honosnější tunice mohou patřit, ale nejsou nezbytnou součástí), přední a zadní dílce (A-B) jsou střižené jako rovné, bez rozšíření ve spodní části a opatřené rozparky pro jezdce (tunika prostého člověka, řemeslníka nebo tunika která není určena pro jízdu rozparky nemá a je obvykle o něco kratší). Rukávy jsou znázorněné ve dvou variantách - rovné, zpravidla široké, vycházející ze straších typů (C1) a zužované (C2) - obojí rozevřené, vsazené rovně, bez průramků. Připojení rukávu k trupu natupo bez průramků vychází ještě z Antické tradice. Protože nejde o ideální řešení a oděv má tendenci v podpaždí tahat a omezovat v pohybu, dělával se rukáv buď poměrně široký v celé délce, nebo byl střižen šikmo, aby se směrem od trupu ke konci zužoval. V případě že byl rukáv střižen z jednoho kusu tkaniny, představoval poměrně velkou spotřebu materiálu. Proto se rukáv raně středověkých tunik dělal poměrně úzký a do podpaždí byl vložen klín ve formě (přes úhlopříčku) přehnutého čtverce či obdélníku. Velikost klínu není dána žádným pravidlem - řídila se zřejmě pouze dostupným materiálem a funkcí oděvu.

 

Rekonstrukce:

Vlevo sváteční tunika řemeslníka s širokými zužovanými rukávy. Je složena ze 6 dílů - s širokými, směrem ke konci mírně zužovanými rukávy vsazenými do trupu pomocí velmi mírných průramků. Vpravo - spodní tunika velmože složena z 8 dílů - s užšími rukávy a vloženými klíny do podpaždí. Ručně tkaný len, šitý ručně spřádanou nití. Barveno cibulovými slupkami, zdobeno barvenou vlnou. Ladislav Tomič - Curia Vítkov.

tunikatunika

Varianta D)

(Rekonstruováno dle ikonografických pramenů a mladších nálezů)

Upozorňujeme, že následující střih není z románského období doložen na žádném ze zachovaných kusů oděvu, takže se jedná spíše o spekulaci, odvozenou z poněkud nejasných ikonografických pramenů (v pase barevně či vzorově členěné oděvy) a mladších nálezů zachovaných suknic či kabátců (např. Muzeum Historie v Bernu) z hrobových výbav 13-14.st. Tato rekonstrukce vychází z větší části z předchozí, pro románské období lépe dokumentované varianty (Varianta B), jen rozšíření suknice není řešeno pouhým vsazením bočních klínů, ale složením celé suknice z těchto klínů. Toto řešení umožňuje větší šíři suknice než předchozí varianta a její celkově větší a pravidelnější zřasení. Důležité je, aby materiály použité na díly trupu a suknice byly stejné barvy (nemá-li být vidět barevný nebo vzorový předěl v pase nebo nad ním), vlastností i směru vzoru či vlasu (u suken a sametů je to zvláště patrné). Výhodou tohoto skládaného typu je, oproti variantě A i B, výrazná úspora materiálu, protože větší počet menších dílů se dá lépe poskládat.

possible cut for 13-14th century possible cut for 13-14th century
possible cut for 13-14th century        possible cut for 13-14th century

 

Varianta E) - Bliaud: (jedna z variant)

(střih dle Violleta le Duc)

strih        strih

Jedna z variant bliaudu rekonstruována dle Violeta le Duc. Oproti rozšířenější verzi nemají rukávy ještě charakteristické laločnaté rozšíření na konci, ale rozšiřují se trychtýřovitě buď od ramen či od lokte. Mimo lemů a rukávů je tato tunika z jediného širokého kusu látky, nebo může mít po bocích vsazeny rozšiřovací klíny. Její střih způsobí, že se po oblečení vpředu a vzadu výrazně nařasí, prověsí a po bocích vykasá. Tento typ svrchníku - bliaudu nepatřil k dlouhým a býval opatřen většinou jen k lokti sahajícím rozšiřujícím se rukávem. Pod svrchník se vždy nosila spodní plátěná tunika, někdy zdobnější, protože u tohoto typu oděvu byla přeci jen více na očích. Někdy pán oblékl na nahé tělo prostou spodní plátěnou tuniku a na ni teprve další spodní, zdobenou výrazným spodním lemem, přes kterou pak natáhl vyobrazený, nákladně zdobený svrchník. Tento typ oděvu nosili od 11.st. ve Francii a později i u nás urození muži i ženy, pouze ženský bliaud byl více vypasovaný, takže býval někdy v bocích doplněn šněrováním. Protože spodní tunika nošená s tímto druhem oděvu nemá rozparky a celkový reprezentativní ráz tuniky ji předurčuje spíše pro slavnosti, ceremonie apod. není určena pro jízdu na koni.

