6.4. Stavební prvky a konstrukce

Klenba:

Základní románskou klenbou je klenba valená. Jde o plochu půlválce posazenou po bocích na průběžné podpory - zpravidla stěny či pilíře. Klenba postupně nahrazovala rovné dřevěné stropy, ale i u církevních staveb se, pravděpodobně z technických důvodů uplatňovala jen velmi zvolna. Jako první se v omezené míře uplatnila na oknech a dveřích, ale již od 11.st. se rozpon podpor stále více zvětšuje. V Soběslavově knížecím paláci z počátku 12.st. na Pražském hradě již můžeme najít rozměrné valené klenby na rozpon téměř 10 metrů. Klenba se zakládala na dřevěné bednění - skruže a zdilo se obvykle z lomového kamene a velkého množství malty. Klenbu pohromadě drží jednak malta a jednak vzájemné vzepření kamenů o sebe a o boční podpory na které se přenáší váha stěny. Rozklad sil při přenosu na podpory není u románské klenby ještě tak efektivní jako u klenby gotické - i proto nebývala klenba obvykle příliš silná, ale o to masivnější bývaly podpory. Valená klenba se uplatňovala i na stavbách nejstarších mostů - např. na Juditině mostu překonávaly oblouky rozpon o šíři od 7,5 až po 20m, zde se však již zdily pilíře i oblouky mostů z pečlivě opracovaných kvádrů.

Dalším typem románské klenby je pak klenba křížová. V podstatě jde o průnik (obvykle pravoúhlý) dvou valených kleneb usazených na čtyřech rohových podporách. Klenbu vymezují čtyři čelní oblouky nad čtverhrannou základnou. Zdila se stejně jako klenba valená na dřevěné bednění. Zdění samotné klenby se dělalo buď tak, že ložné spáry jednotlivých klenáků byly kolmé k průnikovým liniím (oblouku tvořícím úhlopříčku čtvercové základny klenby), nebo jsou naopak kolmé k čelným obloukům vymezujícím klenbu. Často se průnikové linie směrem k vrcholu klenby ztrácejí a klenba nabývá vzhledu kopule. Jindy zase klenby podpírají výrazně vystupující opěrné pasy. Podporou pro usazení křížové klenby byly buď samotné stěny stavby (průnik chodeb) nebo středové podpěrné sloupy. V románských domech nacházíme často čtvercové nebo obdélné sály s jediným masivním podpěrným sloupem uprostřed, kde se sbíhají čtyři pravidelné křížové klenby (viz. obr.). Vzácněji nacházíme i sály větší, podlouhlé, kde pak může být větší počet sloupů ve středové řadě (ve středové obdélné síni pražského románského domu pod čp. 222 a 946-I. jsou dva podpůrné sloupy).

Půdorysy různých románských domů (zleva pod čp. 156-I, 147-I, 548 a 549-I) ukazují použití prostých valených i křížových kleneb a klenebních pásů. Mezi dosud objevenými a prozkoumanými pražskými románskými domy z 12-13.st. najdeme stavby s poměrně prostými, jedno či dvouprostorovými suterény i složitěji členěné stavby se sály, sloupy, schodišti aj. Převzato z J.Čarek - Románská Praha, 1947.

 

Kopule a koncha:

Další formou uzavření prostoru užívanou výhradně u církevních staveb byla kopule. Zdilo se z opracovaných plochých kvádrů stejně jako z lomového kamene. Ložné spáry jednotlivých kamenů sledovaly křivku půdorysu podpory (stěn stavby). U kopule tvořily kameny uzavřené kruhy. Zdilo se buď na bednění jako u klenby valené, ale z předem opracovaných kvádrů bylo možné zdít i bez skruže. Stejné stavební postupy se aplikovaly i při stavbě konchy (část kopule - zpravidla nad půlkruhovitým půdorysem kostelních apsid).

 

Okna a dveře:

Menší otvory (např. větrací) se překlenovaly zpravidla pouze prostým plochým překladem. Větší okna byla již obvykle klenutá - u menších oken nešlo ani tak přímo o nosnou klenbu, spíše o estetickou úpravu kamení tvořících obrubu oken. Někdy byla obruba malého okna jen ze dvou kusů nebo dokonce jediného proraženého monolitu (např. kostel sv. Jiří v Plzni-Doubravce z konce 10.st.). Nezřídka šlo o předem opracované a následně vsazené obruby z kvalitního i dováženého kamene - pískovec, opuka aj.

Vsazené románské okno sestavené ze třech opracovaných dílů kamene.
Bazilika sv. Jiří, Pražský hrad.

U větších oken pak šlo již o nosnou valenou klenbu. S ohledem na velkou šíři stěn a relativně malé okenní otvory (což bylo dáno jednak požadavkem na pevnost stěn a jednak problémy s tepelnou izolací) bylo nutné zajistit maximální možnou prostupnost denního světla. Toho se často docilovalo tak, že od nejužšího profilu okna se otvor směrem dovnitř i ven šikmo rozšiřuje. Denní světlo tak může dopadat dovnitř i pod širším úhlem a osvětlovat větší část vnitřního prostoru objektu. Ze stejného důvodu také nebýval nejužší profil okna (kde se posléze usazoval rám) symetricky uprostřed síly zdi, ale byl posunut směrem ven. Vedle jednoduchých románských oken se objevují i tzv. okna sdružená. Ta byla tvořena řadou menších klenutých oken přičemž v bocích byla klenba usazena v hmotě stěny a uprostřed byla sklenuta na nosný sloupek tvořící podporu. Nejjednodušší složená okna byla dvojitá (věž rotundy sv. Jiří na Řípu aj.), ale vyskytovala se též okna trojitá (věž baziliky sv. Jiří na Pražském hradě aj.) i více násobná (např. okna Barbarossovy Chebské falce z 12.st.).

