4.3. Řezbářství
4.3.1. Výroba nádob a předmětů denní potřeby
Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční
každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných misek,
talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kvedlaček, kleští a vidliček,
potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo
jednoduchých vydlabávaných člunů (monoxylů), tkalcovských stavů
apod. zvládal každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci
základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale
nebyla příliš rozšířená a ani používaná.
Naběračky vyřezané z lipového dřeva - výroba Curia Vitkov.
Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy, kádě případně také štíty atd., kde bylo třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci kovových hřebíků (čepy a.j.) nebo naopak opatřována speciálním kováním.
Soustružníci dřeva:
Mezi specializované řemeslníky pracujícími se dřevem patří nepochybně také soustružníci dřeva. Některé známe díky písemným pramenům dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11-12.st. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí bývalého Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Svojboh (Zuogboh, Zuoyboh, Zvoyboch), který vyráběl dřevěné číše. Mísečníka a soustružníka máme doložené i v Jirčanech u Prahy a v Dejvicích.
Pro svou práci používali jednoduchý šlapací soustruh, jaký byl znám už ve starověku. Nejstarší vyobrazení takového soustruhu však můžeme najít až v ikonografii vrcholného středověku - např. v miniatuře francouzského rukopisu z poloviny 13.st. (K.Mészárosová-B.Polla, 1982) nebo na jednom z oken katedrály v Chartres, rovněž ze 13.st. Jde o tzv. pružinový soustruh, kde základ konstrukce tvoří pružné dřevěné břevno či prut (obvykle z habru) ukotvený pevně nad soustruhem a provaz či řemen procházející smyčkou přes rotující upínací ústrojí (nebo někdy přímo obráběný výrobek) dolů k šlapacímu pedálu. Obrobek sám byl upnut na stole mezi masivní vertikální vzpěry, tzv. pacholky (pacholek podpěrný a pacholek s ozubem), které se mohly (přinejmenším jedna) posunovat po stole, podle velikosti obráběného dílu. Na pacholky se nasazovala zvláštní volně vyjimatelná osa/hřídel - tzv. kramár, který se používal třeba při soustružení mís. Kramár měl v čele kovové trny, které se zaklesly do povrchu obrobku, zatímco druhým koncem se kramár opřel o pacholek. Provaz od pružiny k pedálu se pak obtáčel smyčkou právě kolem kramáru, který pak následně roztáčel obrobek. Při prudkém sešlápnutí pedálu roztočí smyčka obrobek na jednu stranu. Po jeho puštění se pedál silou ohnutého prutu vrátí nahoru a smyčka provazu roztočí obrobek opačným směrem. K soustružení se však této zpětné rotace nepoužívalo.
Při výrobě rozměrnějších předmětů, kde bylo potřeba odebírat větší masu dřeva se postupovalo obvykle tak, že se nejprve sekerou nebo pořízem vyrobil hrubý tvar předmětu a soustružením se mu dodala výsledná forma. Později se (zřejmě až ve vrcholném středověku) objevuje vedle pružinového i jiný typ šlapacího soustruhu, kde převod, podobně jako u kolovrátku, umožnil plynulou jednosměrnou rotaci, což výrazně přispělo k efektivitě práce. Pružinový soustruh však zcela nezmizel a v některých venkovských oblastech se ho používalo ještě v polovině minulého století.
I když nemáme výjevy ani nálezy pružinového soustruhu s raného středověku, máme k dispozici množství arecheologických nálezů soustružených předmětů. Můžeme také vycházet z etnografických srovnání a experimentů, které se dělaly např. v 60-tých letech minulého století. Lze konstatovat, že stopy po výrobě na pružinovém soustruhu s nerovnoměrnou rotací jsou mírně odlišné od stop, které zanechá soustruh s jednosměrnou rychlou rotací (K.Pavlištík, 2005) a tedy že lze podle nálezů dovodit přinejmenším typ použitého zařízení. Podotýkáme na závěr, že výše uvedené nářeční výrazy popisující jednotlivé části soustruhu jsou samozřejmě recentní a nevíme, stejně jako ve většině podobných případů, jak přesně jednotlivé části nazývali naši předkové v raném středověku.
