2.4. Válečný kůň v 11. až 13. století

Úvodem:

Již Ibrahim ibn Jakob zmiňuje v 10. století velké rozšíření chovu koní v Čechách, dokonce v souvislosti s jejich exportem. Také velké rozšíření některých řemesel - sedlářství, uzdařství apod. svědčí o velké poptávce na trhu a tedy o značném rozšíření chovu a využití koní přímo v tuzemsku. Většina rytin z kamenů nalezených na Libušinském hradišti - pocházejících z přelomu 10. a 11. století - zobrazuje motivy koní, hříbat nebo jezdců. Koně byli chováni především pro potřeby nobility - k dopravě a válce. Knížata a později i samotní feudálové si často drželi větší stáda koní pro potřeby svých ozbrojených družin. Také rytířské řády (Johanité, Templáři aj.) cíleně chovaly a cvičily válečné koně pro své potřeby.

Nákres rytiny jezdce z kamene č.př.90/49 z Libušínského hradiště. 10.-11.st.

 

---

 

2.4.1. Válečný kůň:

 

V sedle válečného koně...

Kromě samotné užitné hodnoty bojového a dopravního prostředku kůň rytíři poskytoval také zjevnou demonstraci jeho vlastního postavení. Vysoko v sedle sledoval pán přezíravě pěší bojovníky pod kopyty svého koně - vlastní i cizí. Kůň jej demonstrativně odděloval od nižší třídy - pěších bojovníků a poddaných obecně, stejně jak jej oddělovalo jeho společenské postavení a podtrhoval tak jistý společenský antagonismus.

 

Pravděpodobný vzhled těžkooděného jezdce z poloviny 11.st.

Ačkoli byl těžkooděný bojovník (nobiles, comites, rytíř...) schopen účinné bojové akce i jako těžkooděný pěšák (např. při dobývání nebo obraně pevností aj.), jeho místo (i v intencích dobové kultury) bylo především v sedle koně a to z mnoha důvodů. V sedle těžkého bojového koně, chráněn kvalitní výstrojí, opatřen kvalitní výzbrojí a od dětství cvičený v jízdě i zacházení s různými zbraněmi, představoval rytíř jednu z nejstrašnějších zbraní středověkých bitevních polí. Kůň jezdci umožnil vyvinout vysokou rychlost pro čelní úder kopím, jímž těžká jízda zpravidla zahajovala střet. Přesnou rychlost nájezdu neznáme, ale dle názoru odborníků (oslovených jezdců a chovatelů) se mohla pohybovat u těžkých koní s krytím kolem 300-400m/min nebo i výrazně rychleji - dle zatížení, typu koně, povaze terénu apod. Těžkooděný jezdec v raném a vrcholném středověku při jízdě ještě nevysedával - konstrukce sedla a jeho těžká výstroj mu to neumožňovala.

Boj kopím:

Jak již bylo řečeno, střet obvykle zahajoval útok kopím. Do 11. století držel jezdec kopí při útoku obvykle v pravé ruce (v levé držel štít) a úder zasazoval bodem - soudě trochu opatrně, dle ikonografických pramenů (např. svatohavelský žaltář z 10.st., Výšivka z Bayeux - 11.st., kámen z rytinou jezdce z Libušína - přelom 10-11.st. aj.) držel kopí nejčastěji nahoře a bodal jím shora dolů.

Ukázky úchopu a bodu jezdeckým kopím v 10-11.st. Zleva: Svatohavelský žaltář, 10.st. Výšivka z Bayeux, 11.st. Rytina na kameni z Libušínského hradiště, přelom 10-11.st.

