8.2. Další využití hlíny ve stavebnictví:

Kromě vypalované keramiky (cihly, dlaždice, kachle) se hlína používala ve stavebnictví i jiným způsobem - byly z ní vyráběné celé stěny domů nebo omazávány a izolovány stěny dřevěné či vyplétané, podlahy, pece aj. Také bylo možné hlínou do jisté míry nahradit i vápennou maltu pro spojování kamenů - proto nacházíme i celé kamenné stěny zděné "na jíl". Často se například "na jíl" zdily pouze základy domů a jíl tu plnil funkci pojiva i hydrofobní izolace. Například základy románské stavby z 12.st. objevené v Milevském premonstrátském klášteře (snad původní palác donátora Jiřího z Milevska) jsou zděné na jíl, nadzemní části pak na mlatu.

 

Stěny a izolace:

Hliněné stěny bez použití pálených cihel bylo možné udělat různým způsobem - hlína se mohla natloukat přímo do dřevěného bednění (a následně omazávat) nebo bylo možné vyrábět nepálené hliněné cihly, lidově nazývané valky, vepřovice, kotovice (z německého Kotziegel) aj. Vepřovice se vyráběly ze směsi jílu, písku, plev, chlévské mrvy a někdy i vápna. Tyto cihly se nevypalovaly, pouze sušily ve formách na slunci. Po důkladném vysušení se pak z těchto cihel vyzdila stěna. Často byly cihly kladené ve vodorovných řadách střídavě ze šikma, tak že vždy dvě vrstvy nad sebou vytváří klasovitý vzor - tzv. opus spicatum. Tento způsob zdění známe už z kamenných románských (např. Vyšehrad) a raně gotických staveb a v lidovém stavitelství se klasové zdivo z nepálených cihel udrželo např. na střední a jižní Moravě hluboko do novověku (např. Luběnice, okr. Olomouc). Pevnost dobře udělaných vepřovic vůbec nebyla špatná ani ve srovnání s pevnějšími pálenými cihlami, ale stěna z vepřovic hůř odolává nepříznivému počasí a proto bylo třeba jí pravidelně důkladně omazávat další vrstvou mazanice, která též sloužila jako pojivo samotných vepřovic. Přestože stěna vyzděná z vepřovic mohla být tedy i samonosná, často se nepálených cihel využívalo pouze k výplní stěn domů a hospodářských objektů s jinou, obvykle dřevěnou, nosnou konstrukcí (kůlovou, hrázděnou aj.) a později narážíme na vepřovice také ve smíšeném zdivu.

Ke stavebnímu využití lze zařadit i samotnou mazanici nebo lepenici. Mazanice se užívala jednak k vyplňování spár mezi trámy srubových stěn, ale také k pomazávání dřevěných a proutěných stěn či povalových stropů, dýmníků, dřevěných komínů aj. A to z důvodů lepší tepelné izolace nebo protipožární ochrany. Mazanice se připravovala z kvalitní hlíny - vhodný byl říční jíl z náplav bez kamení a hrudek. Jíl se na místě zpracovával hnětením a šlapáním, míchal s vodou, plevami, rákosem, slámou či ovčí vlnou nebo jinou srstí a někdy i chlévskou mrvou, tak aby vzniklo ideální pojivo, které dobře přilne a nebude se po vyschnutí vydrolovat. Do spár se mazanice natloukala (někdy se do spár nebo na povrch stěn upevňovala i pomocí dřevěných kolíčků) a svrchu dále vymazávala další, řidčí a jemnější vrstvou. Někdy se na zlepšení vlastností mazanice mohlo využít také vápna - to zvýšilo pevnost mazanice a do značné míry chránilo dřevěné konstrukce proti hnilobě, plísním a dřevokazným houbám. Mělo též nezanedbatelný estetický význam. Přesto se však vápna zdaleka nevyužívalo tolik, jak bychom si dnes mysleli. V pozdním středověku a na počátku novověku, společně s větší diferenciací a specializací řemesel, dokonce najdeme i nařízení zakazující lidem pracujícím s hlínou ve stavebnictví (hlinomazům) využívat vápna vůbec - ne však pro jeho vlastnosti, ale protože jej využívali na stavbách "konkurenční" zedníci. Nic z toho však pro raný středověk ještě neplatilo a tak jediné omezení ve využití vápna představovaly často chybějící použitelné zdroje místního vápence (s ohledem na obtížný transport po raně středověkých cestách), cena (vápno bylo třeba vypálit) a stavební tradice. Ať už se použilo vápna nebo ne, byla životnost mazanice vždy pouze omezená a vymazávání, alespoň svrchních vrstev se muselo pravidelně opravovat.

Mazanice se dělala z jílu, písku, plev a někdy se přidávala i chlévská mrva a vápno. Hotová mazanice se po zaschnutí následně mohla přemazat vápennou kaší. Vlevo: čerstvý výmaz vnitřních stěn domu. Vpravo - starší výmaz proutěného štítu domu a nově vyspravený výmaz spár ve stěnách. Curia Vitkov.

 

Podlahy:

Další využití hlíny ve stavebnictví představovaly hliněné podlahy. Dobře udusaný jíl představoval kvalitní hydrofobní ochranu. Do podlahové hlíny se příliš nepřidávaly plevy, ale spíše jíl, písek a později vápno. Hliněnou podlahu sice v obytných jizbách a síních domů movitějších lidí postupně nahradilo dřevo či keramické kachle, nadále však byla běžná na venkově nebo v hospodářských prostorách a stavbách.

Pece:

Poslední okruh využití hlíny ve stavebnictví představovaly různé druhy pecí - ať již šlo o otopná zařízení v objektech, nebo pece určené k přípravě pokrmu (např. pekařské - chlebové) či pece určené k výrobě (tavba železa, bronzu, keramické pece, cihlářské pece aj.). Přestože z mladšího období známe specializované řemeslníky, kteří se zabývali stavbou nebo opravami pecí (pecaři), v raném středověku si tato ještě poměrně prostá zařízení zřejmě většina lidí byla schopna postavit sama, z místně dostupných zdrojů bez vynaložení zvláštních prostředků. Také řemeslníci využívající pece pro výrobu (železáři, hrnčíři aj.) si své pece stavěli a opravovali sami. Některé z výrobních pecí byly stavěné pro dlouhodobá využití, jiné byly budovány pouze pro krátkodobé nebo dokonce jednorázové využití. Hlínou se vymazávaly také kovářské výhně aj.

Replika železářské pece postavená pro experimentální tavbu železa. Josefov u Adamova.