7.4. Knihař

 

Ke specializovaným kožedělným řemeslům patří také knihaři. Protože psaní, opisování i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností prakticky pouze kláštery. Písařstvím se v různé formě zabývaly všechny církevní řády, proslulí v psaní a opisování knih byli zejména Benediktýni, Dominikáni a Františkáni a to buď přímo vlastními silami nebo s pomocí najatých, placených písařů (Sázavský opat Dětřich najímal písaře k opisování latinských knih již v 11.st.). Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je například Vyšehradský kodex z 80. let 11. století.

Nejstarší knihy byly psány na kožených listech - pergamenech. Práce mnicha-knihaře tak zpravidla zahrnovala jednak přípravu kůže, výrobu samotného pergamenu z jemné a rovnoměrně seřezávané holiny, tak i sešití a lepení hotových listů a výrobu desek knihy. K výrobě pergamenu se používalo jemně činěných kůží telecích, oslích, kozích, ovčích - jehněčích a velmi vzácné a kvalitní pergameny se vyráběly z kůží ještě nenarozených jehňat. Barva pergamenu se pohybovala od žluté k bílé - čím bělejší byl, tím byl kvalitnější a dražší. Povrch se jemně seřezával, brousil a křídoval. Rozlišuje se pergamen jihoevropský, jehož listy bývaly jemně upravované pouze z jedné strany a středoevropský jemně upravovaný z obou stran.

Protože pergamen byl nesmírně drahý, uchylovali se někdy mniši k seškrabávání popsaných stránek z listů (i celých rukopisů) které již nebyly aktuální, aby je mohli znovu použít k novému textu (tzv. palimpsesty).  K sešití listů se používaly tenké kožené řemínky, zvířecí šlachy, řidčeji pak hedvábné nitě apod.

Desky knih se v raném středověku vyráběly nejčastěji pouze z pergamenu, měkké nebo silnější kůže (vepřovice, hovězina) zpočátku nebarvené, později i barvené (zdobení vyřezáváním se užívalo až od 14. století). Nákladnější knihy měly desky někdy také dřevěné (bukové, dubové), potažené jemnou kůží, nebo drahou tkaninou. Z důvodů estetických i čistě praktických (ochranných) bývaly nejnákladnější knihy také opatřovány zdobným litým či tepaným kováním a nejdražší též vykládáním drahými kameny. Za možný zbytek takového nákladného knižního kování bývá označována reliéfní spona s postavou sedícího žehnajícího Krista, ze zlaceného bronzu nalezená na třetím nádvoří Pražského hradu a pocházející asi z 12.st.

 

Knižní iluminátor Everwinus při práci.

 

Knihy se neukládaly jako dnes, ale nejčastěji naležato, takže jejich hřbet nebyl důležitý, zato čelní strana desek bývala zvláště zdobená. Aby se nákladné knihy (mešní kniha měla v 11. století cenu statku nebo vinice) neničily nebo při manipulaci či převozu nepoškozovaly, bývaly ukládány do různých kožených pouzder, váčků či plen. Pleny mohly být kožené nebo tkané (honosné i hedvábné).