2.3. Zbroj - ochranné odění:
Úvod:
Nejstarší doklady zbrojí našich předků přináší vedle sporých archeologických nálezů tradičně písemné prameny. Zmínky o zbrojích můžeme najít např. v arabských pramenech - Ibn Rusta uvádí o knížeti Svatoplukovi, že: "Má dobrá, pevná, drahocenná brnění" (Havlík 1987, 193). Fuldské anály popisují jak roku 849 při německém vpádu stahovali Češi zbroje poraženým Němcům "...Nepřátelé totiž nabyvše převahy, vraždíce pronásledovali je až do tábora a stahujíce před jejich očima bezstarostně zbroj ze zabitých, naplnili je takovým strachem, že úplně ztratili naději na uniknutí..." (MMFH I. str.92). Roku 936 pak pro změnu popisuje Widukind jak stahovali Němci zbroje padlým Čechům. Což dobře dokumentuje jeden z oblíbených způsobů nabývání výstroje a výzbroje. V Kristiánově legendě z 10.st. se hovoří o zbrojích v souvislosti s připravovanou vzpourou proti knížeti Bořivojovi - jeho protivníci se dostavili na sněm oděni "v krunýře pod šatem" ovšem stejně tak i jeho lidé. Zbroje zmiňuje i Kosmas v 11.st. nebo Mnich Sázavský ve 12.st. Kanovník Vyšehradský popisuje jak v bitvě u Chlumce r.1126 knížecí kaplan Vít "oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles..." dělal korouhevníka českému vojsku. Zbroje zmiňují Vincencius a další autoři z 12.st. Z uvedených pramenů a zpráv je celkem zřejmé všeobecné rozšíření kvalitní výzbroje a výstroje přinejmenším v prostředí profesionálních válečníků knížecích družin.
Písemné prameny se až na vzácné výjimky nezabývají samotnou konstrukcí zbrojí, v tomto ohledu jsme odkázáni na prameny ikonografické (výjevy v iluminacích rukopisů, fresky, plastiky, výšivky aj.) a samozřejmě archeologické nálezy, často bohužel již jen ve formě fragmentů. Dá se říci, že se v raném středověku vyskytovala vedle sebe celá řada různých konstrukcí zbrojí, případně i kombinace různých konstrukčních prvků. Celá historie zbrojí je vlastně hledáním jakéhosi optimálního kompromisu mezi kvalitní ochranou na jedné straně a vahou, pohyblivostí a cenou na straně druhé. Tento vývoj byl završen koncem raného středověku prosazením kroužkového brnění, jež postupně vytlačilo díky svým přednostem a klesající ceně starší typy odění.
V následující části bychom vám chtěli jednak přiblížit různé konstrukce zbrojí těžkooděnců raného středověku a na závěr se zmíníme také o ochranném odění prostých bojovníků.
Krásná ukázka "katalogu" různých typů používaných zbrojí v Mnichovském rukopisu - Dialogus de laudibus sanctae crucis - z 12.st.
2.3.1. Ochrané odění těžkooděnců:
Kroužková zbroj: 
Brnění (brň, též pancíř) - ačkoli se tohoto slova dnes nepřesně používá pro každou ochrannou zbroj, ve skutečnosti se toto označení vztahovalo pouze k jedinému typu - tzv. zbroji kroužkové. Její princip - vzájemně zřetězené kroužky - byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2-3.st.n.l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.
Z našich nejstarších památek tohoto typu z raného středověku lze uvést např. nálezy fragmentů kroužkového pletiva z Libně (8.st.), Rubína u Podbořan, Pohanska aj. Zbytek kroužkového pletiva přinýtovaného na kovový pásek z okraje přilby z Královské Obory v Praze (inv.č. 60 752, depozit NM Praha) a zatím blíže neidentifikovatelný kus kroužkového pletiva nalezený uvnitř podobné přilby (inv.č. 60 751) nalezené tamtéž. Není zatím jisté zda jde jen o závěs nebo o větší kus, protože je nález spečený rzí do jednoho kusu tvarovaného podle původního tvaru přilby. Protože neznáme přesnou dataci přileb nalezených v Královské oboře (byly nalezeny samotné bez dalších nálezových souvislostí) neznáme bohužel ani dataci s nimi nalezeného pletiva. Rozsah udávané datace se pohybuje mezi 7.st. až 12.st. ale jako pravděpodobnější se jeví spíše spodní hranice.
Kroužková zbroj spečená rzí do jednoho kusu - nalezena uvnitř přilby inv.č. 60 751 z
Královské obory v Praze. Inv.č. 60 755, depozit Národního Muzea v Praze.
Nejstarší dochovanou kompletní kroužkovou zbrojí u nás je pak tzv. "zbroj sv. Václava" datovaná do počátku 10.st. Starší prameny věnující se vojenské historii obvykle uvádí, že tyto nejstarší památky z kroužkového pletiva ještě nebyly domácího původu, ale šlo pouze o import zbrojí nebo ochranných součástí z ciziny. Svatováclavskou zbroj pak zpravidla uvádí jako výrobek importovaný pravděpodobně z orientu. Někteří historici (např. D. Třeštík) ale dnes také předpokládají výrobu kroužkových zbrojí i u nás - na Velké Moravě, s tím že i zmíněná zbroj sv. Václava by hypoteticky mohla být výrobkem domácím, právě z rukou bývalých velkomoravských brnířů. Je docela dobře možné, že Svatoplukovo přepevné a drahocenné brnění, které známe z arabských pramenů bylo právě z kroužkového pletiva. V každém případě šlo o zbroje veliké ceny, takže se zpočátku nejspíš dostalo pouze na bojovníky nejvyšší vládnoucí třídy a jejich družin. Technologie výroby kroužkového pletiva byla náročná, protože brníř musel nejprve vykovat polotovar drátu, poté jej protáhl sérií průvlakových oček v ocelové desce až na požadovaný průměr drátu (vždy po protažení se musel drát vyžíhat aby nepraskal), natočit na kulatinu, rozštípat či rozsekat na jednotlivé kroužky, roztepat přesah, proseknout otvor a jemně pronýtovat. I když k této práci měl brníř zřejmě k dispozici celou řadu jednoduchých přípravků usnadňujících práci, šlo stále o velmi pracnou, jemnou, zdlouhavou a precizní práci, čemuž následně odpovídala i cena výrobku.