 

Varianta E) (surcot)

(střihy dle Spalkové)

strih      strih

Další typ honosného oděvu pocházející původem z Francie je surcot. Tato móda se však u nás objevuje až v průběhu 13.st. a i když jej tu uvádíme mezi tunikami v podstatě to typická tunika - suknice ani není. Měl relativně jednoduchý střih - na vyobrazení vidíte jednoduché provedení jen ze dvou dílů, kdy se rozšíření směrem dolů dosáhne tvarem předního a zadního dílu. Lze však volit i obdobný postup jako u tunik (viz výše) kdy jsou přední a zadní díl obdélné a rozšíření se dosahuje vložením klínů po bocích nebo i vpředu a vzadu. Ani tento typ oděvu ještě asi nebýval běžně v pase dělený. Surcot obvykle neměl rukávy, pouze široké průramky, takže úzké rukávy spodní tuniky (často již barvené) tvoří se svrchníkem barevný kontrast. Surcot nebýval dělený - oblékal se přes hlavu a u krku byl opatřen buď jednoduchým širokým otvorem pro hlavu nebo rozparkem s různým způsobem spínání - na poutka a knoflíčky - viz obr. (Knoflíčky jsou na protější straně opatřeny poutky). Tento typ svrchníku se obvykle nosil volný - nestahoval se v pase řemenem a zpravidla ani nebyl opatřený rozparky pro jízdu na koni. Surcoty, které známe z výjevů jsou tedy především reprezentativním oděvem, určeným do bezpečí sídla, kde nositel nepotřeboval mít u boku zavěšený meč. Protože neměl obvyklý opasek, nemohl naň ale zavěsit ani dýku či měšec. Je však možné, že takové drobnější věci narozdíl od meče nosil zavěšené pod surcotem na zvláštním opasku, kterým stahoval v pase spodní tuniku. Vyjmout by je pak mohl rozměrným průramkem. Přestože tu najdeme jistou podobu, nezaměňujte surcot s bojovou suknicí - varkočem! Surcot byl reprezentativním civilním oděvem nobility, vyráběným obvykle z nákladných tkanin (lepší sukno, aksamit, brokáty aj.).

 

 

Rozparky:

Rozparek u tunik nebyl všeobecnou nezbytností - sloužil pro usnadnění jízdy na koni. Nepočítalo-li se tedy s tunikou i pro jízdu koňmo nebo její nositel nejezdil na koni, nepotřeboval jej. Bylo prakticky nemyslitelné, aby urozená žena jezdila obkročmo v sedle koně - zpravidla cestovala ve voze, takže ani bohatě řasené, široké dámské tuniky nemají toto opatření. Prostý lid nosil střihově stejné tuniky jako nobilita, ale kratší a bez rozparků, které nepotřeboval. Jistou výjimkou mezi pěšáky tvoří vojáci, kteří do bitev nastupovali v kratších nařasených tunikách spadajících nad nebo na kolena, někdy opatřených párem kratších rozparků na bocích pro lepší pohyb při běhu a v boji. Podobné krátké boční rozparky najdeme i na kratších tunikách nobility - zvláště ve starším období (např. franští a němečtí velmoži v 9-11.st.), ale zde tvoří spíše dekorativní prvek. Naproti tomu každý jezdec potřeboval rozparky poplatné délce své tuniky. Při dosednutí do sedla by se tunika bez rozparků vykasávala, odhalovala nohy a hrnula se jezdci mezi tělo a přední či zadní rozsochu sedla. Bohatý feudál pak vlastnil zpravidla několik různých oděvů, pro různé příležitosti, protože trávil velkou část života v sedle, většina jeho oděvů byla takto upravena, nicméně mohl vlastnit i slavnostní tuniky jiných střihů určených výhradně pro chůzi.

