3.3. Sekery a úderné zbraně
Různé úderné zbraně - kyje, sochory, palcáty a jedno i obouruční sekery představovaly v raném středověku rozšířenou a oblíbenou zbraň jak v rukou těžkooděných jezdců tak v rukou lehké pěchoty.
3.3.1. Úderné zbraně
Kyj, sochor, palice či různě dlouhá hůl - sukovice je zbraň bezesporu prastará, nejspíš podobně jako kámen nejjednodušší a nejstarší zbraň člověka vůbec. Takové sukovice se běžně používaly i v civilním životě - často je na výjevech nacházíme třeba v rukou pastevců, kteří jimi zaháněli vlky a chránili svá stáda. V této souvislosti bývá s holí v jedné a prakem v druhé ruce často zobrazován David v boji s Goliášem. Opatřit si takovou zbraň nevyžadovalo prakticky žádné prostředky a jen minimum práce.
Kyje v rukou strážců zatýkajících Krista - Kodex Vyšehradský 11.st.
Používání těchto zbraní zmiňují písemné prameny prakticky po celý raný středověk. Kyje se kupříkladu objevují v rukou Prusů v legendě o sv. Vojtěchovi z 10.st. Ve Fuldských análech se k roku 872 můžeme dočíst o porážce Sasů, při vpádu na Velkou Moravu, jak "..některá hrabata byla za této výpravy na útěku zbita ženami z oné země a palicemi (fustibus) stržena z koní na zem" (MMFH 1. str. 106). Známe i dřevěné, železem a olovem zesílené kyje v rukou Sasů v 11.st. (Saxo Gramaticus, Carmen de bello Saxon). Sasští pěšáci zde pro změnu sráželi kupříkladu roku 1080 z koní kyji a sekerami rytíře římského krále Jindřicha IV. Z iluminací známě dřevěné, zřejmě kovem pobité palice např. z rukopisu Hortus Deliciarum či Petra de Ebulo (obojí 12.st.) či z našich mladších pramenů např. kyje v rukou prostých bojovníků z Velislavovy bible 14.st. Z prostředí Západní Evropy máme doloženy také boží soudy - ordály vedené kyjem - viz. níže.
Vlevo palice v rukou lapků - pravděpodobně dřevěná, pobitá hřeby - Hortus Deliciarum 12.st. Vpravo dole je vidět odložená palice, pravděpodobně také dřevěná - Petr de Ebulo, konec 12.st. Za povšimnutí stojí u obou ucho z koženého řemínku nebo provázku zabraňující vyklouznutí zbraně z rukou.
Už na Výšivce z Bayeux můžeme kromě prostých sochorů vidět i palcáty osazené malou kovovou hlavicí. Takové palcáty (palcát, mlat, bulava), či spíše už jen jejich hlavice máme doloženy v cizině už ve 12.st. (např. železné hlavice z Německa 12.st., Maďarska 12-13.st., Kyjeva 12-13.st. nebo hlavice tzv. diamantového palcátu v British Museu v Londýně).
Replika železného palcátu z Německa 12.st. Curia Vitkov.
Tvar hlavic byl dosti různorodý - vedle kompaktních kulovitých forem s drážkováním se objevují i formy vícerhranů; někdy hladké, jindy opatřené nevýraznými, tupými hroty či "bradavicemi". U litých hlavic někdy nacházíme stylizovaný vystouplý reliéf ve formě jakéhosi provazu ovinutého kolem hlavice. Od 13.st. se pak objevují i železné hlavice či masivní trubkovité objímky opatřené delšími ostrými hroty (viz. obr.).