Brníř při práci.
Při pohledu na desítky tisíc miniaturních kroužků z tenkého drátku spojené stejně miniaturními nýtky na výše jmenované zbroji sv. Václava se člověk neubrání obdivu nad skutečným mistrovstvím raně středověkých brnířů. Někdy se na jediné zbroji objevují kroužky různých průměrů a síly drátu. Tato konstrukce zjevně vychází z předpokladu, že různé části zbroje mají různé požadavky na pevnost, odolnost nebo elasticitu. Tak třeba je pláštík a límec pláštíku tzv. zbroje sv. Václava z jiných kroužků a drátu než samotná zbroj. V depozitu Národního Muzea v Praze je uložena zbroj inv.č. 475, vyrobená dokonce ze třech různých typů kroužků o různé síle drátu, která velmi dobře demonstruje výše popsaný princip. Hruď, záda, ramena a část rukávů jsou řešeny středně velkými kroužky, zatímco boky, spodní část zbroje a zbytek rukávu jsou řešeny velmi jemnými kroužky. Zbroj doplňuje stojací límec ("obojek") z ohromných masivních kroužků a k němu připojený pláštík opět z jemných kroužků.
Později, ve 12. a zejména ve 13. století se již doslova masově rozšířila sama technologie výroby těchto zbrojí. Zároveň se ale tyto odolné zbroje zřejmě příliš neničily a předávaly dál - dědicům či jako kořist, popřípadě se pak podle požadavků upravovaly, zkracovaly apod. Tím začalo zbrojí přibývat, což muselo vést k postupnému snížení cen a zvýšení dostupnosti tohoto typu odění, takže se jí mohlo pyšnit stále více bojovníků z řad nobility. Ještě v 11.st. a počátkem 12. století si mohl podobnou zbroj dovolit pouze kníže či movitý feudál, případně jeho nejužší družina. Nicméně v rukopisech Petra de Ebulo z konce 12. století jsou již vyobrazeni i čeští bojovníci v hojných kroužkových kompletech, jak při obléhání města tak jako jízda. V průběhu 13.st. pak již tato zbroj zcela převládla a stala se pro těžkooděnce jakýmsi standardem.
Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích - od krátkých rukávů a krátkých zbrojí, se postupným vývojem dospělo k dlouhým jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a rozhodně se neudál plošně. Vždy se vedle sebe vyskytovaly různé varianty řešení ochrany. Poměrně dlouho dosluhovala starší řešení vedle modernějších a dokonalejších, což dokládají i různé typy kroužkových zbrojích v jediném rukopisu. Můžeme tedy sledovat spíše jen jakési hlavní trendy a přibližné počátky, kdy se objevují různé modifikace ve výzbroji odkázáni většinou jen poměrně málo spolehlivou ikonografii. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) - zbroje s pevně připojenou kapucí nacházíme v ikonografických pramenech již od konce 11.st. a v první polovině 12.st. Rukávy těchto zbrojí s již integrovanou kapucí mohly být buď krátké - dosahující pouze po loket (Sant Barthelemy - 1110, Otto Bauren Collectar - poslední čtvrtina 12.st., Výšivka z Bayeux 11.st. - jedná-li se o pletivo aj.) nebo dlouhé, dosahující až k zápěstí (např. Kronika Johna de Worcester - 1140, Otto Bauren Collectar - poslední čtvrtina 12.st. aj.) kde jsou buď volné nebo se uvazovaly k zápěstí řemínky. Od druhé poloviny 12.st. se pak objevují již zcela uzavřené kompletní zbroje chránící i ruce bojovníků.
Bojovník z druhé poloviny 11.st. Přestože nacházíme výjevy bojovníků v podobné zbroji ještě po celé následující století, po druhé polovině 12.st. již zřejmě převažovaly dlouhé rukávy s kompletní ochranou rukou pěstnicemi. Komplety také bývaly kratší a doplněné kroužkovou ochranou nohou. Curia Vitkov.
Komplety:
Zbroje bývaly počátkem 12. století dlouhé zřejmě ještě pod kolena nebo ke kolenům, od konce 12.st. se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz - na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce chránila jak již bylo řečeno od konce 11.st. či počátku 12.st. pevně připojená kapuce. Přibližně po polovině 12.st. pak nacházíme v pramenech výjevy bojovníků, kteří již mají i samotné ruce chráněné kroužkovým pletivem. Rukáv, který původně dosahoval buď k lokti nebo k zápěstí se protáhl a zakončil palcovou rukavicí - pěstnicí, pokrytou kroužkovým pletivem na hřbetě ruky (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12.st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible - 1150-75, Great Canterbury psalter - 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12.st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny). Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se až do konce 13.st. a někde i do 14.st. Ttímto krokem se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejdokonalejší formě kroužkové ochrany - tzv. kompletům. Uzavřené komplety se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.
Kvalitní ochranu hlavy řešila kapuce, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj. Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz. obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje (ochranný cíp aj.), bývala zpravidla podšívána kůží nebo vycpávanou ochranou. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky.
Kroužkové komplety bojovníků z rukopisu Petra de Ebulo 12.st.
Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg (zbroj. sv. Václava, praktické pokusy s rekonstrukcí). Postup výroby zbroje a další detailní informace ke konstrukci naleznete v sekci tématických článků - zde.
Ochrana hlavy - silnou vlněnou čapkou, kapucou zbroje s ochranou obličeje a přilbou.
Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením - nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči - na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce. (zřetelně vidět v Hortus Deliciarum 1185, Maciejowská bible 13.st., Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. - British Library Londýn).
Jinou variantou ochrany krku a tváře je čtverec upevněný pod krkem a uvazovaný po obou stranách kapuce. Aby ochrana nedosedala přímo na krk a tvář bývala podšitá kůží nebo vycpávanou prošívanou látkou. V tomto případě pokrývá kroužková ochrana téměř celou tvář bojovníka. O ochraně obličeje kroužkovým pletivem máme doloženy i řídké písemné zprávy - například Usáma ibn Munkíz, který bojoval ve Svaté zemi s křižáky ve 12.st. poznamenal: "...rolník mu odpověděl: "Pane můj, pral jsem se s jedním Frankem a neměl jsem žádnou zbraň, ani meč. Srazil jsem ho k zemi a dal jsem mu pěstí do obličeje, a třebaže měl na něm kroužkovou roušku, omráčil jsem ho. Kůže na kloubech prstů se mi ale sedřela a ruka mi opuchla a nemohu s ní nic dělat". Ukázal nám ji a byla skutečně tak, jak řekl. Celé kosti prstů byly obnaženy...". (Usáma ibn Munkiz, 1972, str. 95).
Pěstnice sice byly podobně jako kapuce pevnou součástí kompletu, ale pro větší pohodlí mohl bojovník protáhnout ruce otvory v kožených dlaních pěstnic. Tyto otvory nebyly pravděpodobně nijak šněrované či spínané, protože by spínání zdržovalo a překáželo v dlaních - a není ani nezbytně nutné - viz. obr. Zdobení zbrojí nebývalo běžnou záležitostí, přesto jsou doložená různá lemování okrajů a předělů kroužkových brní kroužky z jiných kovů, případně i zlacenými apod.
V některých případech se vyskytuje zvláštní zesílení zbroje na hrudi. S ohledem na to že břicho částečně chránila vysoká rozsocha sedla, byla hruď největším cílem na těle bojovníka. Už na falérových zbrojích (např. Výšivka z Bayeux) se proto vyskytují případy zesílení hrudní části o další dílce a tato záležitost se mohla uplatnit i na zbrojích kroužkových. Mohlo jít buď o vodorovné kovové pásky nebo faléry či kroužkové pletivo upevněné na koženém podkladu a následně na samotné zbroji (viz. obr. nahoře).
Ochrana nohou:
Do 11. století i těžkooděný bojovník běžně chránil své nohy pouze samotnou zbrojí dlouhou po kolena a lýtka buď obtáčel zhusta koženým řemením, popřípadě oblékal vycpávané nohavice zesílené koženým šněrováním.
Ochrana lýtka - koženým řemenem (Viollet le Duc), vycpávané
soukenné nohavice upevněné k noze koženým řemením (rekonstrukce), ochrana
nohou pomocí kovových falér či stylizovaného kroužkového pletiva (detail výšivky z Bayeux, 11.st).
Na výšivce z Bayeux z 11. století již někteří bojovníci mají nohy chráněné celé kovovou zbrojí - falérovou či kroužkovým pletivem (s ohledem na technické možnosti zobrazení a jistou schematičnost tohoto díla není dost dobře možné s jistotou definovat, zda se jedná o faléry nebo pletivo), běžnou se ale stala kovová ochrana nohy až po polovině 12. století. Drahé kroužkové komplety tohoto období doplňovala z počátku pouze jakási kroužková punčocha, šněrovaná na lýtku a sahající pod kolena. Ochranu stehen a kolen nadále řešila u krátkých punčoch samotná zbroj, která se někdy podvazovala nad kolenem k noze a vytvářela tak jakési krátké široké kalhoty. Později kryly punčochy nohu celou, což umožnilo další zkracování samotných zbrojí.
Chodidla těchto punčoch bývala buď řešena zvláštní koženou podrážkou, ke které bylo uchyceno pletivo nebo mohla být i celokroužková a natahovala se zřejmě přes koženou obuv, jak naznačují některé výjevy nebo plastiky (např. náhrobek rytíře z Dorchesterského opatství v Oxfordshire). Na zadní straně lýtka pak byla zbroj více nebo méně utažena a sešněrována, což je dobře vidět např. na výjevech z rukopisu Hortus Deliciarum - viz. obr. (Punčochy kompletů jsou k vidění v Petru de Ebulo - 12. st., Hortus Deliciarum abatyše Herrady z Landsberka - 12.st. a nebo pak také v mnohých dalších mladších ikonografických pramenech jako je Maciejowská bible - 13.st., Biblia Wenceslai regis - 14. st., Velislavova bible - 14. st. apod. a samozřejmě také na mnohých plastikách)
Bojovník s kroužkovou ochranou nohou se zbrojí podvázanou nad
koleny (Hortus Deliciarum 12. st.) a roztažená spodní část rekonstrukce celokovové
kroužkové punčochy. Výroba Curia Vitkov.
Části odění doplňující zbroj:
Pod samotnou zbroj se oblékala dlouhá bojová tunika - tzv. spalnieř - vyčnívající dole někdy ozdobným lemem z pod zbroje (někdy se zaměňuje přímo s krznem). Na tuniku bojovník oblékl tzv. krzno - silný vlněný, plstěný, či vycpávaný a prošívaný nebo kožený kabátec, který jej chránil před dopadem ran. V některých případech, zvláště u starších zbrojí mohlo snad být krzno i součástí zbroje, která k němu mohla být pevně přišita (spekulace). Tlumící krzna nejsou na vyobrazení pod zbrojí oděnců obvykle patrná a přímý doklad o jejich používání máme v ikonografii až ze 13.st. ale existence podobného ochranného oděvu se dá celkem důvodně předpokládat i ve starším období. Krzna měla nejspíše podobný vzhled a střih jako tunika a konstrukci nejspíš podobnou kabátcům lehkooděnců (plstěná, soukená, prošívaná, vycpávaná apod.), jen asi nebyla tolik silná či vycpávaná, protože měla pouze tlumit energii úderu, nikoli se snažit zastavit přímo ostří zbraně. To měla zastavit samotná zbroj. Více o rekonstrukci prošívaného odění dle podkladů ze 13.st. najdete v samostatných článcích - zde.