Materiálem tunik byly u spodních a levnějších tunik lněná či řidčeji konopná plátna. U dražších a zimních oděvů pak různé druhy barvených i nebarvených (v původní barvě příze) vlněných suken. Nejdražší honosné oděvy nobility pak byly vyrobeny z velmi drahých tkanin - buď lehké z hedvábí nebo těžké z aksamitu (sametu).


Varkoč - bojová suknice:

Stejný střih jako výše popsané tuniky (varianta A nebo B) má i bojová suknice oblékaná na zbroj - česky varkoč, německy vafnrok, francouzsky gambesson (ačkoli toto někdy označuje i prošívanici pod zbroj) s tím, že zpravidla úplně postrádá rukávy (řidčeji se objevuje krátký a velmi široký rukáv). Namísto rukávů má značně široké, často až k pasu sahající průramky. Na ramennou sedí varkoč pomocí úzkých ramínek obnažujících podstatnou část ramen, což bylo jednak módní a také to umožnilo ve 13. století lepší nasazení doplňkových částí zbroje - destiček ailettes. Proto ramena varkoče nesmí být zbytečně široká a přepadat přes skutečná ramena bojovníka. Rozparek pro jízdu na koni musí být velmi vysoký - často až k pasu bojovníka. Je třeba si uvědomit, že varkoč není ani zbroj ani běžný oděv! - nosil se jen a pouze jako doplněk těžkých kompletních zbrojí.

varkoc
Bojovníci ve varkočích. Maciejowská bible 13.st. Zřetelně je vidět podšití kontrastní tkaninou a bohaté nařasení suknice.

Ačkoli varkoč připomíná jeden z typů civilních oděvů 13. st. - francouzský surcot, nikdy se narozdíl od této tuniky nenosil samostatně jako civilní oděv. Používalo se nejrůznějších materiálů od pevného nebarveného či běleného plátna (řádoví rytíři) po lehké splývavé látky typu saténů či hedvábí, výjimečně pak drahých těžkých látek jako sametů podšívaných saténem. Varkoče bývaly buď jedno či vícebarevné (dle heraldických barev rodu nositele varkoče nebo jeho pána) nebo doplněné heraldickým znakem - erbem nositelova rodu.;

 

 

Rekonstrukce:

Rekonstrukce dlouhého varkoče z první poloviny 13.st. Střih ze 4 dílů - přední a zadní díl a do boků vsazené dva klíny. Rukávy postrádá - místo nich má dva velké průramky aby neomezoval ruce v boji. Svrchní vrstva je vlněná, podšívka je z velmi silného a pevného hedvábného saténu, aby varkoč dobře klouzal po zbroji, nezachytával se o nýtky a netrhal. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

 

varkoc


 

Pláště a jiné svrchníky na cesty a do nepohody:

 

Kolový plášť (paenula, mantel):   plast

Střih dlouhého kolového pláště používaného ve 12. a 13. století na cesty i jako zdobný prvek šatstva je v zásadě velmi jednoduchý a vychází stejně jako pláště čtverhranné již z antické tradice (paenula). S ohledem na šíři stavů, na kterých tkali naši předkové, nebylo možné natkat tak velký díl tkaniny aby se dal dlouhý plášť vyrobit z jednoho kusu, proto býval obvykle sešit z více dílů. Z dochovaných originálů bezpečně víme, že se pláště dělávaly půlkruhové - např. nádherný bohatě zdobený korunovační plášť Rogera II. Sicilského datovaný do roku 1133-34. Také na mnohých výjevech nebo plastikách z 12-13.st. najdeme pláště půlkruhové, což je patrné podle posazení pláště, způsobu řasení aj. Více než půlkruhový dlouhý plášť zatím z žádné dochované románské památky neznáme, pouze z některých výjevů, podobně jako v předchozím případě, můžeme velmi opatrně usuzovat, že se kromě půlkruhových plášťů již v pozdně románském období mohly používaly i pláště o něco širší, možná až 3/4 kruhové. Pro rekonstrukci však doporučujeme dobře doložený a dokumentovaný půlkruhový střih.

 

Plášť - půlkruhovýPlášť 3/4 kruhový
Vlevo dvě možné varianty pláště - půlkruhová a 3/4 kruhová verze. Zde je naznačeno sešití z většího množství dílů. Dnes může postačit dílů méně, protože lze získat i širší tkaniny, přesto doporučujeme v zájmu autenticity sešívat z více kusů. Pro 11-12.st. máme dochované pouze půlkruhové pláště. Varianta 3/4 kruhová je buď starší (Antika) nebo mladší. Pro 12.st. lze nad jejím použitím pouze spekulovat na základě některých dochovaných plastik.

