3.4. Výroba textilií

spradani

 

Na této stránce můžete najít základní poznatky k materiálům a technologiím výroby tkanin v raném středověku. Další poznatky, nákresy, fotografie a rekonstrukce budou doplňovány v průběhu rozvoje našeho Projektu.

 


 

3.4.1. Terminologie



3.4.2. Materiály

Na tkaní textilií se používalo materiálu jak rostlinného tak živočišného původu. Používalo se materiálu místního - vlna, len či konopí i materiálu importovaného - např. mohéru (vlna angorské kozy) či hedvábí. Některé materiály a výrobní postupy:


Živočišná vlákna:


Vlna:

Vlákna získaná ze srsti ovcí, koz či velbloudů atd. Srst zvířat chovaných pro vlnu má dva druhy vlasů - spodní jemný a hustý se nazývá podsada a svrchní hrubší a silnější pesíky. Kvalita srsti (hustota apod.) závisela především na klimatických podmínkách, ve kterých se zvířata chovala. Také stáří ovce má vliv na kvalitu vlny (vlna jehněčí je měkčí a hustější) podobně jako místo odkud se vlna stříhá (nejkvalitnější a nejdelší je mezi lopatkami). Dále existuje i vlna jirchářská (odpad z koželužen) či mrtvá (z mrtvých a nemocných zvířat) ale ta je pro zhotovení příze nevhodná (lze ji použít k výrobě plsti apod.). Kvalita vlny u nás chovaných ovcí nebyla v raném středověku příliš vysoká, což bylo například dáno zdejším mírným klimatem apod.

Vlněný vlas tvoří pokožka ze šupinek na pružné bláně a vnitřní fibrilová kůra (vřetenovité buněčné útvary spojené tmelem). Uvnitř kůry je v kanálku dřeň, kterou podsadový vlas ale nemá. Vlněná vlákna jsou vesměs odolná proti kyselinám - ředěné je dokonce konzervují, proto se zbytky vlněných tkanin někdy dochovaly v kyselé půdě. Nejstarší doklad o využití vlny pochází z Turecka z 6 tisíciletí př. n. l. (H. B. Burnham 1965, H. Helbaek 1963). Vlna se získávala buď sbíráním, vyčesáváním či vytrháváním z línajících ovcí (takto získané vlákno má cibulku) nebo byla uřezávána nožem či stříhána pérovými nůžkami. Z jedné ovce bylo možné ostříhat cca 2-3kg vlny, nazývané rouno.Vlna se před použitím musela vyčesávat (mykat) speciálními hřebeny. Tuto práci dělali tzv. mykači (krampnéři kutnéři).


Hedvábí:

Pravé hedvábí tvoří tvoří výměšek žláz housenky motýla - bource morušového (Bombyx mori). Při zakuklení housenka vypouští ze dvou otvorů pod ústním ústrojím hustou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne. Vzniklé fibroinové vlákno tak tvoří dvojice tenkých vlákének spojených klihem - sericinem - obsahujícím minerály, barvivo, vosk. Samotné vlákno se získává následným rozvinutím kukly. Vlákna z jedné kukly dosahují délky 3 až 4km, jsou velmi pevná a pružná - bez přetržení je lze natáhnout o sedminu až pětinu původní délky. Pravé hedvábí pochází z Číny, kde byl bourec cíleně chován již v 3 tisíciletí př. n. l. (vyráběli z něj i struny hudebních nástrojů). Antická Evropa se s hedvábím seznámila za tažení Alexandra Makedonského do Ásie. Hedvábí pak s oblibou užívali Peršané i Římané, kteří dokonce (dle Plinia - Historie Naturalis) párali importované polohedvábné tkaniny, aby získali čisté hedvábí. Roku 408 si Alarichovi Vizigóti z Říma odvezli jsou součást výkupného na 4000 hedvábných rouch. Až do 6. st. n.l. si Čína držela na výrobu a export hedvábí monopol, pod pevným státním dohledem - pokus o vývoz technologie se pochopitelně trestal smrtí. Hotové hedvábné tkaniny vozily karavany z Číny do Evropy po tzv. hedvábné stezce (Začínala v čínském Zhaganu (dnešní Xian) a vedla přes Lanzhou - Dunhuang - Yarkand (dnešní Shache) - Khotan přes Samarkandu do Bucharu v Uzbekistánu. Tam se cesta dělila - jedna vedla přes Kaspické moře do Chersonu, druhá přes Hamadan (Írán) - Bagdád (Írák) - Damašek (Sýrie) k pobřeží Středozemního moře, do Byzance a Evropy. Otavsky 1987). Také Byzanc si velmi cenila hedvábí; za vlády císaře Justiniána (527-565 n.l.) se nebarvené hedvábí vyvažovalo zlatem a barvené bylo ještě mnohonásobně dražší. V tomto období ale definitivně padl čínský monopol, protože se podařilo do Evropy importovat nejen finální tkaninu, ale především živé bource morušové.