Sudy, kádě, vědra: 
Dále známe také bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli různé mísy, díže, vědra a další nádoby z měkkého - tzv. "bílého" dřeva, spojovaného čepy nebo dřevěnými obručemi (březovými, lískovými, habrovými aj.). Bečváři vyráběli kádě, sudy (bečvy) či okovy na vodu obvykle ze dřeva tvrdého - "černého", s použitím kovových obručí a dalšího kování. Sudy určené pro víno nebo pivo se vylévaly smolou a vysířovaly. Výše zmíněné darovací listiny uvádí například na Libušínském podhradí usazeného bečváře Letonu.
Korytáři pak vyráběli různé dřevěné žlaby a koryta. V raném středověku se práce výše uvedených řemeslníků, pracujících se dřevem volně prolínala - jeden řemeslník mohl tak podle potřeby vyrábět všechno, od sudů přes vědra po koryta. K přesnějšímu vymezení a vyčlenění na jednotlivá řemesla došlo až později, při výrobní specializaci ve vrcholném středověku.
Výroba dubového koryta.
4.3.2. Nábytek v raném středověku:
Truhly, skříně, relikviáře
Románské období je co do rozmanitosti používaného nábytku poměrně chudé - mezi nejvýznamější kusy nábytku bezesporu patřila truhla. Jednoduchá truhla sloužila zároveň jako skříň, lavice i stůl a na cestách zámožných i jako zavazadlo. Velikost románské truhly se lišila podle potřeb vlastníka - známe jak velké, masivní, tak i malé, snadno přenosné truhličky - skříňky určené například na drobné osobní předměty nebo nářadí řemeslníků aj. Z našeho prostředí se však dochovalo jen velmi málo podobných památek. Konstrukce truhel mohla být různá - doložena je například truhla dlabaná z jednoho kusu dřeva, osazená následně víkem. Jiná konstrukce byla poskládána z prken nebo fošen spojených vzájemně dřevěnými čepy, kolíky nebo železnými hřeby. Takovou konstrukci má i naše nejstarší dochovaná truhla. Pochází z druhé poloviny 12.st. a jde pravděpodobně o import z jižní Itálie, snad Sicílie. Je složena z dřevěných desek, které nejsou vzájemně spojeny žádným typickým truhlářským spojem, ale prostě přesazeny přes sebe a přibity železnými hřeby. Víko truhlice je rovné. Povrch truhlice byl potažen kůží a pobit drobnými hřebíčky, které na povrchu vytváří bohatou ornamentální výzdobu. Z boků je truhlice opatřena kovovými uchy, za které se nosila. Románská truhlice mohla spočívat dnem přímo na zemi nebo mohla být opatřena nohami. Bývala okována železnými závěsy - prosté varianty snad neměly závěsy žádné nebo jen kožené apod. Pokud byly některé honosnější truhly zdobeny, zpravidla šlo o ornamentální výzdobu, někdy inspirovanou románskými architektonickými prvky - arkády, vlisy , sloupky aj. jako tomu je například na dvou truhlicích z 12.st. uchovávaných v muzeu S.Valeria ob Sitten.
Zcela zvláštní typ truhly představovaly relikviáře - schránky na ostatky světců. Relikviáře se vedle kovů vyráběly také ze dřeva (korpus), byly různých tvarů, zpravidla bohatě zdobené řezbou, obkládáním drahými kovy, kamením apod. Měly různý tvar, zpravidla šlo o truhlice, lišily se ale například tvarem víka - to mohlo být ploché nebo ve tvaru sedlové střechy, pak se hovoří o tzv. "domečkovém relikviáři". Krásným příkladem u nás dochovaného románského relikviáře je třeba nově restaurovaný relikviář sv. Maura. Byl zhotoven pro benediktýnské opatství ve Florennes v Belgii na počátku 13.st. Původně dubová skříň (dnes z ořechu) o velikosti 140 x 65 x 42cm s víkem ve tvaru sedlové střechy je zdobená nádhernou figurální i ornamentální výzdobou. Dřevěné jádro je obkládáno zlatem a stříbrem, zdobeno emailem, filigránem, cizelováním, osazeno drahými kameny jako je křišťál, ametyst, safír, chalcedon apod.
Poslední typ truhly, který zmíníme představují rakve. Spočinout v takové i v prostém provedení poměrně drahé schránce bylo dopřáno pouze nobilitě. Mezi nejstaršími rakvemi můžeme najít takové, které byly dlabané z jednoho kusu dřeva (např. bazilika sv. Jiří na Pražském Hradě) ale známe i rakve složitější v podobě blokovitých truhel (viz. obr.). Pro manipulaci byly rakve někdy opatřeny železnými kruhy, které se zpravidla dochovaly snáze než samotné dřevo.