Plášť může zůstat pouze jednoduchý, nebo může být doplněn ozdobným lemem (viz obr.), popřípadě vyšíváním v ploše pláště, což však soudě dle ikonografie nebývalo zcela běžné. Prakticky všechny dodnes dochované plošně bohatě vyšívané pláště patřily vysoké světské nebo církevní nobilitě a byly nezřídka vyrobeny pro zvláštní příležitosti jako korunovace nebo pohřeb aj. Románské a raně gotické pláště nemají límce, jaké známe z plášťů vrcholně a pozdně gotických, takže dosedají rovnou na krk.

Plášť
Plášť - Kodex Vyšehradský, 11.st.

 

Teplé zimní pláště mohla nobilita podšívat také kožešinou z lovné zvěře typu vlka, lišky, medvěda nebo dražších dovážených kožešin, jako hranostaje, bobra (bobr sice žil i u nás, ale bobří kožešiny jsou uváděny i jako předmět importu) či sobola atd. což souvisí s reprezentativní funkcí kožešin (přežívající ze staršího období). Zatímco podšití plášťů máme ikonograficky doloženo již z pozdně románských a raně gotických výjevů, lemování plášťů nebo kožešinové límce na plášti doloženy z tohoto období prakticky nemáme a i když je asi nemůžeme zcela vyloučit, jedná se pouze o spekulaci. Blíže nepopsaný zimní oděv z liščí kožešiny měl na sobě přes zbroj přehozený i Vilém z Kounic v bitvě u Moravských Loděnic 1185.

Plášť se spínal ve 12. století buď ještě po staru, jehlicovou nebo jinou sponou na pravém rameni, tak aby pravá ruka byla volná pro tasení zbraně. Jiný způsob pak byl v předu pomocí jediné spony pod krkem nebo dvou spon spojených řetězem či zdobeným pásem z kůže nebo textilu.

Rekonstrukce:

Půlkruhový plášť. Vyroben z jednoho kusu (což umožnilo pouze použití moderně vyráběné vlněné tkaniny, při použití ručně tkané vlny je samozřejmě třeba volit sešití z více dílů). Lem zdobený vyšíváním barvenou vlnou. Páska k upevnění ke krku je vlněná, ručně tkaná na karetkách - upevněna zevnitř kostěnou olivkou. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

Plášť

Čtverhranný plášť (lacerna, sagum):   plast

Čtverhranný cípatý plášť byl známý již v Antice, jako tzv. lacerna (obdélník cca 140 x 230cm) popřípadě vojenský plášť sagum či slavnostní vojenský plášť paludamentum (Kybalova 1988). Staří Germáni nosili v římském období i později podobné čtverhranné pláště, výrazně barvené, často doplněné o ozdobné lemy nebo třásně (plášť z bažiny pod Thorsbergem ze 3.st.n.l. je čtvercový, o hraně 170cm, jasně modrý, se zdobenými okraji a dlouhými třásněmi - Schlette 1977, 132-133). Stejný čtverhranný plášť nosili dle ikonografických pramenů také Frankové. Tento plášť se poměrně často vyskytuje na četných vyobrazeních po celý ranný středověk, což svědčí o tom, že se hojně užíval a to i později vedle pláště kolového. Ještě počátkem 14. století jej v ikonografických pramenech můžeme spatřit (Velislavova bible). Nejdéle se pak pravděpodobně udržel u venkovského obyvatelstva. Střih tohoto pláště je ještě jednodušší než u kolového - v zásadě se jedná o prostý čtverec nebo častěji obdélník tkaniny. Nejprostší, nejlevnější a hojně užívaný způsob spínání pláště bylo prosté svázání svrchních cípů do uzlu, nejčastěji na pravém rameni (viz obr. poutníka, Velislavova bible). Svázání cípů jednak zajistí, aby plášť nepadal a také jej u krku přitáhne čímž změní tvar (lépe přilne ke krku a k tělu) a celkově se zřasí. Nákladnější způsob sepnutí představovaly pak nejrůznější spony.