Podle pověsti z Číny do Konstantinopole pronesli vajíčka bourců v dutých holích dva mniši - Ibas a Mikuláš. Od 7.st. do 13 st. se v Byzanci (zvláště v Sýrii a Řecku) rozvíjí hedvábnický průmysl, opět, podobně jako v Číně, pod tuhým státním dozorem (zákaz exportu technologie - vajíček a bource morušového pod trestem smrti apod.). Hedvábí však bylo i nadále velmi drahé a dostalo se tak opět pouze na členy císařského dvora. Přestože byla většina produkce hedvábí v Byzanci určena pro domácí trh, hedvábné tkaniny s velkou oblibou dovážely ostatní národy a kultury Evropy - Frankové, Benátčané, Vikingové a další. Vedle byzantinců šířili ale výrobu hedvábí po středomoří také Arabové - do severní Afriky, na Pyrenejský poloostrov či Sicílii. Za křížových válek, počátkem 13. st. (1204) si benátský dóže Enrico Dandolo z vydrancované Konstantinopole (ve spojení s Benátčany křižáci napadli a dobyli Konstantinopol) přivezl spolu s kořistí i chov bource. Z Benátek se hedvábnictví postupně rozšířilo po celé severní Itálii a jižní Francii. Nejstarší a poměrně unikátní doklady pokusů o chov bource morušového v raně středověké Evropě pochází z Polska (Opole) a to z 11. století. Do Polska se bourec dostal pravděpodobně prostřednictvím Arabů, ale chov se zde potýkal s velkými technickými problémy způsobenými především nedostatkem přirozené potravy motýla - moruše bílé (Morus alba) - nahrazení moruše náhražkou (např. smetánka lékařská) vedlo nakonec ke špatné jakosti vlákna.

bourec
Dospělý motýl bource morušového a kokon. Kokon bývá dlouhý přibližně 28-38mm a široký 12-25mm. Vlákna z jednoho kokonu dosahují 3-4km délky.


Nejstarší importované hedvábné výšivky nalezené ve střední Evropě pochází z pozdní doby Halštatské. Protože jak jsme vypsali výše u nás hedvábnictví prakticky neexistovalo, jsou všechny u nás nalezené hedvábné tkaniny importem, nezřídka byzantského původu. Většinou jde o tkaniny užívané v církevním prostředí nebo při pohřebním ritu. Nejstarší fragmenty hedvábných tkanin od nás spadají již do počátku 9.st. První ze zbytků byl přilepen k deskám rukopisu z 9.st., má zelenomodrou barvu a je zdoben symetrickým vzorem s motivem jezdců na koních obklopených kruhy. Vyroben byl pravděpodobně v Byzanci v osmém nebo na počátku devátého století. Z další tkaniny se opět dochoval jen malý útržek s rozeznatelným motivem stylizovaných ptáků v kruzích. Pochází ze svatovítské královské hrobky kam byl ale přenesen ze staršího pohřebiště - datován bývá kolem roku 1000. Jeho původ je nejasný. Mezi nejznámější hedvábné raně středověké fragmenty od nás nesporně patří poměrně velký dochovaný kus přehozu z hrobu sv. Ludmily. Červeno-okrová tkanina je zdobena reliéfy a medailonky s motivy ptáků a stromu života.

V Kouřimi byla nalezena čelenka přibližně z 11. století s hedvábnou osnovou a stříbrem ovinutým útkem. Hedvábí se používalo ve formě závěsů a pokrývek jednak v hrobech významných osobností, světců (balily se do něj např. ostatky) a také v interiérech kostelů. Mimo to se objevují i drahá církevní roucha vyrobená z hedvábí - takový černý hedvábný puviál dostal například biskup Menhart darem od byzantského císaře při své cestě do Jeruzaléma. O tomto puviálu se dozvídáme z pozdějších záznamů kláštera ve Zwiefaltenu kam se posléze odkazem dostal. Opat Bertold (1134-1169), který vedl kroniku zmíněného kláštera uvádí ještě několik podobných případů obdarování kláštera hedvábnými výrobky ve 12.st. Richenza, žena českého knížete Vladislava I. darovala klášteru celých dvacet hedvábných pokrývek oltáře. Její sestra Žofie, žena údělného olomouckého knížete Oty II. pak darovala bílou dalmatiku, dvanáct pokrývek oltáře a korouhev (což dokazuje existenci hedvábných praporců). Z uvedených nálezů a písemných zmínek můžeme celkem bezpečně předpokládat, že se k nám dovážely tkaniny, ale nelze s jistotou říct, zda a v jakém počtu se k nám importovaly také hotové výrobky - oděvy aj. Předchozí zmínka o biskupu Menhartovi je unikátní, protože šlo o dar, ale import hotových oděvů či částí liturgických rouch rozhodně nelze vyloučit. Z literárních pramenů se o hedvábí zmiňuje například Canapariova Vojtěšská legenda Est Locus, kde je popisován hedvábný povlak peřiny, kterým svatý Vojtěch obdaroval žebráka. Také Kosmas píše o hedvábném přehozu v souvislosti se zahalením těla sv. Vojtěcha, po vyzvednutí z hrobu v Hnězdně.


Lidské vlasy:

Také lidské vlasy se někdy využívaly v textilní výrobě. Dokládá to nález fragmentu tkaniny (pravděpodobně čelenka) ze Starého města (okr. Uherské Hradiště). Jako vlákna k výrobě této tkaniny bylo užito lidských vlasů. (Kostelníková 1973).


Mohér:

Mohér je označení srsti angorské kozy. Pro své vlastnosti (jemnost, jakost) byl mohér velmi ceněn a importoval se do Evropy z Malé Ásie. Doklad použití mohéru u nás, máme v podobě fragmentu tkaniny ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště, Kostelníková 1973).


Žíně:

Koňské žíně se u nás používaly zejména k zhotovování tkanic (i když nejstarší žíněná tkanice je doložena až z 15. století). Z Polska je doloženo též využití žíní jako vlákna k výrobě tkaniny.


Srst:

V některých méně obvyklých případech se pro výrobu příze používala i spřádaná zvířecí srst. Protože srst není pro své vlastnosti k tomuto účelu ideální, šlo asi spíše o nouzové řešení dané nedostatkem jiné suroviny. Od nás je doložen pouze jeden případ takovéto tkaniny z nálezu ve Starém Městě (okr. Uherské Hradiště). Jiné využití našla ale srst při výrobě plsti.