Mrtví vstávají z rakví k Poslednímu soudu. Kodex Vyšehradský, 11.st.
V sakristiích bohatších kostelů se někdy mohla nacházet i skutečná skříň (cista), sloužící k úschově posvátných nádob, liturgických rouch a jiných cenností (de Morant 1983). Sama konstrukce skříně mohla být odvozena z truhly nebo truhel postavených na sobě a převrácených víkem do boku, aby bylo možné se dostat i do spodních z nich, případně postavených na výšku. Skříně se v románském období vyskytovaly poměrně vzácně a většina dochovaných pochází až z druhé poloviny nebo z konce 12.st. U nás se z tohoto období nedochovala žádná, ale o tom jam vypadaly a jakou měly konstrukci nás informují jednak ikonografické prameny (např. Kodex Amiatinus 7.st.) a jednak dochované skříně z ciziny (skříň na hradě Kreuzeinstein u Vídně (Rakousko), dvoudveřová skříň z kostela v Aubazine datovaná kolem roku 1176 (Francie) nebo ze stejného kostela pocházející obdobně datovaná masivní skříň s postavami světců namalovaných na vnitřních i vnějších stranách dveří a na stěnách). Větší rozšíření skříní a to i mimo církevní prostředí nastalo až od 13.st.
Stoly, stoličky, lavice
K nejrozšířenějším kusům nábytku v domech všech vrstev patřily různé druhy stolic, stoliček a lavic. Prostá stolička byla tvořena jen dřevěnou deskou a do ní zapuštěnýma nohama. Na takové jednoduché stoličce sedí třeba iluminátor Everwin nebo další písař na Dedikačním listě De civitate Dei tzv.Horologia olomouckého (12.st.) i jinde.
Iluminátor Everwinus sedí na prosté stoličce, De civitate Dei 12.st. (Stockholm).
Podlouhlá lavice bývala konstruována stejně a kromě sezení sloužila též jako příležitostný stůl nebo lože. Vysoká lavice tvořená jen deskou se zapuštěnýma nohama využitá jako stůl pro hru či loutkové divadlo je k vidění též v rukopisu Hortus Deliciarum (12.st.). Známe i lavice ukotvené nohama přímo do země, které tvořily pevnou část vybavení domu.
Rekonstrukce jednoduché stoličky. Detail usazení nohy do desky - spoj nebylo nezbytně nutné ani lepit, stačí narazit a zaklínkovat dřevěným klínkem.
Curia Vitkov.
Stůl se v románském období jako samostatný pevný kus nábytku zřejmě příliš nevyskytoval. Románský stůl se nám z našeho prostředí nedochoval žádný, ale dokládají jej písemné a ikonografické prameny od nás i z ciziny. Ve starších pramenech z románské oblasti můžeme občas najít pevné stoly konstruované ze sloupků a desek (např. Pentateuch z Tours ze 7.st. Paříž) vycházejících nejspíš z pozdně antické tradice. Zdá se však, že v případě raně středověkého stolu šlo častěji o rozebiratelnou konstrukci tvořenou podpěrami (kozy, stolice) a pevnou stolní deskou. Takový stůl se sestavoval podle potřeby a po jídle se zase rozebíral, takže v místnostech stabilně nezabíral žádné místo. Konstrukci takového stolu máme doloženu i z našich písemných pramenů. Kosmas, v poněkud pikantní historce o urozené panně Matyldě Lombardské, když tato záměrně coby improvizovaného milostného lože použila skládacího stolu, praví toto: "...ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina..." (1950, 117). Přesně takový stůl postavený na třech kozách můžeme najít třeba v iluminaci rukopisu Cantigas z 12.st. (knihovna v Escorialu, Madrid) a jinde. Stoly se na výjevech objevují převážně v souvislosti s hodováním nobility, takže příliš nepřekvapuje, že na nich často nechybí ubrus, většinou zdobený. O ubrusech na stolech hodující nobility se dozvídáme také z poněkud nadsazeného líčení polského kronikáře Galla Anonyma (počátek 12.st.) o hoštění císaře Oty III. polským panovníkem Boleslavem Chrabrým "Když hostina skončila, nařídil číšníkům a jídlonošům, aby po všechny tři dny sbírali ze stolů zlaté a stříbrné nádoby...a odevzdal je císaři na znamení úcty, nikoli jako hlavní dar. Podobně rozkázal komorníkům shromáždit a snést do císařské komnaty ubrusy, které byly prostřeny, závěsy, koberce, pokrývky, ubrousky, ručníky, vše co bylo použito při obsluze" (Slavníkovci... 1987, 284). Chudší lidé nejspíš nepoužívali ve svých domácnostech ani takový prostý improvizovaný stůl - jedlo se na lavicích nebo na dřevěných tácech, prkýnkách apod.