Materiálem plášťů byla nejčastěji různá barvená i nebarvená těžká vyčesávaná sukna. Honosné reprezentativní (ozdobné tj. necestovní) pláště nobility pak mohly být vyrobeny i z dalších drahých tkanin - aksamit či hedvábí. Plášť byl pouze z jediné vrstvy nebo mohl být podšitý další tkaninou zpravidla v kontrastní barvě jak můžeme často vidět v ikonografických pramenech. Na zimu se pláště někdy podšívaly jemnou kožešinou (sobol, hermelín, bobr, liška apod.) jejíž účelem bylo především izolovat a chránit před mrazem.

 

Gardecorps gardecorps

Zvláštním typem svrchníku, se kterým se setkáváme sporadicky již koncem 12.st. a zejména od 13.st. je tzv. gardecorps. Zatímco z vrcholného středověku známe tento oděv i jako reprezentativní, vyrobený z nákladných tkanin, v nejstarším (mě známém) vyobrazení tohoto oděvu v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. se jedná spíše o prostý cestovní oděv, nahrazující plášť např. při jízdě na koni. Ve zmíněném rukopisu jej má na sobě anglický král Richard I. Lví srdce, když prchá v zimě v přestrojení za poutníka nepřátelským Rakouskem, je poznán a zajat (viz obr. nahoře). Další staré vyobrazení prostého cestovního gardecorpsu můžeme najít ve francouzské bibli z 12/13.st. (viz obr. dole). Gardecorps z 12.st. se nám bohužel nedochoval, takže rekonstrukce střihu je nutně spekulativní. Nicméně střih se asi příliš nelišil od tuniky, včetně oblékání přes hlavu (neboť existenci vertikálně dělených kabátců pro toto období nemáme u nás spolehlivě doloženu). Oproti tunice však měl gardecorps jednak pevně připojenou kápi (viz kápě - lze vytvořit ze dvou dílů) a jednak relativně široké dlouhé rukávy s rozparky pro protažení rukou. Řešení těchto rozparků na základě ikonografie z 12-13.st. však není jednoznačné - někde se zdá že jde o prosté rozparky v podpaždí, někde to vypadá na vynechanou část švu na spodní straně rukávu mezi podpaždím a loktem a jinde zase na prostřih na svrchní straně rukávů v oblasti mezi ramenem a loktem. Jen na základě poměrně schematické a stylizované ikonografie nelze činit definitivní závěry a je i docela dobře možné, že se používalo vícero způsobů řešení rozparků.

gardecorps

Rekonstrukce:

Rekonstrukce vychází z výjevu v rukopisu Petra de Ebulo. Gardecorps byl pojatý jako těžký teplý svrchník určený do zimy a nepohody, zejména pro jízdu na koni, namísto pláště. Střih odpovídá tunice s klíny vloženými do bočních švů. Přední a zadní díl je dole opatřen rozparky pro jízdu na koni. Kápě je složena ze dvou dílů. Široké nezužované (střihem obdélné) rukávy mají prostřihy v horní části. Gardecorps je ušitý z ručně tkané vlny, barvené na hnědo (3x) duběnkami. Podšitý je jemnějším lněným plátnem. Zdobený je ručně tkanými lemy v přírodní barvě vlny. Ladislav Tomič - Curia Vitkov.

Gardecorps

 

Svrchník -12/13. st. "pončo" poncoponco

Kromě klasických plášťů zná pozdně románské a raně gotické odívání i další typy svrchníků určených do zimy nebo do nepohody. Přiznám se, že neznám správný původní název užívaný pro tento typ oděvu. Můžeme jej najít v ikonografii od konce 12.st. (viz obr. nahoře - vlevo fr. bible 12/13.st., voravo Hortus Deliciarum - konec 12.st.) jako oděv mužů i žen a někdy i řeholníků. Spíše než o reprezentativní oděv šlo o oděv do nepohody, na práci a především na cesty. Střihově jde v podstatě o jakési "pončo" s otvorem pro hlavu, uvazované po bocích několika tkanicemi (nikoli šněrováním!), opatřené kapucí. Je možné jej vyrobit buď z jednoho delšího pruhu tkaniny s otvorem pro hlavu uprostřed, nebo sešít ze dvou dílů (přední + zadní) s připojenou kápí. Narozdíl od pláště umožňuje tento typ svrchníku vysunout po stranách ruce ven.