Rostlinná vlákna:


Len:

Vlákna získaná z lodyhy lnu. Celkem je známo na 200 druhů lnu, z toho 7 druhů se vyskytuje i u nás, ale jako přadná rostlina se využíval tzv. len setý (Linum usitatissimum) - rostlina asi 120cm vysoká s úzkými listy v horní části rozvětvená. Lodyha má celkem 5 vrstev - druhá vrstva pod kůrou je lýko z něhož se dalším zpracováním získávají vlákna. Lýková vlákna se nejprve máčením zbavila lněného klihu. Lámáním na dřevěné trdlici (mědlici či lamce) pomocí bijáku, (někdy se používalo i dřevených stoup/tlouků) z nich uvolnilo dřevnaté zbytky stonku, které se odstranily tzv. třepačkou (dřevěný nástroj tvaru meče či vesla). Poslední dřevité zbytky se z vlákna vyčesávaly tzv. vochlí (dřevěná deska s rukojetí opatřená kovovými hroty). Technické vlákno lnu je dlouhé asi 60-80 cm a tvoří jej svazek elementárních vláken (buněk dlouhých 2-4 cm). Získané lněné vlákno má světle plavou barvu, dobře se bělí, ale hůře barví - využívalo se především v plátenictví. Lněné tkaniny vykazují poměrně dobrou pružnost a pevnost. Nejstarší pěstování lnu je doloženo asi ze 7 tisíciletí př.n.l. ze syrského Ramadu, 6 tisíciletí př.n.l. v Turecku či  ze 3-4. tisíciletí př.n.l. na území Egypta. Ve střední Evropě se doklady lněných tkanin nachází od mladší doby kamenné (např. nálezy lněných provázků z Mohelnice okr. Šumperk). Mezi nejstarší raně středověké nálezy lněných tkanin patří jednak fragmenty z velkomoravských nálezů (Kostelníková) nebo např. útržek lněné roušky s geometrickým vzorem a svastikami pocházející z hrobu sv. Ludmily z 10-11.st.

len


Konopí:

Vlákna získaná z konopí setého - (Canabis sativa). Konopí seté je jeden z několika druhů této rostliny - jiné druhy se používají pro získávání oleje nebo narkotik (Canabis Indica). Surové konopné vlákno má světle šedou barvu - používalo se k výrobě lan, provazů a v plátenictví, protože se dobře bělí, je pevné, ale méně pružné než vlákno lněné. Znalost pěstování konopí je doložena ve střední Evropě již v neolitu (nálezy nažek). Nejstarší bezpečně doložené nálezy nažek konopí byly nalezeny (zuhelnatělé) v Modlešovicích (okr. Strakonice) a pochází z doby laténské. Nejstarší dochované konopné tkaniny na našem území (a na Slovensku) pochází již ze 6.st. (Březno okr. Louny).


Kopřiva:

Vlákna získaná ze stonku kopřivy. Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je až dva metry vysoká rostlina. Vlákna kopřivy jsou po zpracování velmi jemná, téměř bílá, dobře se barví a dobře sají vodu. Používala se podobně jako len nebo konopí v plátenictví, ale pravděpodobně mnohem méně. Využívání vláken kopřivy v textilnictví sice není zatím archeologicky doloženo, máme jej však doloženo z písemných pramenů - v Nestorově letopise (12.st.) je uvedeno, že se z kopřivových vláken tkaly plachty lodí plavících se po Volze.

 



3.4.3. Předení

Zpracování výchozího materiálu na přízi - nit určenou k tkaní. Předení byla rozšířená a častá domácí práce - zpravidla se jí zabývaly ženy-přadleny, ale z etnografických pramenů lze předpokládat, že se jí někdy zabývali na venkově i muži. Existovalo mnoho různých technik předení, ale pomůcky k nim používané bývaly dřevěné a v našich archeologických nálezech se většinou nedochovaly - pro srovnání můžeme ale využít některé nálezy z Polska a Ruska. Dochovala se však také různá vyobrazení některých nástrojů i výrobních postupů (Velislavova bible, Kyjev chrám sv. Sofie) a mnohé z výrobních postupů lze též etnograficky odvodit.

předení

Nejjednodušším postupem se spřádalo ještě do nedávné doby např. v Karpatech - jen s pomocí dlaně na stehně či jakéhosi dřevěného háčku. (J. Staňková).  Mnohem lépe archeologicky doložený je způsob spřádání za pomoci kužele a ručního vřetene. Ruční vřeteno je tvořeno přeslenem a dříkem. Nejstarší nálezy hliněných, kamenných a rohovinových přeslenů pochází již z neolitu. Přeslenů se nachází velké množství i u nás - jen v okolí Mikulčic jich bylo již nalezeno přes 2000 kusů - vesměs precizně vyhlazených a vykroužených. Byly vyráběny pravděpodobně hromadně a v období 10-13.století byly také předmětem vnitřního i dálkového obchodu. Přeslen mohl mít různý tvar - existovaly ploché přesleny kotoučové, ale i  miskovité, kónické a to i oboustranné, kulovité, soudkovité apod. Velikost přeslenů se pohybovala od 20 do 100mm a váha od 3 do 30g (nejčastěji mezi 5-11g, Kostelníková 1981).

vřeteno
Replika vřetena s hliněným přeslenem nasazeným na dřevěný dřík.