Stůl pokrytý honosným ubrusem z rukopisu Hortus Deliciarum 12.st.
Lůžka a lože
Lůžka, tedy skutečné postele vlastnili jen
ti nejbohatší jedinci - ostatní spali na lavicích, truhlách či pouze na
zemi na rohožích, kožešinách apod. Bohužel se nám nedochovalo žádné
zachovalé románské lůžko od nás, proto musíme vycházet pouze z
ikonografických a písemných pramenů, které je poměrně hojně dokládají,
nebo analogií z ciziny. Některé kusy lůžek byly sestaveny z
vysoustružených prvků, jiné vycházely tvarově spíše z truhly. Bývala
bohatě vyzdobená polokruhovými prolamovanými armaturami, pletencemi a
dalšími románskými dekorativními prvky. Lůžka bývala asi poměrně
vysoká, neboť se v pramenech často hovoří o "vysokém loži" případně
"vystoupil na lože" aj. Tato výška bývá patrná i z některých výjevů a
nezřídka u takového lože můžeme vidět i stupínek usnadňující vystoupení na lože
(Hortus Deliciarum 12.st. aj.). Postel obvykle spočívala na různě vysokých hranatých
nohách ukončených patkou, takže spáč byl dostatečně izolován od chladu
ze země. Samotný povrch konstrukce mohl být tvořen pevnou deskou,
prkny, příčnými latěmi nebo snad soustavou napnutých lan, jakousi
silnou sítí, kterou některé výjevy naznačují.
Na tento základ se pak
položil slamník, který také známe z různých ikonografických pramenů. Už
z poměrně starých písemných pramenů máme doloženy dokonce i klasické
peřiny pěchované prachovým peřím. Zmiňuje je například tzv. Canapariova
vojtěšská legenda Est locus z konce 10.st. "...vešel do
ložnice a přinesl odtud hedvábnou podušku, jedinou kterou měl. Stáhl z
ní hedvábí, rozsypav peří po celém domě, za nářku žebráka ležícího na
zemi, běžel zpět, prázdný nachový povlak zmačkal, vystrčil škvírou
přivřených dveří a tímto štědrým darem naplnil ruce chudáka.", podobná zmínka
se pak objevuje v mladší veršované legendě Quatuor Immensi,
ale je zjevné, že její autor vycházel z Canapariovy legendy. Je zjevné,
že i prázdný hedvábný povlak musel mít velikou cenu, zda však kromě
rukou zaplnil též břicho žebráka není známo. Takové prachové peřiny
známe ale i z archeologických nálezů - byly objeveny i na palubě
skandinávské pohřební lodi z Osebergu z 9.st. I s ohledem na mladší
záznamy je však možné říct, že prachová peřina byla nepochybně
vzácností, kterou bychom v raném středověku našli nejspíš jen v
postelích vysoké nobility (u Canaparia jde o ložnici biskupa Vojtěcha a
to ještě nejspíš odráží spíše italské reálie autora, než české
prostředí) a to asi zdaleka ne běžně. Funkci peřiny však bohatě zastaly
různé kožešiny, houně, vlněné přikrývky apod. Ikonografické prameny
však hojně dokládají také různé polštáře - ať už v souvislosti s
lůžkem, nebo častěji čestným sedadlem, faldistoriem, trůnem aj.
Poduška k faldistoriu. Vnitřní lněný povlak je plněný prachovým peřím.
Vnější povlak je vlněný, vyšívaný vlnou. Výroba Curia Vitkov.