Postup výroby: Vystřihnout dva díly A, jeden B. Díly A sešít stranami e, celou kapucu všít stranou c do otvoru d v díle B. Díl B doplnit řadou šnůrek na vázání, 2-3 na každou stranu. Díl B musí být širší nežli ramena nositele, aby celek spíše připomínal plášť a ne tričko do posilovny.

ponco

Rekonstrukce:

Rekonstrukce ponča je vlněná, podšitá lněným plátnem, opatřena tkanicemi. Petr Čížek - Curia Vitkov.

pončopončo

 

Pelerína (12-13.st.) copenhagenfecamp

Z výjevů z konce 12.st. a 13.st. (např. vlámský rukopis z Fecamp, Copenhagenský žaltář, rukopis Petra Lombardského - viz obr.) známe také další typ svrchníku - jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Tento typ oděvu známe především z výjevů pastevců, sedláků nebo poutníků. Pelerína se nosila zřejmě hlavně do nepohody a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak aby ruce zůstaly volné. Z naší zkušenosti však musíme říct, že pokud je pelerína z hodně silné vlny, případně i podšitá dalším lněným nebo konopným plátnem, je takové shrnutí dozadu velmi obtížné. Střihově je pelerína prakticky totožná s kápí, jen je výrazně protažena a doplněna o vložené klíny, vytvářející tak charakteristický zvonový tvar.

Postup výroby je prostý - vystřihnout dva díly A, jeden B. Díly A sešít na straně d, mezi dvojici stran c vložit klínek B (případně lze další díl B vložit i dozadu).

pelerína

Rekonstrukce:

Rekonstrukce je vlněná, s pelerínou rozšířenou vloženými klínem B vpředu. Petr Čížek - Curia Vitkov.

pelerína


Kápě a pokrývky hlavy:

Kápě fecamp

Kápi známe z raného středověku jak z nálezů (např. ze Skandinávie) tak z četné ikonografie (např. vlámský rukopis Fecamp - viz obr.). Střihově mohla být velmi prostá, sešitá jen ze dvou vykrojených dílů, nebo složitější, složená z několika částí. Protože se jedná o kus oděvu určený do zimy a nepohody, měla by být kápě vlněná - může být pouze vlněná, nebo podšitá lněným či konopným plátnem.

Střihy kápě - dva druhy. Obě je potřeba zvětšit natolik, aby okraj kryl alespoň ramenní kloub. Vystřihnout dva díly A, naznačené strany sešít. Nebo vystřihnout po dvou dílech B a dvou C. Díly B sešít k sobě na stranách d a e. Mezi dvojici hran f všít díl C stranami h. To samé pro hrany g, kam přijde druhý díl C. Po sešití vytvoří díl C cípy spadající na hruď a záda. To samo o sobě nevadí a i takové kápě známe např. z nálezů ze Skandinávie. Pokud chcete ale kápi odpovídající západo a středoevropské ikonografii 12-13.st. je vhodné tyto cípy zastřihnout do oblouku.

strih kápě

Rekonstrukce:

Kukla sešitá jen ze dvou dílů (A). Vlna, podšívaná lněným plátnem. Ondřej Plajdička - Curia Vitkov.

kukla


 

Zdobení oděvu vysivka

Lemy tunik se sice používaly již v raném středověku, ale výrazné členění oděvu lemy na krajích i jinde na rukávech přinesla až byzantská móda, například prostřednictvím císaře Oty II. a jeho byzantské ženy. Lemy a další části oděvu se zdobily bohatým vyšíváním - buď se výšivka prováděla celá přímo na tkanině oděvu (viz obr. čapky výše) nebo se použilo drahých hotových výšivek často dovážených ve formě pásů a pruhů (např. z Byzance apod.). Jiná možnost byla využití rovněž hotových bohatě (často zlatem či stříbrem) protkávaných tkanin - brokátů. Na výšivky se používal nejčastěji barvený len či vlna, u dražších výšivek i hedvábí nebo dokonce kovové nitě (stříbrné či zlaté). Zdobilo se formou plošných ornamentů i ornamentů kroucených z různých (předem vyrobených a následně našívaných) proplétaných prýmek aj. - viz tzv. brány. Nejdražší výšivky se prokládaly perlami, drahými kameny, zlatými či stříbrnými fóliemi či destičkami.