Přeslen se nasazoval na dřík a sloužil jako závaží či setrvačník udržující vřeteno v krouživém pohybu (Kostelníková 1973). Dřík bývala dřevěná, zřídka i kostěná tyčka o průměru 10-25mm a délce 150-500mm. Z našich nálezů je doložen pouze jeden importovaný zachovalý dřík, vyrobený pravděpodobně z velrybí kostice. Celý dřík je jemně vyhlazený, dlouhý 325mm o průměru 14-16mm - ve 2/3 je nejširší a pochází z 11-12. století (Hrubý 1957). Protože se většina dříků vyráběla ze dřeva, nedochovaly se nám, ale pro srovnání lze opět použít nálezů z Polska nebo Ruska kde se v příhodnějších podmínkách zachovaly - většina je jednoduchá, některé zdobené rytím označujícím nejspíš vlastnictví. Z nálezů dříků a přeslenů (u nás), které jsou poměrně hojné v každém sídlišti a obytném stavení je zřejmé, že šlo o velmi rozšířenou domácí činnost.

přadlenapřadlena
Vyobrazení přadleny s přeslicí, opatřenou stojanem, který drží mezi koleny. Velislavova bible, 14. století. Přadlena vpravo si přidržuje přeslici v podpaždí - vlámský rukopis z Fecamp, konec 12.st.


Za pomoci kužele nebo vřetene se předlo tak, že přadlena upevnila předivo (výchozí surovinu) na kužel nebo přeslici pomocí pásku. Kužel či přeslici (dlouhá dřevěná tyč jehlového nebo pádlového zakončení s upevněným předivem) si přidržovala mezi koleny nebo pod paží. Jinou variantou bylo usazení přeslice do stojánku, zapíchnutí do země nebo uvázání k pasu přadleny. Levou rukou vytahovala přadlena ze smotku přediva vlákna a pravou rukou je navíjela na vřeteno. Aby byla příze správně kroucená, musela přadlena vřetenem kroužit. Nit se kroutila do příze buď po směru hodinových ručiček (směr označovaný jako Z) nebo opačně (směr S). Protože se příze kroutila většinou pravou rukou, bylo kroucení doprava (Z) jednodušším a přirozenějším pohybem (Kostelníková 1973). Značení S a Z je vlastně mnemotechnická pomůcka protože střední část písmene názorně ukazuje směr kroucení příze. Opačného kroucení se využívalo, když bylo třeba, při následném tkaní, střídáním obou dvou typů příze dosáhnout u tkaniny hladkého vzhledu.

kolovrat
Kolovrat je doložen až mnohem později - poprvé v písemných záznamech z Flander roku 1288. U nás byl znám až ve století 14. Nejstarší kolovraty měly podobu jednoduchých, rukou poháněných spřádacích kol. Kolovraty se používaly především ke spřádání vlny, lněná příze se vyráběla zpravidla postaru s ručním vřetenem. (Petráň 1985). Vyobrazený kolovrat je pouze ilustrační - pochází z 18.-19. století, ale konstrukce i princip (pohánění šlapáním nohou) se na těchto zařízení uchoval od 15. století prakticky beze změn. Ve spodní části vyobrazeného kolovratu chybí poškozený šlapák. Depozit Curie Vitkov.

Skaní

Skaní je skroucení dvou nebo více nití dohromady za účelem vytvoření silnější nitě. I tato technika byla používána již v neolitu - silné skané nitě se používaly jako zatíženější osnova nebo vzorující útek. Jako pomůcky při skaní nití se používaly i různé, např. kostěné, trubičky se třemi příčnými otvory tzv. jurky. Známe je především z cizích nálezů - u nás byla nalezena pouze jedna v Břeclavi-Pohansku. (Dostál 1977).



3.4.4. Tkalcovství

 

Tkaniny:

Druh tkaniny je dán kromě materiálu také použitou vazbou. Vazbu tvoří soustavy osnovních a útkových nití. Osnovní nitě jsou v tkalcovském stavu svislé nebo podélné, útkovou soustavu pak tvoří nitě vertikální nebo příčné. Rozeznáváme tři základní typy vazeb - plátno, kepr, atlas a další typy vazeb od nich odvozených.

Plátno:    platno 

Plátnová vazba je nejjednodušší a nejhustěji provazovaný typ vazby. Samotné označení "plátno", pokud se někde vyskytuje, se zpravidla vztahuje k typu vazby, nikoli přímo k materiálu tkaniny.  Tato nejstarší a nejjednodušší vazba je doložena již v neolitu, ale již tehdy bývaly tyto plátnové vazby někdy doplňovány o složitě tkané okraje. (La Baume). Hustota plátnové vazby může být různá a je dána poměrem tloušťky nití k dostavě v obou soustavách (útkové i osnovní). Na levnější plátna určená např. na hrubší části oděvů nebyla tloušťka nití nijak zvlášť hlídána, což se projevuje na nestejnoměrné struktuře a hustotě plátna.

 

plátnoPlátno - konopí
Zvětšený detail ručně tkaného plátna - vlevo len, vpravo konopí. Curia Vitkov.