Vlevo - dvojí hypotetická rekonstrukce možné podoby ochranného krzna ze silné vlněné plsti. Jednak ve střihu tuniky, jednak ve formě vpředu rozděleného a přeloženého kabátce. Forma tuniky je z historického hlediska lépe podložená, konstrukce střihu odvozená z děleného kabátu je pouze spekulace - umožnila však udělat krzno užší, lépe vypasované a lépe padnoucí pod zbroj. Vpravo rekonstrukce prošívaného krzna pod zbroj dle podkladů ze 13.st. (Maciejowská bible) Curia Vitkov.
Podobně jako tělo pak chránil bojovník i svou hlavu - prošívanou, koženou nebo plstěnou čapkou - tzv. batvatem (či batwatem, což je ovšem výraz označující i celé ochranné odění nošené pod zbrojí) nošenou pod kapucou tak, aby tlumila razanci úderů dopadajících na přilbu nebo kapuci. Také tuto čapku nemáme ve starším období dosud jednoznačně doloženu, protože se v ikonografii objevuje až od 13.st. (Maciejowská bible aj.). Přesto její existenci můžeme důvodně předpokládat i ve starším období, protože kroužková kapuca stěží mohla dosedat na holou hlavu. Samotné kroužky přímo na lebce by totiž poskytovaly proti úderu zbraní jen chabou ochranu - místo čistému rozetnutí lebky by došlo k jejímu rozdrcení.
Pravděpodobná podoba ochrany hlavy bojovníka v 11-12.st. Silná ochranná čapka z ovčí plsti tvoří dostatečnou tlumící vrstvu pod kroužkovou kapucí. Curia Vitkov.
Výjevy bojovníků bojujících pouze v kroužkové kapuci máme doloženy již z 12.st. - buď neměli přilbu nebo o ni v boji přišli a pak je musela ochránit pouze kapuce. Fakt, že se pod kapucí nosila nějaká ochranná čapka nepřímo naznačuje tvar hlavy některých bojovníků oděných v kroužkový komplet s kapucí, jak je známe z vyobrazení nebo plastik - náhrobků aj. z konce 12.st. a 13.st. Například hlava postavy Williema de Longespee (William I. Longsword - 1176-1226) na náhrobku v katedrále v Salisbury z roku 1226 je nápadně "hranatá" což naznačuje, že prostor pod kapucou byl vycpán nějakou čapkou apod.
Prošívaná ochranná čapka pod kroužkovou kapucu - Maciejowská bible 13.st. Rekonstrukce prošívané čapky dle podkladů ze 13.st.
Již koncem 12. století se také objevuje suknice nošená svrchu zbroje - varkoč (gambesson, kuršit aj.). Jeho zavedení v Evropě úzce souvisí se zvyky a zkušenostmi prvních křižáků vracejících se ze Svaté země - varkoč totiž pomáhal chránit jejich zbroje před žhavým místním sluncem. Tento zvyk pak s sebou vracející se křižáci přinesli i do Evropy. Až později (13.st.) se stal ale varkoč nezbytným módním doplňkem a především nositelem heraldického znaku a barev majitele. Zavádění tohoto populárního doplňku však trvalo poměrně dlouho a přestože máme ikonografické doklady oděnců ve zbroji kryté varkočem již z konce 12.st. (např. z Berlínského rukopisu Eneidy), z řady jiných vyobrazení je zřejmé, že ještě nešlo o zcela běžnou záležitost. Dokonce ještě počátkem 13.st. zdaleka ne všichni bojovníci varkoč přes zbroj běžně nosili.
Naše nejstarší zmínky o oděvu nataženém přes zbroj pochází už z 10.st. z tzv. Kristiánovy svatováclavské legendy "...a tak tito obléknuvše si pod šatem krunýře (zbroje), vyjdou na sněmovní pole....straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem..." (Hošna1997, 224), ale tehdy šlo zjevně o snahu zbroj stejně jako zbraně záměrně ukrýt před zraky protivníka (coz ovšem učinily obě strany), nikoli o bojový oděv nošený přes zbroj. Z pera polského kronikáře Galla Anonyma máme doloženu také velmi unikátní zmínku o tom, jak polský panovník Boleslav Chrabrý "ukázal při císařově příchodu pozoruhodné věci: předně uspořádal mnohotvárné šiky vojska a také velmožů na rozlehlé planině jako chóry a jednotlivé šiky od sebe rozlišovala různá barva jejich šatu" (Slavníkovci ve středověkém písemnictví, 1987, 282). Zmínka se sice váže k roku 1000, ale i když uvážíme, že Gall psal své letopisy počátkem 12.st. jde zřejmě o jednu z nejstarších zpráv o barevně jednotné "uniformě" z raného středověku vůbec. Gall ale sám jedním dechem připouští, že šlo o věc neobvyklou. Jarloch popisuje jak velmož Vilém z Kounic v bitvě u moravských Loděnic 1185 oblékal přes svou zbroj liščí kožich. Přesto lze říci, že se zvyk nosit varkoč jako bojový oděv svrchu zbroje v našich zemích (a ve střední Evropě obecně) ustálil až na počátku 13.st.