 

Rekonstrukce:

Rekonstrukce různých způsobů a motivů zdobení tunik nobility. Tunika nahoře je zdobena karetkami - na lemech a rukávech pravidelnými geometrickými vzory, na spodním lemu jsou na karetkách vytkány unikátní asymetrické rostlinné, zoomorfní a mythologické motivy (pro Curii Vitkov natkala Veronika Hejhalová). Zdobení u krku je řešeno výšivkou barvenou vlnou, stejně jako na druhé tunice, kde jsou použity plastické výšivky rostlinných motivů. Curia Vitkov.

tunika

tunika
Dvě dlouhé tuniky velmože - první zdobená karetkovými pásy a výšivkou, druhá zdobená vyšívanými pásy. Výroba Curia Vitkov.

 

Detaily zdobení v praxi:

zdobeni

výšivky
Různé ukázky výšivek - vlněnou přízí na vlnu. Výroba Curia Vitkov.

 


 

Prošívanice


Rekonstrukce raně středověkého prošívaného kabátce s sebou nese mnohé obtíže. První z nich představují samotné podklady, které máme k dispozici. Vyrobené z organických materiálů se nám z tohoto období podobné vojenské oděvy nedochovaly a písemné prameny jsou v tomto ohledu poměrně skoupé. Ani ikonografie po které v takových případech saháme nám tu bohužel nenabízí jednoznačnou odpověď - máme sice z raného středověku doloženy výjevy oděvů, které bychom snad mohli považovat za prošívané či vycpávané, ale musíme brát ohled na stylizaci, použité výtvarné techniky a fakt, že se zpravidla nejedná o výjevy s vojenskou tématikou.

sokolník
Velkomoravský terčík s vyobrazením sokolníka na koni ze Starého Města. Z podobných památek se dá s jistou dávkou opatrnosti usuzovat, že se nějaká forma prošívaných nebo vycpávaných oděvů používala u nás už v raném středověku. Bohužel jen na základě tohoto výjevu nelze s jistotou říct, zda se skutečně díváte na přošívaný kabátec nebo stylizované naznačení řasení či výzdoby. Navíc se nejedná přímo o vojenský výjev.

 

Prošívanice v Maciejowské bibli:

První výjevy s vojenskou tématikou na kterých můžeme jednoznačně identifikovat prošívané kabátce lehkooděných bojovníků včetně detailů konstrukce oděvu tak pochází až ze 13.st. Krásné vyobrazení podobných oděvů můžeme najít například v Maciejowské bibli (viz obr.) - výjevů v uvedené bibli je poměrně hodně a zobrazení bojovníci se nacházejí v různých polohách, takže si můžeme prošívanice prohlédnout téměř ze všech stran a dokonce i svlečené a přehozené přes rameno. Pro ilustraci tu uvádíme některé výjevy:

ProšívaniceProšívanice
Na tomto obrazení jsou dobře vidět prošívané zbroje s krátkým rukávem vsazeným dovnitř trupu a rozparkem vepředu. V místě rozparku je zbroj přetočená a tak je dobře patrné prošívání i na spodní straně. Dále tu pak můžeme vidět prošívané čapky kryjící hlavy bojovníků a nahrazující jim přilby. Maciejowská bible, 13.st.


Prošívanice vyobrazené v Maciejowské bibli jsou naštěstí natolik detailní, že si můžeme dovolit na jejich základě rekonstruovat jejich přibližnou podobu: Oděv je dlouhý zhruba ke kolenům, opatřený buď krátkým rukávem dosahujícím k lokti nebo naopak dlouhým rukávem s pevně připojenou pěstnicí - palcovou rukavicí. Rukávy jsou zřetelně vsazené dovnitř průramků, ale z výjevů nelze přesně zjistit jak a kde přesně byl rukáv uchycen k trupu nebo zda nemohl být součástí další vnitřní vrstvy oděvu pod svrchní vestou. K samotné konstrukci oděvu toho, jen na základě vyobrazení, nikdy moc říct nemůžeme - nelze třeba jednoznačně určit zda jde o oděv vrstvený a prošívaný nebo i vycpávaný. Pravděpodobně však půjde o první variantu, soudě dle řasení oděvu staženého v pase nebo jeho přehnutí v místech rozparku. Prošívání je tu na všech vyobrazených oděvech pouze v pruzích - na trupu vertikální, na rukávech podélné - od ramen ke koncům rukávů a u dlouhých rukávů též s prošitím rukavic na jejich konci. Nenajdeme tu prošívání ve formě kosočtverců nebo čtverců. Z vyobrazení nemůžeme bohužel určit ani použitý materiál - může jít o plátna, sukna nebo jemnější kůži. V každém případě jde však o materiál vrstvený - ať už by šlo o více vrstev nebo o dvě vrstvy s nějakou vnitřní vycpávkou, jinak by prošívání postrádalo smysl. Minimálně svrchní vrstva pak mohla být i z estetických důvodů barvená - nacházíme tu prošívanice bílé i barvené - červené, zelené aj. (ovšem zvolené barvy iluminace nemusí odpovídat barvivu textilu).