 

U nákladnějších pláten na dražší oděvy pak tloušťka nití příze kolísá mnohem méně a celkový výsledkem je jemnější, hustější a stejnoměrná struktura. Pro dosažení hladšího povrchu se někdy používalo střídání různých zákrutů příze. Z plátna se odvozuje další typ tkaniny - tzv. ryps (viz. obr. - podélný osnovní ryps, střída 4x2).

ryps

Kepr:    a)kepr b)kepr

Střídu keprové vazby tvoří vždy nejméně tři vazní body osnovy a útku. Podle počtu nití ve střídě se pak označuje kepr jako třívazný, čtyřvazný apod. Na vyobrazení je vidět a) kepr osnovníb) kepr útkový. Jeden z nejstarších doložených případů keprové vazby pochází z Östra Gerum ve Švédsku z doby Bronzové (La Baume 1955). Příklad vzorů kepru - z leva: zesílený kepr (střída 4x4), hrotový kepr (střída 6x6), křížový kepr (střída 10x10), jednoduchý osnovní kepr v detailu.

kepr platno

Atlas:    a)atlas

Atlas je vazba, jejíž vazní body jsou ve střídě pravidelně rozloženy a nesmějí se vzájemně dotýkat. Nejmenší počet osnovních nití a útků ve střídě je pětivazný atlas. Vzdálenost vazních bodů se určuje postupným číslem, které udává na kolikáté další osnovní niti je na následujícím útku další vazební bod. V atlasové vazbě, zpravidla z hedvábí se například vyráběl tzv. satén. Příklad vzorů atlasu - z leva: vzorový atlas (střída 10x10), přisazovaný atlas (střída 8x8), zesílený atlas útkový (střída 5x5):

atlas

Vzorování látek:    brose brose

Vedle popsaných typů základní vazeb se používaly i vazby od nich odvozené - se vzorovanými útky, které měly především estetický důvod - nápadným vzorem členit plochu látky a zvýrazňovat ji. Rozeznáváme tak např. typ Lancé - kde je vzor vytvořen zvláštní vzorovou osnovou nebo vzorovým útkem (může jít i o skané nitě, nitě jiných barev nebo nitě jiných materiálů - např. i drahé kovy). Vzor lancé probíhá celou šířkou či délkou látky. Vzorování Brošé (např. ze lněné roušky hrobu sv. Ludmily) - zde se vzor vkládá až následně do již hotové tkaniny pouze v místě ornamentu - po útku nebo po osnově a to nikoli přímo stavem, ale zpravidla pomocí zvláštních větších kostěných jehel. Perlinka - vazba vzniká vzájemným přetočením dvou sousedních osnovních nití o 180 stupňů či pouze o polovic (poloviční perlinka) kolem útku, který prochází místem přetočení.

 

Dále zušlechťované či jinak upravované textilie:

Sukno:

Sukno není označení typu vazby, ale název hotové vlněné tkaniny ( jakékoli předešlé vazby) následně upravované valchováním a postřihováním. Valchování dodatečně mění vzhled i vlastnosti původní tkaniny - provádělo se pomocí dřevěných kádí či koryt, v nichž se tkanina máčela a tlouků či palic, kterými se valchovala; někdy se místo tlučení výchozí tkanina šlapala nohama. Při působení mechanické síly a vhodné chemické lázně - např. teplé lidské moči - dochází k narušení a uvolnění původně hladké povrchové vrstvy vláken, ta tím získávají na objemu a snáze se do sebe zaklesnou, tkanina se pak celkově zkracuje a houstne - stává se silnější. Postřihováním se dále rovnal vlas sukna na konstantní výšku a za pomocí soukenických štětek a želízek se sukno začišťovalo od uzlíků. S ohledem na materiál i vlastnosti bylo sukno těžší a teplejší látka vhodná na zhotovování plášťů či zimních oděvů. Sukno se buď nechávalo nebarvené a pak jeho barva závisela na barvě vlněné příze (bílá, šerá, řidčeji i černá) nebo dále barvilo vhodným barvivem. K rozvoji soukenictví přispěla i kolonizace ve 12. a 13. století kdy si cizinci z Flander či Valoni ve Slezsku přivezli s sebou nové technologické postupy. Kvalita domácí ovčí vlny nebyla vysoká, proto se lepší a dražší sukna dovážela.

Brokát:

Brokát (z italštiny) bylo historické označení zpravidla hedvábné látky libovolné základní vazby s výrazným, často i pravidelně rozmístěným, vetkávaným vzorem - viz. brošé. Vzory se protkávaly většinou nitěmi skanými s drahými kovovými vlákny - stříbrnými nebo zlatými. Technika výroby brokátů pochází z Předního východu. Označení brokát se ale následně vztahovalo k jakékoli tkanině s bohatým vzorem.

Aksamit:

Původní název pro tkaninu známou dnes jako samet. Osnovu aksamitu (sametu) tvoří hedvábná či vlněná (později též bavlněná) příze následně postřihovaná a vyčesávaná, takže má tkanina nízký, hustý a jemný vlas. Povrch může být matný či může mít hedvábný lesk. Podobně jako sukna se i samety barvily. Šlo o drahé těžké tkaniny užívané na nákladné šatstvo bohatých vrstev společnosti. Aksamitem se též potahovaly honosné pochvy drahých mečů apod.

Plsť:

Plsť není tkanina(!) - je to vlastně máčená a následně valchovaná vlna, ale i jiné vhodné dlouhé chlupy - např. králičí, bobří apod. Z takto vzniklého materiálu se dají vyrobit klobouky, pytle, boty, závěsy ale i oděvy. Protože výroba plsti nevyžaduje ani předení ani znalost tkaní, jedná se o velmi starou a primitivní techniku. Plsť se vyráběla zaplstěním vláken a to kombinací chemického, tepelného a mechanického působení. Toho se v praxi docilovalo máčením v teplé moči a šlapáním nohama, později pak tlučením v jednoduchých stoupách nebo valchováním na valchách. Podobně jako u výroby sukna tu dojde k narušení povrchu vlasu, k nárůstu objemu a zároveň k jeho zaklesnutí a propletení s jinými vlasy. Výsledkem je poměrně silná hutná látka, kterou je možné bud vyválcovat do podoby různě silného plátu na způsob tkanin nebo napasovat na dřevěné kopyto a dát tak plstěnému výrobku požadovaný tvar beze švů - tak se kupříkladu vyráběly klobouky nebo některé typy obuvi. Písemné prameny hovoří též o oděvech zhotovených z plsti - z franského prostředí známe plstěná krzna nošená pod zbrojí ale i od nás - např. Kosmas píše o biskupu Gebhartovi že "V čas postní měl takovýto zvyk: Plstěnou košili maje vždy vespod a svrchu jsa oděn biskupským rouchem, ve dne lahodil lidským zrakům, v noci však v hrubé plátno jsa oděn tajně vcházel do kostela..." (1950, 130).