Replika palcátu s kovovou objímkou a hřeby dle rukopisu Roumans d´Alixandre, 1280
Hlavice se buď odlévaly z měděné slitiny (bronz, mosaz) nebo se kovaly železné. Složitější a esteticky výraznější hlavice jsou ale odlévané. Také způsobů nasazení hlavice na toporo mohlo být vícero - některé typy nemají průchozí otvor, zato mají krátkou tulejku opatřenou otvorem pro pojistný hřeb. Jiné typy jsou průchozí, ale liší se tvarem otvoru - někdy je stejně široký, jindy je kónický. Z toho lze usuzovat, že se hlavice dala na toporo nasadit buď jako běžná pracovní sekera (narazit a pojistit klínkem do čela topora) nebo opačně, kdy se tenčí toporo protáhlo skrz hlavici a rozšířená strana na čele zabraňovala vyklouznutí hlavice při rozmachu a úderu. S podobným systémem nasazení se setkáváme u některých slovanských seker nebo motyk.
Palcáty datované do 12-13.st. Tóth Sándor fegyvergujteményébol – Sándor Tóths collection. Eger. Maďarsko. Fotografie pro Curii Vitkov poskytl Dalibor Žáček.
Toporo se mohlo opatřit koženým řemením a uchem proti vyklouznutí zbraně z ruky (podobně jako bojové sekery či meče) nebo zavěšení u sedla. Ucha na toporech palcátů nebo palicí vídáme i v ikonografických pramenech (např. Petr de Ebulo).
Další úderné zbraně:
Jen řídce se vedle kyjů a seker vyskytují již v raném středověku také zbraně složené z několika pohyblivých součástí - nejčastěji v podobě
kovového, kostěného aj. závaží upevněného koženým řemenem, provazem nebo řetězem k jednoručnímu toporu. Náznakem používání těchto zbraní mohou být sporné glosy v Mater verborum již z 11.st. ale éra kovových, trny opatřených koulí na řetězu - tzv. řemdihů (německy poeticky morgenstern - jitřenka) přišla až ve vrcholném středověku.
Účinek úderných zbraní:
Obliba úderných zbraní i mezi nobilitou obecně stoupala úměrně s rozšířením kvalitního ochranného odění bojovníků. Kvalitní těžká zbroj odolávala téměř spolehlivě ostří (s výjimkou hrotů bodných zbraní a do jisté míry i seker), ale tělu uvnitř škodily následky samotných úderů. Čistě úderné zbraně sice zpravidla zbroj přímo poškodit nedokázaly, ale silné rány navzdory vycpávaným či koženým krznům, které nosili bojovníci pod zbrojí, lámaly kosti a způsobovaly nezřídka těžká vnitřní zranění. Při zásahu do přilby pak mohly způsobit její deformaci a vážné zranění hlavy (a to i vlivem prostého otřesu), což dokládají mnohá smrtelná nebo naopak zhojená zranění na lebkách z hrobů bojovníků.
Tato fotografie z pěšího volného turnaje zachycuje vzácně okamžik dopadu nebržděného úderu bulavou na přilbu soupeře. Fotografii pro Curii Vitkov poskytl Petr Tarčinec.