Detailnější informace najdete v článku o rekonstrukci prošívané zbroje z Maciejowské bible:


Prošívanice - Mac

 

Prošívání / vycpávání:

Jak už jsme uvedli výše není v našich silách jen na základě ikonografie určit zda sporné nebo i méně sporné výjevy představují oděvy vrstvené a prošívané nebo i vycpávané. Obě formy však máme doloženy jak ze staršího období (Antika), tak z mladšího období (vrcholný a pozdní středověk) - jak ve formě písemných pramenů tak ve formě dochovaných vycpávaných honosných kabátců nošených svrchu zbrojí. Zmínky o vycpávaných zbrojích pak nacházíme též v arabských pramenech z křížových výprav - dozvídáme se zde například, že křižáčtí vojáci na sebe věšeli hustě váčky pěchované bavlnou na ochranu před nepřátelskou lukostřelbou nebo jí pěchovaly své oděvy.

V Evropě se na vycpání oděvu bavlna nepoužívala (zato třeba v Palestině za křížových výprav ano) ale z mladších pramenů víme, že se zbroj mohla vycpávat kde čím co mohlo dobře plnit svou funkci tlumící vycpávky - koňské žíně, koudel, surová vlna nebo i seno a cupanina z hadrů (to je asi pro raný středověk jen málo použitelné s ohledem na spotřebu textilu). V případě že se zbroj vycpávala se sešila nejméně ze dvou vrstev z nichž jedna tvořila líc a jedna rub zbroje. Pak se zbroj prošila a do vzniklých kapes, které mohly mít různý tvar - podlouhlých válců, čtverců, kosočtverců, oblédlníků aj. se pěchovala vycpávka. Při praktické rekonstrukci jsme vyzkoušeli postup, kdy se zbroj pěchovala do podoby čtverců/kosočtverců, tak se prošila jen jedním směrem a pak se naráz pěchovaly všechny válce, po naplnění na dostatečnou šířku čtverce/kosočtvece se pak řada prošila napříč a postup se opakoval.

Jinou variantu představoval kabátec vrstvený - složený z mnoha vrstev plátna či sukna a následně prošitý některým z výše uvedených vzorů. Také tyto kabátce máme doloženy jak ze starověku tak z vrcholného a pozdního středověku kde se o nich a jejich konstrukci výslovně zmiňují i písemné prameny.

Jako poslední zesílení tu uvádíme ještě smolení. Z mladších písemných pramenů známe pojem "smolenice" který představoval pryskyřicí (smolou) zesílený kabátec. Díky spojení pryskyřice a textilu vznikl materiál podobný laminátu - relativně lehký a velmi pevný, dosahující bezmála tvrdosti kamene. Bohužel nejsme v současné době sto popsat přesný postup smolení, neboť je součástí experimentálního ověřování.

 

Střihy:

O střihu prošívanic v raném středověku toho, jak už padlo výše, mnoho říct nemůžeme. Je ale velmi pravděpodobné, že žádný speciální střih určený vysloveně prošívaným kabátcům v tomto období ještě neexistoval a oděv tak vycházel z klasického tradičního střihu oděvu civilního - tedy tunika či kabátec. Jejich střihy jste mohli najít výše. Oproti civilnímu oděvu se však bude prošívanice přece jen v něčem lišit - jednak to bude spotřeba materiálu a jednak se při jejím stříhání musí pamatovat na fakt, že vlivem prošití dojde (zvláště u vycpávanic) k částečnému zmenšení jednotlivých dílů a to často nerovnoměrně - podle toho jak velké dílce, jakého tvaru a jak silně vycpané jsou. Protože různá místa zbroje mají různé požadavky na vycpání, velikost dílců apod. Proto se při tvorbě střihu musí brát tyto vlivy v potaz a počítat s nimi. Jednotlivé dílce se vyrábí zvlášť a až nakonec se sešijí tak jako se sešívá tunika.

 

 

 

Úvod

TOPlist