Lůžka se, jak dokládají již výjevy z 12.st. (např. reliéf ze západního portálu katedrály v Chartres z 12.st. nebo výjevy v Žaltáři královny Ingeborg kolem roku 1200) někdy doplňovala závěsy, které chránily spáče před chladem, řidčeji snad už mohla být opatřena též konstrukcí pro zavěšení těchto závěsů - tzv. "nebes" i když tato praxe se stala běžnou až později.
Románská lůžka z 12.st. Z iluminací rukopisů z Hortus Deliciarum
(vlevo) a Petra de Ebulo (vpravo). Na levém obrázku je pod slamníkem patrná konstrukce
samotného roštu. Zdá se, že v tomto případě netvoří rošt příčné latě,
ale naopak soustava vypnutých podélných lan. Je dost pravděpodobné, že
tuto soustavu kříží také příčná lana, která ovšem na obrázku nejsou
vidět. Podobná lůžka s provazovým výpletem máme doložena i z mladšího
období.
Někdy se vedle pevných lůžek asi mohla používat i improvizovaná lůžka, sestavovaná pouze na noc. Taková improvizovaná lůžka se dají očekávat spíše v domech chudších lidí (jistou výjimkou jiného druhu je zmínka Kosmova o Matyldě). Světská i církevní nobilita ale používala i mobilní přenosná lůžka, která využívala na cestách. Taková lůžka známe například z iluminací rukopisů (Petr de Ebulo aj.) postavená uvnitř stanů. Můžeme je předpokládat i v pramenech písemných, která se však o nich zmiňují jen nepřímo - uvádí například výslovně, že pán "vystoupil" či "ulehl na lože" v místech, kde jiné než dovezené lůžko být nemohlo (např. ve stanu vojenského ležení) nebo kde je takový nákladný stálý inventář nepravděpodobný.
Mobilní lůžko ve stanu. Rukopis Petra de Ebulo 12.st.
Jakou přesnou technickou konstrukci taková mobilní lůžka měla bohužel nevíme, ani písemné ani ikonografické prameny nejsou v tomto ohledu bohužel natolik detailní. Je ale pravděpodobné, že byla alespoň částečně rozebiratelná, aby nezabírala na vozech trénu, na kterých se zřejmě vezla spolu se stany zbytečně moc drahocenného místa. S ohledem na obtíže spojené s přepravou a cenu takového kusu nábytku (vždyť i v domech nebývala postel běžnou součástí inventáře) se však nedá předpokládat jejich běžné používání na válečných výpravách a to ani ve stanech velmožů.
V podobném duchu jsou konstruována raně středověká mobilní lůžka nalezená ve Skandinávii. Například lůžka z pohřební lodi z Osebergu nalezené roku 1904, které lze použít alespoň jako vzdálenou analogii; rekonstruované lůžko pocházející z 9.st. je rozebiratelné, sestavené z asi 14-cti větších dílů (6 fošen tvoří bočnice a vyřezávaná čela, dva hranaté sloupky přední nohy a 6 prken tvoří řídký rošt postele vsazený do bočnic) spojených na dřevěné čepy a klínky. Truhlářská technika i spojovací prvky použité na lůžkách z Osebergu či na podobném nálezu z Gokstadu byly známé a používané v podstatě po celé Evropě, dá se tedy předpokládat, že mobilní lůžka užívaná v našem prostředí měla technicky obdobnou konstrukci.
Rekonstrukce mobilního lůžka velmože. Základní tvar lože a jeho
sloupků vychází z několika výjevů v rukopise Petra de Ebulo - 12.st. Jeden ostatně můžete
spatřit i na předchozím vyobrazení. Depozit Curie Vitkov.
Čestná sedadla, kostelní lavice, trůny
Z románského období a především z církevního prostředí (a nutno podotknout, že spíše ze západní nebo sevrní Evropy) známe ještě další druhy dřevěného nábytku. Šlo o delší zdobené lavice, které byly umisťovány v chóru podél stěn ve větších klášterních kostelech, do nichž sedávali během bohoslužeb mniši. Bývaly opatřeny sloupky, baldachýny a další bohatou řezbářskou výzdobou. V ikonografických pramenech nacházíme poměrně často také zvláštní čestná sedadla - tzv. faldistoria, charakteristické skládací stoličky ve tvaru X, určené pro vyšší světské i církevní představitele.Samo faldistorium vychází z antické tradice (sella curullis) a najdeme jej např. na denárech knížete Oldřicha (1012-1034), v iluminacích Kodexu Vyšehradského z 11.st., rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. a mnohých dalších výjevech až do 13.st. U nás se bohužel žádné románské faldistorium nedochovalo, ale známe taková zachovalá faldistoria z ciziny. Faldistoria bývala často bohatě vyřezávaná nebo i polychromovaná (malovaná). Nohy vyobrazených nebo dochovaných faldistorií bývají buď přímé, rovné, nebo esovitě prohnuté což svědčí o vyspělém řezbářském umění.