Tkaní:

stav
Tkaní na velkém vertikálním stavu. Curia Vitkov.

 

Tkací destičky - bardo/karetky:

Pomineme-li ruční tkaní nití pomocí zvláštních textilních jehlic, patří k nejjednodušším a nejstarším, již z doby bronzové známým, zařízení tzv. tkací destičky či bardo nebo karetky. Jeden z nejstarších dokladů práce na karetkách je tzv. Ramessův pás uložený v Liverpoolském muzeu - je to nejen nesmírně starý doklad (pochází asi z 12.st.př.n.l.) ale zároveň ukázka absolutní dokonalosti techniky - výrobce totiž použil neuvěřitelných 300 karetek(!). Vtip těchto destiček byl v tom, že s jejich pomocí mohl již tkadlec pracovat s několika desítkami nití zároveň. S pomocí destiček oddělil liché a sudé nitě osnovy, vytvořil tak prošlup a prostrčil napříč mezi nimi člunek s útkovou nití. Pootočením destiček "prostřídal" mezi sebou nitě a opět prostrčil člunek (zvláštní špulka, na které byla navinuta útková nit) zpátky, čímž vytvářel vlastní útek. Destičky byly zpravidla čtvercového tvaru, o velikosti 25mm až 60mm, se čtyřmi otvory v rozích pro nitě. Vyrobeny byly ze dřeva, kosti, parohoviny nebo kůry stromů. Počet nití osnovy pak byl závislý na počtu destiček - u nákladných zdobených vzorových pásů se používalo až několik desítek karetek. Tkací destičky nezmizely úplně ani po zavedení stavu (a to ani v raném středověku) - vyráběly se na nich někdy ozdobné tkané pásy používané podobně jako výšivky na lemy, čelenky apod. V běžné módě se udržely až asi do 15.st. a dále pak v lidovém prostředí. U nás jsou tkací destičky doloženy z nálezu ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště) - pochází z 9. st.,jsou čtvercové se 4 otvory v rozích a jedním ve středu, vyrobeny jsou z parohoviny (Hrubý 1957).

Tkací mřížka:

Jde o dřevěnou destičku s proříznutými drážkami. Ve zbylých žebrech mřížky byly vyvrtány malé otvory. Polovina nití osnovy pak procházela mezi žebry mřížky, zatímco druhá procházela otvory v žebrech. Pohybem mřížky nahoru a dolů odděloval tkadlec od sebe sudé a liché nitě a vytvářel tak prošlup, kterým mohl protáhnout člunek s útkem. Jedna strana osnovy se pevně uvazovala (ke kůlu, stromu aj.) zatímco druhá se uvazovala k pasu. Šíře tkaniny byla omezena šíří mřížky a pro podobnou ruční práci se příliš široká mřížka nehodila - proto se dala tato tkací mřížka použít spíše jen na různé pásy a popruhy.

mrizkaBardo
Tkací mřížka z jednoho kusu dřeva. Ukázka práce s větší tkací mřížkou složenou z několika kusů. Curia Vitkov.

 

Tkalcovský stav:

Výše popsaný princip destiček je prakticky aplikován i na důmyslnějším tkacím zařízení - tkalcovském stavu. Toto zařízení bylo známé již od pravěku, ale starší typy primitivních tkalcovských stavů bývaly situovány vertikálně, zatímco mladší, užívané od raného středověku, již horizontálně. Jako doklad užívání vertikálního stavu u nás se uvádí nálezy fragmentů tkaniny z Nového Města (okr. Uherské Hradiště) s tkanými dírkami, které lze vyrobit pouze na tomto stavu. (Kostelníková 1973,1985, Březinová 1997).

Bezprošlupový vertikální stav:

Nejprimitivnější varianta stavu - v zásadě je tvořena pouze vertikálním rámem vysokým kolem 2m. Nitě osnovy jsou upevněny nahoře k rámu a dole jsou zatíženy závažím - závaží se na nitě osnovy přivazovalo pomocí zvláštních nití smyček nebo poutek aby se nitě při procházení otvorem závaží nepoškozovaly. Tato závaží mají různý tvar - hranolovitý, válcový, kuželový aj. a hmotnost mezi 150g a 3kg. (Kostelníková 1988). Někdy se místo sady závaží používala k napínání osnovy pouze společná lišta zatížená dvojím závažím - pouze na krajích. Protože tento primitivní vertikální stav ještě neumožňuje odsazení nití a vytvoření prošlupu, musel se útek vytvářet proplétáním člunku mezi jednotlivými nitěmi osnovy. Člunek je dřevěná destička, na obou koncích vykrojená do vidlice, s namotanou útkovou nití. Z archeologických nálezů není tento stav jako celek doložen, ale existují četné nálezy závaží a také vyobrazení tohoto typu stavu na řecké antické váze.