Účinnost a odolnost:
Na závěr uvedeme něco k účinnosti a odolnosti této zbroje. Až do nástupu plátových zbrojí se jednalo o jedno z nejdokonalejších a nejlepších řešení ochrany bojovníka vůbec. V líčení kronikářů sice nacházíme popisy a výjevy údů uťatých navzdory kroužkové ochraně, což bylo dáno skutečně velkou razancí úderu románského meče, ale především tím, že čepel dopadla na poměrně úzkou část kroužkového pletiva. Takže se úder neměl kde rozložit a ruku či nohu mohl utnout. Ve Visby (14.st.) byla nalezena vedle těla uťatá ruka v kroužkovém pletivu, polský velitel Želislav přišel o ruku navzdory kvalitní brni, v rukopisu Petra de Ebulo (12.st.) i jinde nacházíme výjevy uťatých hlav v kroužkových kapucách či rukou nebo nohou navlečených v kroužkové zbroji apod. V drtivé většině případů ale zbroj ostří nejspíš zastavila, bohužel však rytíř často utrpěl vážná vnitřní zranění a zlomeniny způsobené otřesy a údery dopadajících zbraní. Jsou známy případy, kdy odnášeli z bojiště či kolbiště zraněné nebo i mrtvé rytíře, aniž by jejich zbroj jevila jakékoli viditelné známky poškození. Takto musel být roku 1075 s četnými pohmožděninami vyveden svými lidmi z boje zraněný sasský vévoda aniž byla jeho zbroj poškozena. Kronikář Jarloch popisuje případ velmože Viléma z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185: "...Vilém, zakladatel téhož kostela, liščí krzno oblekl přes krunýř svůj, kteréž roztrháno bylo a mělo více než tisíc děr, sám však vyvázl živ a zdráv..." (FRB II. str. 507). Proto vedle samotné zbroje velmi záleželo na jejím podkladu.Ve spojením s kvalitním krznem pak zbroj poskytovala vcelku dostatečnou ochranu proti (tehdy ještě převážně sečným) mečům, méně už chránila proti dopadu seker a úderných zbraní a nejslabší ochranu pak skýtala proti zbraním bodným, jako byla kopí jezdců i pěšáků, případně kopí vrhací.
Ochrana, kterou kroužková zbroj skýtala proti šípům pak do značné míry závisela na síle používaných luků, potažmo váze šípů a používaných hrotů. A samozřejmě vzdálenosti. Byzantská princezna-historička popisující střety Byzantinců se západními křižáky na sklonku 11.st. a na počátku 12.st. zaznamenala obtíže byzantských lučištníků při snaze zastavit útočící obrněnce. Zanechala nám také krásný popis kroužkové zbroje: "Císař vybavil lučištníky velkou zásobou šípů a přikázal jim, aby nešetřili, nechť je ovšem vystřelují spíše na koně než na Kelty. Věděl, že Keltové jsou díky svým pancířům a drátěným košilím velmi nesnadno zranitelní , nebo spíše vůbec nezranitelní. Proto myslel, že střílet na ně je zbytečné a zcela nesmyslné. Obrannou zbraní Keltů je drátěná košile pletená z jednotlivých oček a železný pancíř, který je udělán z tak dobrého železa, že šíp se od něho odráží a pancíř dokonale chrání tělo bojovníka." (1996, str. 396). Bohužel nevíme co přesně znamená označení "pancíř" - obvykle se tím míní sama kroužková zbroj, zde mohlo jít o nějaké další zesílení zbroje na trupu - šupinové či lamelové aj. Víme však že většina křižáků (zde označovaných souhrně jako Kelti bez ohledu na skutečný původ) se spokojovala pouze s ochranou kroužkového pletiva, případně na trupu zdvojeného. Je tedy možné že zbroj spolu s měkkým krznem šípy vystřelované z byzantských luků zastavila nebo natolik zmírnila, že nebyly bojovníkům bezprostředně nebezpečné. Opravdu silný luk ovšem umožní vystřelit těžký šíp, který spolu s vhodně zvoleným průbojným hrotem (bodkin) dokázal zbroj prorazit. Stejně tak jí dokázala prorazit i střela z válečné kuše. Proto se i těžce obrněný bojovník musel před šípy krýt velkým štítem.
S postupným vývojem nových zbraní a stylu boje bylo nutné hledat nové způsoby ochrany - od zesilování stávající kroužkové ochrany o další části (již zmíněný "pancíř"), až k plátovým kabátcům oblékaným svrchu zbroje, chránícím lépe proti bodům a novým zbraním. Ze 13.st. již máme doloženy v ikonografických pramenech četné výjevy bojovníků bodajících úspěšně i mečem (od 13.st. stále lépe uzpůsobeným k bodu) do kroužkového pletiva.
Další vývoj kroužkového ochranného odění a jeho doplňků můžete najít v samostatném článku věnovaném Českému vojenství ve 13. století.
Šupinová zbroj:
Základem jsou, z kovového plechu vykované destičky, našívané nebo nýtované na kožený či pevný textilní podklad tak, aby se vzájemně překrývaly. Také tento typ zbrojí je prastarý - byl známý již válečníkům starověkého světa - známe ji od Asyřanů, Egypťanů, Řeků a dalších. Římané jí nazývali lorica squamata. Narozdíl od kroužkové zbroje však technologie výroby šupinové a jí příbuzných zbrojí (např. lamelové) ani na západě nezmizela s rozpadem Římského impéria. Vykovat malé plíšky a vysekat šupiny dokázal každý šikovnější provinční zbrojíř. Tato zbroj byla soudě dle ikonografických pramenů (Svatohavelský Žaltář, Bible Karla Holého apod.) zřejmě velmi oblíbena ve Franském či Byzantském vojsku a obecně v oblasti středomoří. Až do masivního nástupu dokonalejších kroužkových zbrojí během 12. a 13. století byla šupinová zbroj, jak naznačují četné výjevy zřejmě hojně používanou a celkem populární ochranou. I když je v této souvislosti nutno upozornit na poněkud zarážející fakt, že nálezy šupin a lamel z raného středověku, které máme dosud k dispozici nepodpovídají co do četnosti výjevům těchto zbrojí, tak jak je známe z ikonografických pramenů. Tento rozpor může mít různá vysvětlení - šupiny se upevňovaly na organický podklad, který snadno podléhal zkáze, takže šance najít kompletní neporušenou zbroj je jen velmi malá (i u kompaktního celokovového kroužkového pletiva nacházíme po několika staletích pobytu v zemi již jen fragmenty) a častěji se tedy nachází jen zbytky šupinových zbrojí. Křesťanství zakazuje ukládat milodary do hrobů a tak z hrobů bojovníků postupně mizí i zbraně a zbroj. Zbroj se tedy zřejmě dědila, upravovala a předávala dál, dokud nedosloužila, buď pro svůj špatný stav nebo nebyla nahrazena modernější - třeba kroužkovou. V potaz je samozřejmě třeba brát i možnost stylizace autorů výjevů.