Ve 12. století ale již zakládal jezdec své dlouhé kopí pevně do podpaží a mířil jím šikmo přes hlavu koně tak, aby protivníka měl po levé straně, kde byl také zavěšen štít. Tak byl zároveň sám chráněn před kopím protivníka. Štít, kterým se chránil, sice sám o sobě kopí soupeře zastavit nemohl, ale zkušený bojovník mohl štítem hrot kopí srazit stranou. Při založení kopí do podpaží jezdec již neútočil bodem rukou jako dříve, ale nárazem pevně zapřeného kopí, kdy potřebnou sílu a rychlost mu dodal pouze rozjetý kůň. Založení kopí umožnilo jezdci přenést energii nárazu přes vysoké sedlo na hmotu koně, takže úder byl nesmírně silný - pokud zasáhl přesně svůj cíl a jeho kopí nebylo sraženo stranou či nesklouzlo po povrchu štítu nebo přilby, neexistovala už žádná zbroj, která by jej mohla zastavit, protože veškerá energie nárazu byla soustředěna na hrotu kopí.

Ukázky útoku se založeným jezdeckým kopím do podpaždí ve 12-13.st. Zleva: Petr de Ebulo - 12.st. Maciejowská bible - 13.st.

Při nájezdu měl bojovník nohy natažené kupředu, zároveň byl však mírně předkloněný, aby se mohl při nárazu lépe zapřít o zadní rozsochu sedla. Jeho hlava tak byla mírně skloněná a kónická přilba poskytovala jeho protivníkům horší cíl. Tento faktor fungoval i později, kdy se (od konce 12.st.) začaly používat těžké "hrncové" jezdecké přilby s plochým vrchlíkem. Tato přilba poskytuje (oproti kónické) pro kopí zdánlivě lepší cíl, ale když rytíř útočil v mírném předklonu, nabízel protivníku vlastně horní zpevněnou hranu své přilby a šikmý vrchlík i hledí, po kterém mohl hrot snadno sklouznout. V takové podobě nacházíme útočící bojovníky (či panovníky) na četných výjevech v rukopisech, na mincích či pečetích.

 

 

Druhy koní:

Jako bojové koně se používala zvláštní silná plemena - kůň musel být silné zvíře, aby dokázal bez problémů nést rytíře v plné zbroji, jeho výstroj, těžké rytířské sedlo s pokrývkami či později i svou vlastní zbroj a zároveň musel být stále dostatečně rychlý. Plemena starověkých a raně středověkých koní byla menší - nižší, než je tomu dnes. Od cca 12.st. dále se však průměrná výška koně v kohoutku postupně zvyšovala.

Samotný bojový kůň (dextrarius, equus ad pugnandum) představoval značný majetek - starý franský Ripuarský zákon z 8.st. uvádí cenu jednoho takového bojového koně na 7-12 solidů, tedy asi stejný počet krav (pro srovnání cena těžké zbroje byla také 12 solidů), víme že král Přemysl Otakar I. si vypůjčil dva koně v ceně 30-ti hřiven stříbra aj. (Choc1967, 199). Výcvik takového koně byl náročný a trval dlouho, proto se jej oděnec snažil co možná nejvíce chránit a šetřit. Mohl-li si to dovolit, používal bojového koně výhradně do bitev a turnajů (pokud i na turnajové klání neměl jiného koně), při přesunech, pokud nehrozilo bezprostřední nebezpečí jezdil na jiném lehčím koni (palafridus, equus ad currendum) a zbroj vezl jiný kůň či mula (na mule jezdil po táboře kníže Svatopluk) nebo společná kára v trénu. Na šetření koní pro čas útoku myslí i templářské regule. Chudší bojovníci (např. i družiny feudálů aj.) museli vystačit pouze s jediným levnějším, lehčím a méně kvalitním koněm - sloužícím jak k přesunu, převozu výstroje, tak i k boji. V boji samotném byli tito lehčí a po přesunu méně odpočatí koně nasazováni až v zadních řadách.

Jako levnějších cestovních zvířat se užívalo také oslů, mezků a mul. Na mule jezdil po vojenském táboře i kníže Svatopluk. Výjev z rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st.

 

Výcvik, hry a turnaje:

2.4.2. Výstroj bojového koně:

Sedlo:

Rekonstrukce sedla z 11.st. a počátku 12.st. Základem sedla je vysoká masivní dřevěná kostra, na kterou dosedají polstry. Základem pro tuto rekonstrukci byly dochované dřevěné kostry z Polska 10-11.st. a ikonografie 11-12.st. Curia Vitkov.