Prošlupový vertikální stav:

Stále ještě se jedná o starší vertikální typ, ale již dokonalejší konstrukce - rám tvoří jako v předchozím případě dvě pevné postranice a horní tyč - tzv. osnovní vál - na kterou se připevňuje osnova. Dále pak tři vodorovné tyče určující šířku stavu. K této pevné konstrukci se přidávají ještě pohyblivé části - dvě až tři brdla, každé se dvěma vidlicemi. V horní části jsou osnovní nitě upevněny k osnovnímu válu, v dolní zatíženy závažím. Polovina osnovních nití se připevňovala pomocí nitěnek k brdům. Když se brdem pohybovalo (dopředu a dozadu) všechny sudé nebo liché nitě se zvedly a vytvořily tak mezeru tzv. prošlup - tj. místo, kudy se protáhl člunek s útkovou nití. Tak se vytvářel v tkanině útek - při pohybu zpět byla situace stejná, pouze opačná.

stav
Tkaní na vertikálním stavu v detailu, Curia Vitkov.

 

Prošlupový horizontální stav:

Počátky horizontálních stavů nejsou dosud přesně doloženy; nejstarší doložené zbytky tohoto typu stavu pochází z Gdaňska 11.st.-12.st. Horizontální prošlupové stavy jsou již dokonalejší konstrukce, než starší typy vertikální, které pravděpodobně postupně vytlačily. K většímu rozšiřování tohoto typu stavu u nás docházelo pravděpodobně až od 13. století, patrně v souvislosti s rozšiřováním nových technologií příchozích řemeslníků při kolonizaci. Osnova je zde tažena horizontálně - podélně a útek příčně. Střídání sudých a lichých nití osnovy a vytváření prošlupu se provádělo pomocí listů připevněných k pedálům nebo jen prostým provazovým okům, ovládaných nohou tkalce. Útek se přirážel volnou tyčí, opatřenou hřebenem. Na tomto středověkém horizontálním stavu bylo možné utkat denně asi 170220 cm plátna. (Petráň 1985).

 




3.4.5. Pletení, zdobení a dekorace:


Pletení:

Proces vytváření pleteniny tvořením ok z nekonečného* vlákna pomocí dvou nebo více jehlic (obvykle dřevěných či kostěných). Pletená látka se nazývá pletenina či úplet. Nejranější zatím známé a doložené úplety pochází z Arábie 7. století n. l. ale soudě dle vyspělé techniky na nich použité, je tato technika pravděpodobně ještě mnohem starší. Způsob ani období rozšíření techniky pletení z Arábie do Evropy není znám, ale předpokládá se vliv Maurů či Byzance. Archeologicky je pletení doloženo pouze sporadicky - např. v podobě pletených vlněných punčoch pocházejících z Ruska 12. století. Ze stejného období jsou doloženy zmínky o pletených částech oděvů z Německa - od Barbarossova vojska, ale detaily ani technika zde doložena ještě není. Pletené části liturgických rouch pak máme v raném středověku doloženy též z církevního prostředí. Jedno z nejstarších doložených vyobrazení, zobrazujících přímo techniku pletení v Evropě, pochází až ze 14. století - na Buxtehudském oltáři je zobrazena pletoucí Panna Marie se čtyřmi jehlicemi.

krosingPletení
Zvláštní druh pletení, tzv. krosinkování - proplétání na dřevěném rámu. Touto technikou lze vyrobit dlouhé proplétané pásy. Curia Vitkov.

*Pozn: vlákno pochopitelně má začátek i konec a nekonečným se rozumí spíše "souvislý" narozdíl od tkaniny, kterou tvoří dvě samostatné soustavy nití.

 

Zdobení a dekorace:

Prýmky:

Výroba prýmků je doložena již v raném středověku a to i u nás - k vidění jsou např. na vyobrazení Přemyslovců ve Znojemské rotundě nebo třeba v Kodexu Vyšehradském, ale známé jsou i z kostelních inventářů již z 13.st. Prýmky se vyráběly splétáním v šikmo překřížené uspořádání. Počet nití (a tím i šířka prýmků) byl různý - nejméně mohlo jít o 3 nitě, horní hranice byla omezena tím co výrobce zvládl pojmout do ruky. Příze se navíjela na dřevěné cívky - paličky, někdy zatěžované olovem. Paličky se pak vzájemně proplétaly. Hotové prýmky se našívaly na oděvy, popřípadě různě aranžovaly na ozdobných lemech (pásy, vlnovky, brány apod.).

Krajky:

Technika šité krajky byla známa již starým Egypťanům, kteří ji používali na lemování oděvů, závěsů apod. od nich ji převzali Řekové a Římané. Velký význam měla krajka i v ranném křesťanství, kde byla používána na církevní roucha apod. Větší rozšíření této techniky však nastalo až v Italské a Španělské Renesanci (límce, manžety apod.).