Šupinová zbroj chránila ruce obvykle jen po lokty, dále byly ruce buď nechráněné nebo musely být chráněné jinak.
Bojovník na fotografii má krk chráněný kroužkovým pletivem závěsu přilby.
Šupinová zbroj poskytovala dobrou ochranu proti sečným ranám i šípům a její cena byla, oproti drahému kroužkovému brnění, dostupnější pro širší vrstvu bojovníků. Zbroj tohoto typu ale měla i své nevýhody - zpravidla vyšší váhu a horší pohyblivost (ve srovnání s kroužkovou brní). Další nevýhodou byla ochrana rukou - pokud zbroj vůbec měla rukávy, konstrukce šupin je většinou nedovolovala udělat delší než k loktům, takže ochrana předloktí a rukou musela být řešena samostatně. Postavení šupin také příliš nedovoluje stažení zbroje opaskem v pase. Je to samozřejmě možné (což dokládají i četné výjevy), ale pouze u drobnějších šupinek. Větší šupiny se zpravidla vzpříčí a brání stažení opasku. Takže bojovník nese pak celou váhu zbroje pouze na ramenou. Zbraň se v takovém případě musela nosit buď na řemeni přes rameno nebo mohl mít bojovník přímo na zbroji připěvněno jakési oko na zavěšení pochvy s mečem. Zbroj také asi z praktických důvodů nebyla kompaktní - byla nejspíš na zádech či na bocích dělená pro snazší oblékání. Během 12-13. století i u nás nakonec tuto zbroj definitivně vytlačilo stále dostupnější kroužkové odění, které většinu popsaných nevýhod nemá.
Šupinová zbroj z bible z katedrály v Durhamu, 1175.
Také šupinová zbroj nebyla nijak unifikována. Velikost i tvar jednotlivých šupin závisela na umu a technických možnostech zbrojíře, ceně, jakou byl zákazník ochoten zaplatit (čím drobnější - tím byla pohyblivější a samozřejmě také dražší) apod. Na nejlepších šupinových zbrojích mohlo být použito hned několik velikostí šupin, podle toho, kde jsou na zbroji umístěné, jaká je v daném místě potřeba pohybu a ochrany.
Detail kované ocelové šupiny na konopném provázku. Vpravo detail šupinové zbroje. Šupiny jsou nýtované na kůži.
Střihy těchto zbrojí jsou též velice rozmanité. Existovaly zbroje s krátkým rukávem i zbroje bez rukávů. Ochrana mohla být řešena buď též pomocí šupin nebo samostatně jiným způsobem (kůží či kroužkovým závěsem přilbice aj.). Byla-li řešena ochrana krku také šupinou, pak existovaly nejspíš, soudě dle dochovaných vyobrazení dva způsoby:
a) Odděleně:
Samotná zbroj neměla
připevněnu ochranu krku a hlavy, případně tyto části nebyly zbrojí
řešeny vůbec (např. iluminace ve Svatohavelském žaltáři z 10.st., nástěnná malba v Bochumi - kolem r.1200 aj.).
Bojovník pak mohl na ni následně obléknout jakousi kuklu nebo závěs
přilby, pošitý menšími šupinami spadající na ramena a prsa, nebo jen
límec (šněrovaná na krku nebo vzadu) kryjící krk, ramena a prsa.
Zároveň pak takový límec zesiloval ochranu ramen.
Vlevo - nástěnná malba z Bochumi (Německo), kolem roku 1200. Vpravo - unikátní výjev Goliáše v Mnichovském rukopisu - Dialogus de laudibus sanctae crucis - z 12.st. Zvláštní je tu kromě samotné šupinové zbroje zejména svrchní zesilovací "krunýř" - zřejmě kožený, s našitými nebo nanýtovanými falérami. Díky této zesilovací vestě vidíme, že šupiny které chrání krk spadají přes ní a jsou tak od samotné zbroje oddělené. Jde tedy buď o jakousi kuklu nebo o šupinový závěs upěvněný na přilbě.
b) Spojené:
Bojovník oblékal jakýsi komplet, kdy
zbroj přecházela plynule od krku, přes ramena na tělo a ochrana hlavy,
krku a ramen byla se zbytkem zbroje pevně spojena podobně jako u kroužkových
kompletů. Jedná se však pouze o hypotézu, protože zatímco šupinové zbroje bez
ochrany hlavy z ikonografických pramenů doloženy máme, u kompletních
zbrojí, které vypadají kompaktně (např. kostěné figurky bojovníků z
tzv. "šachovnice Karla Velikého" - 11.st. Paříž) není možné, jen na
základě samotného výjevu s jistotou určit, zda je límec a případně
ochrana krku a hlavy přímo součástí zbroje nebo je oddělitelná.
Bojovník v šupinové zbroji v Mnichovském rukopisu - Dialogus de laudibus sanctae crucis - z 12.st. Pokud se týče ochrany hlavy a krku umožňuje tento výjev jak interpretaci kompletu tak oddělené kapuce, případně závěsu na přilbě ze stejných šupin (zvláště v závislosti na předchozím výjevu Goliáše z téhož rukopisu).