Ve 12.st. se tvar sedel dále postupně mění - zadní rozsocha se prohýbá a v horní části se stáčí kolem boků jezdce vpřed, aby jej lépe chránila a poskytla mu větší stabilitu v sedle. K této změně zřejmě nedošlo naráz, protože ještě hluboko do 12.st. nacházíme občas výjevy starších typů sedel (nakolik nám detail výjevu dovolí rozeznat konstrukci sedla), nicméně nový typ sedla už jasně převažuje. Ikonografie nám tato sedla ukazuje často barevná a i když připustíme, že mohlo jít o polychromované dřevo, pravděpodobnější je že se tato sedla již běžně polstrovala a potahovala kůží, případně drahými tkaninami u velmi honosných kusů. Rovněž podkladové tkaniny a čabraky byly často zdobené.

Rekonstrukce možné podoby sedla a postroje koně v 11.st. Rekonstrukce vychází dílem z archeologických nálezů a z ikonografických pramenů. Kůň ještě nemá pákové udidlo a na výjevu je dobře patrný náprsní řemen jistící sedlo proti posunu vzad při nárazu. Curia Vitkov.

 

Podbřišníky (řemeny, které vedou pod břichem koně a drží sedlo na místě) bývaly ukotvené přímo na dřevěnou kostru sedla - na lyžiny. Výjevy nám ukazují jak variantu s jedním podbřišníkem, umístěným blíže k přední rozsoše, tak se dvěma řemeny umístěnými na sedle symetricky, dál od sebe. Předpokládáme, že šlo obvykle o kožené řemeny, ale některé výjevy umožňují i úvahy o tkaných popruzích. Podbřišníky dále doplňuje řemen procházející přes plece koně. Přestože sedlo udrží na místě samotné podbřišníky, tento řemen měl zřejmě původně zabránit posunu sedla vzad - při nárazu apod. Původně funkční řemen se časem stal také výrazným dekorativním prvkem - býval pobíjen, vykrajován nebo na něj bývaly zavěšovány ozdobné faléry aj. Přestože jako ochranný prvek na plecích koně nehrál zřejmě nijak zásadní roli nelze pominout ani tento aspekt. Podobnou funkci měl zřejmě i řemen procházající od sedla přes zadek koně. Ten však na spoustě výjevů chybí, takže jeho funkce zřejmě nebyla až tak důležitá. Oba řemeny jsou dobře patrné třeba na výjevech ze svatohavelského žaltáře z 10.st. (viz. obr.).

Sedlo také mohlo být opatřené úchyty - zpravidla na přední rozsoše, na které rytíř zavěsil další poboční zbraně, měl-li nějaké.

 

Třmen:

Nohy bojovníka jsou pevně usazeny ve zvláštních stupačkách - tzv. třmenech. Vynález třmene v raném středověku (antika třmen neznala) poněkud změnil způsob jízdy a celkové posazení jezdce na koni. Ačkoli některé nomádské asijské národy (např. Avaři) znaly třmen již dříve (zpravidla v podobě prostých kožených či kovových ok) a s jejich expanzí se dostal v raném středověku do Evropy, větší rozšíření a využití v evropském vojenství nastalo zřejmě až v době karolinské. Se zavedením třmenů se zvýšila stabilita jezdce v sedle. Dále třmen pomáhá jezdci při ovládání koně, kterého do té doby mohl ovládat pouze uzdou a koleny. Přesto se domnívám, že se obecně uváděný účinek zavedení třmene na údernost těžké jízdy v době karolinské neprávem přeceňuje, protože tehdy se ještě používala poměrně nízká otevřená sedla a především se jezdecké kopí nezakládalo do podpaží, ale bodalo se jím při nájezdu pohybem ruky. Třmen nepochybně k stabilitě jezdce napomáhal, ale k razantnímu zvýšení "údernosti" nájezdu těžké jízdy přispěly až všechny zmiňované faktory zároveň (sedlo, třmen, založení kopí) a to až koncem 11. století. Potřeba vzepřít se ve třmeni bez obav z vyklouznutí nohy vedla postupně i k vynálezu dlouhých špičatých bot - v boji kovových (kroužkové nohavice byly na přelomu 13.-14. st. někdy opatřeny odnímatelnou kovovou špicí a později je nahradila kovová obuv z profilovaných lamel a plátů).