Vlevo trojitá sdružená okna na věži baziliky sv. Jiří.Vpravo dvojité sdružené románské okno. Pražský Hrad.

Tato forma oken umožňovala vpustit do místnosti mnohem více světla, ale byla též spolu se zdobením hlavic a patek středových sloupků důležitým estetickým prvkem. Podobně konstruovaná okna nebylo možné s ohledem na válcovitý středový sloupek osadit dřevěným rámem, takže okenice (pokud se vůbec používaly - spíše na zimu a u obytných prostor - paláců) pravděpodobně uzavíraly v podobě rozměrných vrat celý prostor okna zevnitř. Dveře kamenných staveb se překládaly buď rovným překladem z monolitického bloku (užší a menší otvory) nebo se klenuly podobně jako okna. Zvláště vchody do chrámů bývaly klenuté, prostorově profilované a zdobené. Také dveře se často podobně jako okna opatřovaly obrubou z kvalitního dobře opracovávatelného kamene (např. pískovec) i na stavbách jinak plně zděných lomovým kamenem.

 

Sdružená okna Barbarossovy chebské falce. 12.st.

 

Schodiště:

Dřevěná románská schodiště se nám bohužel nedochovala, ale o jejich běžném používání, zejména v dřevěných stavbách, nemůže být pochyb. Vnější vstupy do empor a věží románských kostelů jsou často 2,5-4m vysoko a protože zde nenacházíme pozůstatky zděných schodišťových ramp, musíme předpokládat, že vstup byl vyřešen buď nějakou lávkou z přilehlých palácových staveb nebo pomocí vnějšího dřevěného schodiště (v případě ohrožení rychle odstranitelného). Do dnešních dnů se nám tak zachovala pouze schodiště zděná. Obvykle šlo o poměrně úzká schodiště zbudovaná mezi dvěma zdmi nebo přímo v síle stěny románských kostelů, paláců a domů.

 

Půdorys románského domu v Praze pod čp. 165-I. Dobře patrné schodiště v síle zdi. Převzato z J.Čarek - Románská Praha, 1947.

 

Krby a komíny:

První krby souvisí až s rozvojem zděných obytných budov, kde se také mohl uplatnit i komín. Přestože nacházíme zmínku o "komínu" (dokonce ve venkovském prostředí) již v Kanovníku Vyšehradském, není vůbec jisté, zda šlo již o kamenný komín. Dá se jen stěží očekávat, že by šlo o zděný komín v jinak pravděpodobně ještě dřevěné venkovské stavbě. Také pro dřevěné komíny nemáme v této době u nás odpovídající analogii. Šlo zřejmě tedy ještě o nějakou formu tzv. "dýmníku" odvádějícího dým z ohniště nebo pece vzhůru nad poval do podstřeší. Dýmník ovšem ještě dým odváděl pouze volně, bez tzv. "komínového efektu".

Nejstarší u nás bezpečně doložené krby jsou tedy pevně spjaté až se zděnými stavbami a komíny z 12.st. - na Přimdě, kde byl krb plášťový a v Soběslavově románském paláci na Pražském hradě, kde stál v rohu krb čtvrtkruhový. Komíny a krby zřejmě disponovaly i výstavné kupecké domy v Praze. Vedle toho se v románských domech a vzácně i jinde (např. v kostele sv. Jakuba Většího ve Vroutku) někdy používaly také menší krbové výklenky ve stěnách s vlastním odvodem dýmu dýmníkem v síle stěny - ty však často nesloužily tolik k vytápění, jako spíše k osvětlení místnosti.

 

Zdobící prvky:

U nejstarších staveb zjevně převládala funkce nad estetikou. Zdá se, jako by stavitelé věškeré své úsilí upnuli k tomu aby vůbec vztyčili stěnu, prolomili jí oknem, dveřmi, případně alespoň z části zaklenuli prostor (dveře, okna, koncha apsidy aj.). Nedostatky stěn srovnal různě silný nános omítky, vnitřek chrámů zdobily fresky (z 12.st. např. kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice). S postupem času se však románská stavební technika stále zlepšuje a tak kromě samotné stavební konstrukce zbývá prostor i na další estetické prvky. Objevují se sloupy a sloupky osazené zdobenými hlavicemi a plastickými reliéfy, podobné reliéfy často s ornamentální nebo i figurální výzdobou vyplňují i prostor nade dveřmi kostelů - tzv. tympanon. Někde se i na stěnách objevuje plastická výzdoba - sochy, jako např. na kostele sv. Jakuba u Kutné Hory z 12.st.

 

Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory. 12.st.

 

Charakteristickým románským prvkem uplatňovaným opět především na sakrálních stavbách jsou pak tzv. vlysy - plastický reliéf, který se používal pod střešní římsou kostelů. Velmi zvláštní vlysy můžete najít na románském kostele v Mohelnici nad Jizerou pocházejícím z 12.st. - každý jednotlivý zub vlysu obepínajícího loď, apsidu i věž kostela je totiž zdoben svým vlastním unikátním zakončením.

Názorná ukázka vlysů na pozdně románském kostele sv. Mikuláše z Potvorova (kolem r. 1230).