Lamelová zbroj:
Konstrukce této zbroje byla známa a využívána už od starověku. Její původ leží zřejmě v orientálním prostředí. Má se za to, že lamelové zbroje se do středověké Evropy dostaly spolu s Avary (Schlette 1977, 156; Tweddle 1992, 1083 - Stauer 1987,197). V takovém případě by s nimi mohli přijít přímo do styku i naši předkové. Ze staršího období máme doloženy dokonce i celé přilby složené ze vzájemně spojených lamel - např. krásná lamelová přilba z hrobu alamanského velmože nalezená v Niederstozingenu u Heidenheimu (SRN), či přilby z dalších nálezů (Dunapentele, Lagrad-Švoderica, Kertsch).
Sama "lamelová zbroj" je poměrně široký pojem a zahrnuje pod sebou několik různých rozdílných konstrukcí. První z nich představuje využití koženého nebo textilního podkladu, na který se následně nýtovaly nebo našívaly čtverhranné destičky z kovu či snad možná i z organických materiálů (silná kůže, rohovina aj.) - tzv. "lamely". A to buď těsně vedle sebe, nebo tak aby se podobně jako u zbrojí šupinových částečně horizontálně nebo i vertikálně překrývaly. Lamely mohou být uchyceny buď pouze k podkladu zbroje nebo mohou být, v případě že se překrývají, spojeny také vzájemně - například koženým řemínkem. V takovém případě není vlastně ani podklad zbroje nezbytně nutný a lze jej buď zcela vynechat nebo omezit na lemování, zavěšovací nebo upínací řemení apod. Takové řešení je nepochybně pevnější a odolnější, než při prostém uchycení lamel na podklad, je však ale také těžší a méně pohyblivé, takže se zbroj musí skládat z jednotlivých tuhých, ale vzájemně vůči sobě snadno pohyblivých větších segmentů, kryjících například trup, ramena, popřípadě se může jednat pouze o části výstroje kombinované s ochranou jiného typu.
Tvar lamel byl různý - čtverce, kosočtverce, obdélníky nebo šlo i o složitější tvary. Na jediné zbroji mohlo být použito více lamel různých tvarů a velikosti (Schlette). Zbroj mohla být na prsou zesílena další vrstvou lamel, nebo příčných pásů, aby se tak zmírnila možnost přímého proražení bodnou zbraní na hrudi.
Bojovník z reliéfu v Limoges - 12. století a rekonstrukce nýtované
lamelové zbroje - Jakub Dlouhý - Dlouhán, SHŠ Amici Historiae
Falérová zbroj:
Konstrukci této zbroje tvoří kožený či textilní podklad různě hustě pošitý či ponýtovaný dutými nebo plnými plochými kroužky - tzv. "falérami". Faléry se mohly buď stočit ze silného drátu a následně zploštit, nebo mohly být (podobně jako kroužky některých brní) vysekány z předem vytepaného plechu.
Detail faléry, které můžete spatřit níže na rekonstrukci falérové zbroje. Výroba Curia Vitkov.
Základní problém této zbroje však spočívá v tom, že kov byl uchycen na podkladu
z organických materiálů, lněnou dratví nebo koženým řemínkem a tudíž se
nám narozdíl od kroužkového pletiva žádná taková kompletní zbroj
nedochovala a z jednotlivých nálezů falér nelze bohužel určit jejich případné využití coby součásti zbroje. Ikonografické prameny pak v sobě skrývají jistou záludnost
spojenou se stylizací výjevu - nevíme většinou jistě, zda se umělec
skutečně pokusil zachytit reálný vzhled falérové zbroje nebo zda jde o
zjednodušenou stylizovanou podobu kroužkového pletiva. Podobné otázky
představuje například známá Výšivka z Bayeux - zde se právě může často
jednat jak o zbroje falérové tak o stylizované zjednodušené kroužkové
pletivo. Podobných výjevů máme doloženo více - představuje je například
velká pečeť anglického krále Jindřicha I. (viz. obr. rekonstrukce
Violleta le Duc), reliéf jezdce v Angoulémské katedrále nebo od nás
kupříkladu pečeť knížete Konráda Oty.
Jen výjimečně nám ikonografické prameny poskytují přesvědčivější doklad existence této konstrukce - několik takových známe např. z anglických rukopisů z 12-13.st. Zobrazené postavy těžkooděnců (např. Goliáš, klečící rytíř aj.) zde sice na sobě mají kroužkové zbroje, ale ochranu nohou tvoří zřetelně oddělené a zjevně záměrně jinak zobrazené falérové nohavice.
Falérové nohavice na nohou Goliáše a detail nohavic. Výjev z 12.st.
Tato zbroj byla zřejmě oblíbená ještě i v 11-12. století. Od 12.st. však byla postupně vytlačována kroužkovou brní stejně jako jiné v té době již zastaralé typy zbrojí. Přesto se však tato konstrukce zřejmě udržela i později, alespoň na některých součástech odění bojovníka nebo jako prvek zpevňující kroužkové pletivo na některých partiích těla (viz. obr.).
Výjev rytíře v rukopisu ze 13.st. uloženém v britské knihovně v Londýně. Vyobrazený rytíř zde má na sobě zbroj z kroužkového pletiva, stejné pletivo pak kryje i nohy a kolena, holeně jsou však kryté falérami. Z vyobrazení není jasné zda nohy a holeně kryje pouze falérová punčocha či zda zesiluje kroužkovou punčochu pod ní.
Mohla se ale zřejmě vyskytovat i v podobě kompletů s pevně připojenou kapucí. Rukávy měla asi častěji krátké a široké, ale na některých výjevech nalézáme i rukávy dlouhé, dokonce zakončené pěstnicí.