Replika páru raně středověkých třmenů. Třmeny jsou ocelové, zdobené na povrchu rytím a tausováním mosazí. Rekonstrukce vychází tvarově z podobného třmene z 11.st. nalezeného v řece Havole u Pritzerbe u Brandenburgu. Originál byl ovšem zdobený stříbrnou tausií a vykládaný zlatem.

 

Ostruhy:

Po celý raný středověk, prakticky až do 13. století se používaly ostruhy prosté - podkovovitá část objímající patu byla opatřena řemením k upoutání k botě nebo nohavici zbroje a na patě jednoduchým trnem sloužícím k pobízení koně. Až během 13. století se pak objevují složitější hvězdicové ostruhy - původní trn je nahrazen třmínkem, na němž je na otočném čepu zasazeno ostře ozubené kolečko - hvězdice. Tyto ostruhy se pak udržely v prakticky nezměněné podobě do novověku.

Ostruhy se u nás již v raných nálezech vyskytují po párech, narozdíl od zvyku Avarů a Bavorů, kteří nosili v 8. století vždy jen po jedné ostruze. Nejvíce ostruh v archeologických nálezech máme k dispozici ze staršího období - do 9-10.st. Ostruh mladších již známe z nálezů výrazně méně, což však souvisí hlavně s tím, že se vytrácí zvyk ukládat do hrobů milodary.

Ostruhy měly kromě praktické funkce i společenský význam - v raném a vrcholném feudalismu bývaly znakem společenského postavení nositele. Například nový rytíř je přijímal spolu s mečem při pasování, případně jako odměnu za vykonané činy. Odtud výraz "vysloužit si ostruhy". Proto známe z nálezů nejen prosté železné ostruhy, ale také velmi nákladné ostruhy vyrobené z bronzu nebo železa a následně plátované nebo tausované zlatem či stříbrem.

Replika ostruh podle nálezu z 11.století - Wroclaw-Ostrov Tumski, Polsko. Originál byl plátován zlatem.

Replika raně středověké ostruhy. Ostruha je ocelová, zdobená na povrchu rytím a vykládaná mosazí. Tvarově vychází z dochovaných ostruh z 12.st. a počátku 13.st. z Německa aj.

 

Uzdění:

Nejdůležitějšími součástmi "uzdečky" jsou "udidlo" a "otěže". Nejprimitivnější uzdečku a udidlo tvořil prostý provaz, jak dokládá například zmínka v Canapariově Vojtěšské legendě "Est locus" (přelom 10-11.st.) "...kůň na jehož hřbet nasedl...ani nenesl otěže zářící zlatem a stříbrem, ale maje po venkovském způsobu hubu staženou konopným provazem, kráčel podle vůle jezdce." (Nový, Sláma, 1987, 127). Udidlo se nazývá ta část uzdečky, kterou má kůň v hubě. Na místě jej drží řemení uzdečky. Nejstarší verze uzdeček bývají poměrně jednoduché, později se řemeny zdvojují, přidávají další aj. K udidlu jsou pak připevněny otěže, kterými jezdec koně ovládá.

Různé příklady uzdeček a udidel v ikonografii. 1. - Svatohavelský žaltář - 10.st. 2. - Hortus Deliciarum - 12.st. 3. Fecampský žaltář - 12.st. 4. - Petr de Ebulo - 12.st. 5-6. Apocalypsa - 13.st. 7. - Maciejowská bible - 13.st.