Výšivky:

Výšivka je dodatečné zdobení a doplnění již hotové tkaniny pomocí stehů. Materiálem výšivek bylo převážně hedvábí, ale u nejdražších se používalo i kovových - stříbrných a zlatých nití, perel a drahých kamenů (později i skleněných korálků). Nejstarší výšivky pochází ze staré Číny a jejich vzory i náměty jsou přísně symbolicky stylizované. Další zmínka o výšivkách je stará dva a půl tisíce let a pochází z tzv. Maanova zákoníku z Indie. Pestré výšivky znala i Amerika a zdobení oděvů pomocí vyšívaných lemů s různými, často geometrickými, vzory bylo oblíbené i v Antice (např. krásné koptské výšivky). Zdobení oděvů vyšíváním a dekorační pásy znázorňující určité motivy, události a jevy bylo oblíbené i ve středověku - v 11.-13. století byly nejvíce ceněny jemné výšivky anglické, známé po celé Evropě jako Opus Anglicarum užívané především pro církevní účely (výzdoba chrámů a kněžských rouch). Jiným typem prostší, ale též velmi krásné výšivky byl tzv. Opus Teutonicum - zde byl podklad i vyšívací nit lněná, bílá, takže vzor následně vznikal tzv. prolamováním. Tato technika se používala jak název napovídá převážně v německy mluvících zemích - zpravidla v klášterech. Vyšívalo se lněnou nití, vlnou, hedvábím, ale také zlatými či stříbrnými kovovými nitěmi (často Blízkovýchodní provenience).

Mezi naše nejstarší hmotné doklady této zdobící techniky patří lněná výšivka z relikviáře sv. Ludmily, datovaná zhruba do poslední třetiny 10.st. Spodní desku tzv. Kodexu Vyšehradského (11.st.) zdobí, dnes bohužel již jen fragmenty barevné (můžeme rozlišit bílou, žlutou, červenou a fialovou barvu) figurální výšivky s motivem Trůnícího Krista v mandrole, pocházející z první poloviny 13.st. Byla zhotovena gobelínovým stehem. Přestože hmotných dokladů raně středověkých či románských výšivek máme od nás doloženo jen málo, doplňují je zmínky v našich i cizích písemných pramenech. Klášter v Zwiefaltenu obdržel ve 12.st. vlněný čaloun vyrobený v Čechách s figurálními motivy Trůnícího Krista a Karla Velikého. Fakt že i u nás vznikaly kvalitní výšivky především v klášterních dílnách podtrhuje třeba dopis papeže Evžena III. z roku 1151 v reakci na dar, jenž obdržel od biskupa Jindřicha Zdíka, ve kterém chválí práci benediktinek od sv. Jiří. Přestože nemáme dosud z našeho prostředí přímý doklad o výšivkách zlatou či stříbrnou nití jako z Německa a dalších zemí (tzv. plochá výšivka), můžeme předpokládat že přinejmenším v některých špičkových klášterních dílnách měli takový vzácný importovaný materiál k dispozici a tuto techniku ovládali.

Zvláštní kapitolu představují výšivky perličkami. Často poměrně složité ornamenty vznikají vyskládáním a našíváním perel na podkladovou tkaninu. Doklad této techniky v raném středověku máme zejména z jižní Evropy (např. Sicílie, Itálie, Byzanc aj.) - např. císařská korunovační tunika (Palermo 1125-1150), korunovační plášť Rogera II. Sicilského (1133-1134) aj. Také od nás máme tuto techniku doloženu již ve 12.st. - knížata Jindřich Břetislav a Konrád II. darovali svatovítskému chrámu černý ornát vyšívaný perlami. Biskup Daniel daroval mešní roucho z fialové tkaniny zdobené vyšívanými obrazy a obrubou vyšitou perlami. Olomoucký kostel obdaroval biskup Jindřích Zdík perlami vyšívaným biskupským rationale atd.

tapiserie tapiserie
Opus Anglicarum - detail tzv. Tapiserie z Bayeux (též tzv. "tapiserie královny Matyldy") názorně ukazuje princip výroby. Tapiserie z Bayeux pochází z 11. století a oslavuje vítězství normanského vévody Viléma Dobyvatele v bitvě u Hastingsu (1066) a dobytí Anglie. Vžitý výraz "tapiserie" je vlastně chybný, protože se prakticky nejedná o tapisérii (gobelín) ale o výšivku. Jde o pruh dlouhý 6919cm a široký 50.8cm. Podklad výšivky je lněný a výjevy jsou vyšívané barvenou vlnou. Tomu, že na výšivce z Bayeux nebyly použity drahé materiály asi také vděčíme za to že se vůbec dochovala, protože nepřitahovala během následujících staletí pozornost kořistníků a zlodějů. Jiná soudobá výšivka, o které najdeme zprávy od opata Balderika z Bourgueilu již takové štěstí neměla - šlo o zlatem, stříbrem a hedvábím tkané závěsy lůžka princezny Adély, Vilémovy dcery.

čapka
Figurální výšivka na replice honosné čapky. Podobné výjevy však nebyly na oděvech a to ani nobility běžným jevem. Objevují se jen vzácně a to buď na liturgickém rouchu nebo na oděvech vysoké nobility určených ovšem jen pro zvláštní a slavnostní příležitosti - výroba Curia Vitkov.

Gobelíny:

Gobelínová výšivka je zvláštní typ výšivky, kdy stehy pokrývají a zároveň zpevňují prakticky celý povrch pevné, ale většinou poměrně řídké kanavy nebo stejnoměrně tkaného plátna. Vyšívalo se jehlou a přízí pomocí tzv. gobelínového nebo křížového stehu a někdy se používalo i našívání perel či drahých kamenů (později i skleněných korálků). Gobelíny znali již staří Egypťané. Římané je nazývali Opus pulvinarium. Středověk využíval gobelíny zpočátku pouze jako dekorační prvky ke zdobení převážně chrámových interiérů v podobě závěsů, čalounů klekátek apod. Výšivka gobelínů měla proto zpravidla náboženský-biblický námět. Zlatý věk gobelínů nastal až v 15. ale především 16. století - námět se v renesanci rozšířil o světské motivy (lov, antika, orient - tzv. turecká práce).


Oděv prostého člověka
ÚvodBarvířství

Další související články: Střihy oděvu a rekonstrukce

TOPlist