Vlevo faldistorium v Kodexu Vyšehradském z 11.st. Vpravo replika
faldistoria - volně dle sedadla abatyše kláštera Nonnbergu Gertrudy II. Výroba Curia Vitkov.
Ve významnějších chrámech se dále nacházely také vysoké biskupské trůny. Trůny
se vedle prostších faldistorií vyskytují též v ikonografických pramenech jako
symbol světské i církevní moci - zpravidla bývaly opatřené vysokými soustruženými
opěradly, vyřezávanými područkami, opěradly či baldachýny. Obecně se
jednalo o předměty tvaroslovím do jisté míry vycházející z antické
tradice a ze soudobé architektury. Opěradla a nohy bývala často podobně
jako u faldistorií zakončena bohatě vyřezávanými zvířecími tlapami,
hlavami aj. Konstrukce těchto křesel mohla být truhlová - sestavena z
vyřezávaných a prořezávanných desek. Takovou konstrukci dobře dokládají
dochovaná křesla ze Skandinávie - z kostela v G´ar´a (telemark) nebo
Tyldalu z 12-13.st. Případně kombinací deskových a soustružených prvků.
Jiný typ nábytku se nacházel v klášterních skriptoriích - křesla s
psacím pultem tzv. pulpitem. Pulpit mohl být buď prostý,
nebo naopak zdobený, někdy i zoomorfních tvarů (u takového pulpitu s
nohou v podobě stojícího lva sedí třeba písař Hildebert v rukopisu De Civitate
Dei z 12.st.). Zdá se, že některé pulpity byly dokonce již opatřeny
šroubovací nohou k nastavení výšky pultu dle požadavků uživatele
(Benda, 1999). V písemných pramenech se někdy objevují i zmínky o trojnožkách,
např. Kosmas k císaři Jindřichu III. v bitvě u Brůdku 1040 praví "...napřed vystoupil
na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím
knížatům..." (1950, 89). Zde šlo tedy nejspíš o mobilní stoličku.
4.3.3. Dopravní prostředky
Ze dřeva se také vyráběly prakticky všechny dopravní prostředky, kterých se v raném středověku užívalo - vozy, sáně, lodě apod.
Vozy:
Požívalo se různých typů vozů - dvoukolých kár i vozů se čtyřmi koly. Korby lehčích vozů se dělaly pouze proutěné - košatinové, těžší vozy kupecké a válečné měly korbu bedněnou. Objevují se i zprávy o vozech vyřezávaných či jinak zdobených.
Konstrukci a detailnější popis raně středověkých vozů můžete najít v kapitole dopravní prostředky, zde se zaměříme více na výrobu vozu, zejména pak kol. Kola či celé vozy vyráběly již poměrně záhy, jak dokládají písemné zmínky, specializovaní řemeslníci - koláři (rotifices) a nepřímo to dokazují i názvy služebných osad (např. Koloděje). Již v raném středověku se vedle starých těžkých plných (deskových) kol objevují stále častěji kola lehčí - loukoťová, známá jinak již ve starověku. Loukoťová kola v našich nálezech zatím bohužel chybí, ale z raného středověku je známe z cizího prostředí - např. ze Skandinávie aj. Krásný, bohatě vyřezávaný vůz pochází z pohřební lodi z Osebergu z 9.st. a i když se zjevně nejedná o běžný dopravní prostředek, je tu dobře patrná konstrukce loukoťových kol. Další zbytky vozu s masivními loukoťovými koly byly nalezeny na dně řeky v údolí Risby na Sjaellandu v Dánsku a pochází rovněž z vikingského období. Dochovaná kola z našeho území pochází až z vrcholného či pozdního středověku, ale konstrukčně se od těch, které známe z raného středověku nebo z četné raně středověké ikonografie prakticky neliší.