Přestože u nás byla ve starším období známa i nomádská avarská udidla s rovnými postranicemi, užívala se spíše, pro slovany typičtější, varianta "stíhlového udidla" s kroužky. Tento typ jednoduchého dvoudílného udidla je znám prakticky od starověku a udržel se v malých obměnách i mnohem později. Na výjevech od 12.st. však stále častěji vídáme důmyslnější "udidla páková". Páka umožnila snadnější ovládání koně, popřípadě silové zvládnutí koně v boji, pokud to bylo nutné. Přestože samotná páková udidla budou starší vynález, v evropské ikonografii je běžně nacházíme až od 12.st. což zřejmě souvisí s jejich větším rozšířením. Pákové udidlo muselo vyhovovat zejména bojovníkům, ale objevuje se vedle jednoduchých udidel i na výjevech "civilních" jezdců.

Jednoduché dvoudílné stíhlové udidlo s kroužky. Typ, který se používal už od starověku, ale v ikonografii jej nacházíme i později vedle pákových udidel na "civilních" postrojích. Vlevo ukázka jednoduchého typu uzdečky s otěžemi, který se zřejmě používal už ve starověku a který nacházíme v ikonografii v raném i vrcholném středověku. Curia Vitkov.

 

Dobrý jezdec však musel umět ovládat svého cvičeného koně i bez otěží - pouze nohama, protože v levé ruce kde obvykle svíral otěže v boji držel zároveň i štít, kterým se musel aktivně krýt.

Dobře patrný jezdecký postroj na reliéfu francouzské katedrály Saint Pierre d'Angoulême, 12.st.

Hojné výrobce sedel a výstroje zmiňuje v Praze již Ibrahim ibn Jákob v 10 století. Nákladné postroje nobility bývaly jak naznačují nálezy nebo písemné prameny často zdobeny vbíjením z drahých kovů apod.

 

Podkovy:

Podkovy byly známé již ve starším období, ale protože železo bylo poměrně vzácné a zatížení koní nebylo v raném středověku příliš vysoké (v zemědělství se jako tažného zvířete užívalo spíše dobytka) koně se kovali spíše výjimečně. Jedna z nejstarších písemných zmínek o kování válečných koní pochází z pera kronikáře Kosmy a váže se k bitvě u Brůdku roku 1040. S větším rozšířením dostupnosti železa (a tedy i nižší cenou) ve 12. a zejména 13. století a se stále větším zatížením koní (v boji i v tahu) se podkova postupně stává zcela běžnou součástí výstroje koně. Stále více namáhané kopyto těžkého bojového koně bylo podkovou jednak lépe chráněno před zraněním, štípáním apod. a zároveň umožnilo lepší vzepření nohy koně ve špatném terénu.

 

Čabraka, kropíř:

Do konce 12. století byl kůň prakticky nechráněný, vyjma částečné ochrany poskytované řemením postrojů. Již od konce 12. století se objevují (a to i v ikonografických pramenech) stále častější pokusy opatřit nákladného bojového koně nějakou ochranou, chránící proti šípům a tlumící sečné a bodné rány utržené v bitevní skrumáži. Již Avaři používali různá kožená řemení opatřená kovovými falérami, chránící zřejmě některé zvláště ohrožené partie koně a tato praxe se uplatňovala i v evropském vojenství 11-12. století. Vedle této jednoduché a málo účinné ochrany se objevuje také pokrývka pod sedlem chránící částečně též boky koně a ve 13. století také kožená nebo vycpávaná prošívaná pokrývka - čabraka. Tato ochrana bývala někdy zesilována ještě hustým nýtováním nebo křížově pobíjena řemením. S rozvojem heraldiky se na původní ochrannou čabraku přidává další, tentokrát ale pouze reprezentační, tenčí z drahé látky (sukna, hedvábí, brokáty apod.) často v barvách rodu jezdce, případně opatřená již jeho heraldickým znakem. Nejstarší takové zdobené pokrývky máme doloženy v ikonografických pramenech již na konci 12.st. (např. rukopis Petra de Ebulo) proto se tu o nich zmíníme, ale i na iluminacích zmíněného rukopisu jde ještě o poměrně vzácný prvek, většina koní pokrývku nemá.