Scéna zavraždění Thomase Backeta, druhá čtvrtina 13.st. Převzato z Otto Demus, Romanische Wandmalerei. München 1992. Toto vyobrazení je zajímavé jednak tím, že ukazuje zbroj s dlouhým rukávem a pěstnicí, ale především tím, že zde máme vedle sebe kroužkové pletivo zobrazené běžným stylizovaným způsobem a zbroj falérovou.
Tato zbroj byla navržena tak, aby svého nositele chránila především
proti sečným ranám. Váha této zbroje závisí na velikosti falér a jejich
tvaru (duté/plné), je ale nižší než u šupin a lamel a nepochybně byla
tedy i levnější. I tato zbroj se někdy zřejmě zesilovala na hrudi
obdélníkem pošitým lamelami (viz. obr.) nebo horizontálními kovovými
pásy.
Detail rekonstrukce falérové zbroje.
Pletencová zbroj:
I tuto zbroj známe především z ikonografie a prameny nám zde skýtají velmi podobnou záludnost jako v případě zbrojí falérových - opět nemůžeme s jistotou říct zda jde o zvláštní případ stylizace kroužkového pletiva nebo zbroj "pletencovou".
Na pevný kožený nebo textilní podklad se těsně nad sebe našívaly nebo nýtovaly kožené řemínky, na které předtím zbrojíř navlékl a našil různě velké duté nebo plné faléry, vždy tak, aby si na podklad "lehly" jedním směrem. Následující řada pak byla "položena" opačně. Pro odlehčení této poměrně dost těžké zbroje se někdy vynechala řada a do ní se našil či nanýtoval pouze samotný kožený řemínek, což by mohlo naznačovat, že se nejedná o stylizované kroužkové pletivo, nicméně i tato úvaha je spíše z říše spekulací a hypotéz. Střih této zbroje je soudě dle ikonografie v zásadě hodně podobný kroužkovým brním - používaly se jednak celé komplety s ochranou hlavy, krku, těla, celých rukou, tak dokonce i nohou. Tato zbroj by chránila poměrně dobře proti sečným ranám, méně už proti šípům, střelám z kuše a bodům. Ve srovnání s kroužkovou brní pak byla nepochybně levnější.
2.3.2. Ochranné odění lehkooděnců:
Vzhledem ke svým materiálním možnostem si prostý pěšák nemohl dovolit kvalitní těžkou zbroj, což ale neznamená, že by se vůbec nesnažil své tělo chránit. Movitější bojovníci oblékali nejrůznější prošívané a vycpávané kabátce. Vycpávané mohly být koudelí, žíněmi, konopím, senem, vlnou nebo jiným vhodným materiálem. Mohly být též prosmolené, což jim dodávalo tvrdost bezmála kamene. Nebo mohl oblékat kabátce ze silné kůže, plsti či tkaniny zesilované možná na zvláště ohrožených místech další vrstvou, koženými řemínky, konopnými provazy, rohovinou nebo snad i částmi kovu. Protože většina těchto materiálů podléhá zkáze, chybí nám zpravidla přímé archeologické důkazy - jeden z mála nálezů, který by snad mohl být zbytkem takové kožené zbroje jsou fragmenty kůže a bronzového kování z hrobu č. 524 z Devínské Nové vsi na Slovensku datované do 7-8.st. (Choc 1967, 180). Další doklady podobného typu odění se pak přímo nebo nepřímo objevují v písemných pramenech nebo v mladších ikonografických pramenech (např. prošívanice v Maciejowské bibli ze 13.st. - více o nich v kapitole věnované střihům).
Prošívaný kabátec. Curia Vitkov.
Na některých dochovaných výjevech je možné spatřit i různě velké šupiny vyvedené v hnědé nebo žlutohnědé barvě - když zcela pomineme možnost určité stylizace nebo barevné licence iluminátora, mohlo by se skutečně jednat i o šupiny nebo lamely ze silné kůže. Ovšem stejně tak to může být korodované železo nebo bronz či měď. Nicméně každý, kdo by se pokusil vyrobit zbroj ze silné kůže nakonec dospěje k problému s omezenou pohyblivostí. I relativně slabá kůže o síle 2-3mm ve větším kuse ztrácí elasticitu, tím spíše je-li pro větší odolnost vytvrzena (např. vařením). Pokud tedy chce využít silnou tvrzenou kůži logicky dospěje buď k pevnému a nepohyblivému lisovanému krunýři ve formě antického thoraxu, ten však chránil jen trup a v raném středověku jej asi navzdory poměrně vzácným archaizujícím franským výjevům např. v Bibli Karla Holého nemůžeme příliš předpokládat. Pravděpodobnější a schůdnější by asi bylo právě rozřezání kůže na menší segmenty (šupiny, lamely, faléry), které jsou pak buď vzájemně spojené šitím, koženým řemínkem nebo se upevní našitím či nýtováním na elastičtější podklad. Nutno však dodat, že jde pouze o spekulaci postavenou na základě několika sporných výjevů a praktických zkušenostech.
Lépe situovaní z pěšáků mohli možná nosit i levnější varianty těžšího kovového odění. Ostatní, méně majetní bojovníci - zvláště pak ti, kteří se boje účastnili pouze výjimečně - například při svolávání zemské hotovosti, oblékali nejspíš pouze silný vlněný oděv, případně jej doplnili o ochranu kůží a kožešin. Nohy a někdy i předloktí bojovník omotával hustým koženým řemením nebo pruhem silné vlněné látky. Žádné z výše popsaných opatření samozřejmě nemohlo zastavit přímý úder vedený kvalitní zbraní, rukou cvičeného profesionála. Rozťal i silné kožené, smolené a vycpávané kabátce, o vlněných oděvech a ovčích kůžích nemluvě, přesto při troše štěstí mohla tato opatření alespoň pomoci mírnit účinky odražených a nepřímých ran nebo trochu zmírnit dopad lukostřelby.