Výroba takového kola předpokládala, narozdíl od kola plného, již značně rozvinutou technologii zpracování dřeva a zkušenosti řemeslníka, takže se koláři poměrně záhy specializují a objevují se vedle výrobců celých vozů (tzv. "vozáků" - currificies) i samostatně. Jejich řemeslo pak přežilo až do novověku - buď samostatně nebo jako součást společných cechů, např. kolářů a kovářů.
Loukoťové kolo:
Loukoťové kolo se skládá z několika dřevěných dílů. Základ tvořil středový díl - náboj, píst či hlava s otvorem pro nasazení na osu. Vhodným a často používaným materiálem pro výrobu hlav byl jilm. Hlava se mohla vysekat z kmínku tak, že otvor procházel středem (duší) a respektoval letokruhy. Takto vyrobené hlavy ale byly náchylnější k praskání vlivem zátěže a práce dřeva při střídání vlhka a sucha. Proto se hlavy častěji vyráběly z půlek nebo čtvrtek kuláče - kmen se rozštípl na půl nebo na čtvrtiny, podle potřeby a následně opracoval. Hlavy kol ještě nebývaly ve středověku běžně soustružené - pracovalo se pouze se sekerou, pořízem, dláty a jednoduchým vrtákem (R.Vermouzek, 1982). Do středu hlavy byl vyvrtán otvor pro nasazení na osu a po obvodu byly zadlabány otvory pro usazení paprsků. Otvory bývaly průchozí, až do středové díry.
Obvod kola, tzv. věnec, byl složen z několika prohnutých dílů - tzv. loukotí - vyrobených nejčastěji z bukového, nebo méně častěji z jilmového, javorového nebo jasanového dřeva. Lokotě se buď vyřezávaly z fošny, nebo ohýbaly. Vzájemně byly spojovány zavrtanými dřevěnými čepy nebo klínky zaraženými přes spoje na obvodu kola. Šířka loukotí mohla být různá - v závislosti na typu vozu a masivnosti kola. Také výška loukotí se mohla lišit a je zajímavé, že kola raně středověkých vozů pocházejících z nálezů ze staršího období ze Skandinávie jsou mnohem vyšší a masivnější než kola mladších vozů, potažmo kola mnohých vozů které máme doloženy z ikonografických pramenů. Počet loukotí se lišil podle velikosti kola - vozy ale měly s ohledem na špatný stav cest běžně dost vysoká kola.
Náboj s loukotěmi spojovaly tzv. paprsky (též špice nebo ramena) o různém průřezu, začepované do hlavy a vnějšího věnce. Paprsky se dělávaly nejčastěji z dubového nebo jasanového dřeva. Počet paprsků byl stejně jako u loukotí závislý na velikosti kola a náboje, prakticky vždycky však sudý. U malých kol postačil jeden paprsek na jednu loukoť, u větších kol se počítalo s dvěma paprsky na jednu loukoť. Je zajímavé, že paprsky nebývají, zvláště u větších kol, rozmístěny zcela rovnoměrně. Nejedná se tu o nekvalitní práci, ale fakt že koláři počítali s loukotí jako s klenbovým obloukem podepřeným párem paprsků posunutých ke kraji loukotě, blíže ke spojům věnce. Proto bývají některé paprsky na kole blíž a jiné dál od sebe. Takto řešené kolo bylo celkově pevnější a odolnější.
Ke spojení dílů kola se používalo buď klihu, nebo se lepily tvarohem - buď čistým, nebo smíšeným s hašeným vápnem v poměru jeden díl vápna, na dva díly tvarohu. Takové lepidlo bylo poměrně pevné a poměrně dobře snášelo i vlhko. Paprsky procházející otvory v loukotích se na obvodu kola zajišťovaly klínky z vyschlého dřeva.
Protože loukoťový věnec při jízdě trpěl, opotřebovával se a na špatném terénu snadno klouzal, objevují se někdy snahy zesílit jej kovem. Mohlo jít například o hřeby s masivní vystouplou hlavou, zaražené do obvodu kola. Ty však poškozovaly cesty, což časem vedlo místy dokonce i k jejich zákazům (např. v Anglii ve 13.st.). Jiný způsob kování představovaly krátké kovové pásky překrývající a zesilující pouze spoje loukotí. Nejpevnější řešení představovala kompletní uzavřená železná obruč kryjící a zesilující celý obvod kola. Na kolo se nasazovala za tepla, aby se po vychladnutí kov stáhl a přilnul k povrchu. Tyto obruče se však objevují až mnohem později a faktem zůstává, že naprostá většina kol vozů v raném středověku (a v mnoha oblastech až do novověku) zřejmě vůbec nebyla okována. I kování hřeby nebo pásky lze asi očekávat pouze u robustních válečných vozů.