Jeden z nejstarších výjevů koně krytého kropířem v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st.

Praxe pokrývat koně zdobenou pokrývkou se však zřejmě v masovém měřítku rozšířila až v průběhu 13.st. Takto heraldicky zdobená čabraka se u nás nazývala - kropíř. Jedna z prvních a to poměrně unikátních písemných zmínek o používání pokrývek koní u nás se váže k záznamům o přepadení Míšně českými bojovníky, roku 1203, kdy jako ozdobné pokrývky svých koní užívali i ukořistěná kostelní roucha - pravděpodobně ale ještě ve formě prostého přehozu. Podobně jako u varkočů se tento zvyk zřejmě prosazoval pozvolna a nikoli plošně, protože jěště na mnohých výjevech ze 13.st. běžně vídáme i koně těžkooděné nobility nepokryté vedle jiných koní pokrytých kropířem. Po polovině 13.st. však byla tato pokrývka zřejmě i u nás, přinejmenším v prostředí vyšší nobility, běžnou záležitostí, neboť kronikář k roku 1260 mohl již napsat k přepadu vojska Kumány v údolí Ameisu, že: "Ihned vstávají od stolů knížata, zbraně spěšně popadnou rytíři a zbrojnoši a v brnění se štíty a v přilbách, někteří na nekrytých koních, spěchají v nepořádku vstříc nepřátelům" (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 124). Rozvoji kropířů však výrazně napomohla nákladná móda turnajů šířící se k nám ze západu v první polovině 13.st. Kropíře užívané v těchto turnajích (i na bitevních polích) již ale měly střihově propracovaný tvar pokrývající tělo i hlavu koně (viz. obr.). Přestože především církev brojila proti přílišnému přepychu provázející tyto zábavy (leckterého předního velmože dokázaly turnaje i finančně zruinovat), podobně jako u štítů, přileb a varkočů, měla ale tato móda i praktické přínosy - pomáhala bojovníkům orientovat se v boji a rozlišovat snadněji spojence od nepřítele apod.

Rytíř z druhé poloviny 13. století s heraldicky zdobeným kropířem. Codex Manesse - poč. 14.st.

 

Těžká kroužková zbroj:

Během 13. století se objevují také první skutečné těžké zbroje chránící koně. Jedná se o kroužkové zbroje stejného typu, jaký používal samotný jezdec. Někdy kroužkové pletivo chránilo pouze některé zvláště zranitelné partie koňského těla - např. plece, jindy tvořilo ochranné odění plně uzavřený komplet kryjící tělo koně a částečně také jeho nohy. Nohy však musely i nadále zůstat z velké části nekryté, jinak by zbroj koním bránila v běhu. Kroužkové odění, jakkoli dobře chránící koně, bylo ale nesmírně nákladnou záležitostí a znamenalo další podstatnou zátěž omezující pohyb a rychlost koně (vyžadovalo také obzvláště silné zvíře), takže se s podobnými komplety setkáváme jen zřídka a pouze u některých významnějších bojovníků. Podobně jako bojovník oblékal na kroužkovou zbroj suknici-varkoč, odíval na kroužkovou zbroj svého koně další nákladně zdobené čabraky-kropíře ve svých heraldických barvách a znacích.

 

Vědérko a srp:

Již od velkomoravského období nacházíme v hrobech bojovníků občas také dřevěné okované (řidčeji celokovové) vědérko na vodu. Má se za to (P. Choc), že jej jezdci mohli vozit s sebou na válečné výpravy a používat například pro napájení koně tam, kde se kůň nemohl z různých důvodů napájet sám apod. Vědérka byla různých tvarů (válcová, oválná, kónická apod.), prostá i zdobená, o obsahu kolem 2-3.5 litrů. K vědérku někdy patřil, zřejmě ze stejných důvodů, také srp na trávu či obilí. Méně movití jezdci se museli o své koně starat sami, takže i tuto součást výstroje vezli s sebou. O koně nobility se starali služebníci z družiny doprovázející bojovníka na výpravě.