Kolo se na nasazovalo na osu vozu. Osy bývaly vyrobené z tvrdých dřev - nejčastěji z dubu nebo buku. V raném středověku byly ještě všechny osy pevné - ani čtyřkolové vozy neměly pohyblivou přední nápravu. Aby kolo nedrhlo, mazal se náboj kola kolomazí, což byla směs dřevěného dehtu a loje. Raně středověká kola ještě nemají okované osy ani vyložení náboje kola kovem jako vozy mladší, takže navzdory mazání kolomazí docházelo k jejich častému opotřebovávání. Po nasazení na osu bylo kolo zajištěno příčným klínkem procházejícím otvorem vydlabaným v ose - tzv. zákolníkem. U starších vozů bývaly zákolníky ještě dřevěné, později se dělaly odolnější, kovové.
Jednoduchý dvoukolový vůz s loukoťovým kolem z rukopisu Hortus
Deliciarum 12.st.
Lodě:
Podobně jako v případě vozů i lodě stavěli pravděpodobně již specializovaní řemeslníci. Nejjednodušší byly prosté vory-prámy, užívané spíše provizorně a prosté dlabané čluny z jednoho kusu kmene (monoxyly). Menší rybářské monoxyly se objevují již od 3.6m, ale známe i čluny 8-10m dlouhé. Technicky složitější pak již byly lodě stavěné z jednotlivých dřevěných částí. Šlo dle dobových vyobrazení i o některé menší čluny rybářů a loďky přívozů, určené zpravidla pouze pro 2-3 lidi, ale i lodě daleko větší. Neznáme bohužel přesné rozměry těchto říčních lodí a i jejich nosnost odhadujeme pouze podle výše celních poplatků, objemu dávek či počtu pasažérů. Velké válečné říční lodě jsou vedle dopravních doloženy i na Dunaji již od 10.st. Konstrukci složitějších lodí lodí můžeme částečně odvodit např. z nástěnné malby v kostele sv. Klimenta z konce 11.st. - zde vyobrazená loď má již kýl, žebrovou konstrukci a obšívku - t.j vnější plášť z planěk, pravděpodobně osazené klinkrovou konstrukcí (střechovitě se překrývající). Příď i záď jsou stejně tvarované a vyvýšené. Vyobrazené plavidlo je již vybaveno jedním středovým stěžněm ukotveným stěhy (pevnými lany) k přídi a zádi a čtyřhrannou ráhnovou plachtou - zde svinutou. Dále je na malbě vidět pár širokých pádel prostrčených nejspíše pod lanem horního pásu obšívky. Pro ukotvení lodi sloužila tříramenná kotva. Podobnou konstrukci raně středověkých plavidel známe z ciziny, z vyobrazení (na výšivce z Bayeux je například znázorněn postup výroby takové lodě) nebo z archeologických nálezů z Polska, Skandinávie aj. Pokud se chcete dozvědět o lodích, jejich konstrukci a lodní dopravě více, najdete detailnější informace v kapitole věnované vodní dopravě.
Člun z Trevírského Codexu Egberti - r. 977-993
4.3.4. Štíty 
Z raného středověku máme doloženy také štítaře. Tito řemeslníci vyráběli štíty pro knížecí bojovníky. Základem většiny štítů bylo dřevo (dle analogií např. bříza, lípa aj.) ale štíty byly zpravidla ještě potažené kůží, opatřeny úchopem a někdy též kováním. Štítaři jako řemeslníci (i když není jasné zda jde už o specialisty, nebo zda štíty tvoří pouze část jejich produkce) jsou doloženi např. již ve 12. století, dle údajů o odvodech štítů, které musel poddaný řemeslník odevzdat svému pánu za rok (Choc 1967, 238). Z písemných pramenů tak například víme, že jeden konkrétní řemeslník musel odevzdávat svému pánu celkem šest štítů za rok. Více o samotných štítech, jejich konstrukci a jejich použití v boji najdete v kapitole věnované Času války.