Na závěr bychom se ještě rádi zmínili o jedné zvláštní funkci kyje. Z prostředí západní Evropy máme doloženy kyje či sochory také jako zvláštní zbraně pro provádění takzvaných božích soudů - ordálů. Způsobů provedení ordálu existovalo ve skutečnosti vícero a jen část z nich se skutečně odbývala bojem. Takové souboje bojovníků beze zbrojí, bojujících pouze štítem a kyjem máme doloženy z raného středověku jak ikonograficky tak v různých písemných pramenech. Od nás bohužel taková vyobrazení nebo zprávy z raného středověku dosud chybí. Abychom si mohli udělat představu o tom jak takový souboj se štítem a kyjem vypadal, můžeme si pomoci citací z cizích pramenů - arabský diplomat, válečník a spisovatel Usáma ibn Munkíz popsal jak vypadal takový souboj v prostředí franských křižáků ve 12.st. Tak tedy na závěr této stati necháme promluvit pro zajímavost samotného Usámu:
"Viděl jsem toho kováře, byl to silný muž, ale mnoho nevydržel. Kousek ušel a už si musel sednout a žádat o pití. Onen druhý muž, který žádal souboj, byl starý, ale nebojácný, luskal prsty a nedbal na souboj. Pak přišel vikomt, starosta obce a dal každému z nich kyj a štít a nechal lidi utvořit kolem nich kruh. A srazili se, starý muž dotíral na kováře a ten ustupoval až dostal svého soka na okraj kruhu. Pak se vrátili do středu. A tak se bili až byli oba jak zkrvavené sloupy. Začalo se to protahovat a vikomt je vybízel ke spěchu volaje na ně "Rychleji!". Kovář uměl využít cviku v zacházení s kladivem. Stařec začínal být unaven a tu ho ten kovář udeřil až padl na zem a jeho kyj se mu ocitl pod zády. Pak na něj kovář klekl aby mu vrazil prsty do očí, ale nepodařilo se mu to pro množství krve řinoucí se z očí. Vstal tedy s něho a udeřil ho kyjem do hlavy, až ho zabil. Hned mu hodili na krk provaz, odtáhli ho a pověsili. Přišel kovářův pán, dal mu svou pláštěnku, posadil ho za sebe na koně a společně s ním opustil to místo." (Usáma ibn Munkiz, 1972, str. 87).
3.3.2. Bojové sekery
Sekera patřila ve slovanském prostředí už od nejstarších dob k velmi oblíbeným a rozšířeným nástrojům, ale také k nesmírně účinným zbraním. Používaly se sekery různých tvarů i profilu ostří. Od 10.století se již u nás neobjevují velkomoravské bradatice. Používaly se sekery štíhlé, úzké, ale i široké, srpovitě prohnuté, symetrické i asymetrických tvarů. Sekera mohla mít v týlu kulaté oko, nebo mohla být naopak opatřena malým kladívkem aj.
Obouruční sekery. Aberden Bestiary - 12.st.
Objevují se malé a obratné sekerky jednoruční (určené spíše do páru ke štítu) i dlouhé sekery obouruční, vhodné i k boji s jezdci (dobře k vidění je takový boj na normanské výšivce z Bayeux) či v šiku pěchoty. Z archeologických nálezů známe bohužel jen samotné sekery, protože dřevěná topora se nám zpravidla nedochovala. Jejich délku tedy můžeme posuzovat pouze z písemných, ale častěji jen ikonografických pramenů. Naprostá většina z nich je sice cizího původu, dá se však předpokládat, že situace u nás v 11-12.st. už byla obdobná Západní Evropě. Většina zobrazovaných obouručních seker na výjevech z 11-12.st. má toporo délky přibližně od jednoho metru až po hruď bojovníka. Takové dlouhé sekery najdeme například na výjevech z Výšivky z Bayeux.
Obouruční sekery v rukou bojovníků, kteří klestí vojsku cestu lesem. Petr de Ebulo - 12.st.
Dřevcové sečné zbraně:
Vedle výše popsaných "klasických" obouručních seker, které se v ikonografii objevují poměrně často, nacházíme na výjevech z 12.st. také zvláštní sekery na opravdu dlouhých násadách, odpovídajících svými rozměry délkám ratišť kopí pěšáků. Jedná se tedy již o tzv. dřevcové zbraně. Základní dřevcovou zbraní raného středověku však bylo kopí a tyto sekery na dlouhém ratišti, coby předchůdce pozdějších halaparten, nacházíme ještě na výjevech z tohoto období jen poměrně vzácně. Tvary těchto seker mohou být různé - obvykle jde o srpovitě prohnuté nevelké sekery opatřené někdy na opačném konci malým kladívkem. V rukopisu Petra de Ebulo můžeme najít velmi "moderní" sekeru opatřenou i bodcem v ose ratiště. Jde však o naprosto unikátní výjev, který nemá v soudobé ikonografii analogii.
Obouruční sekera na dřevcové násadě v ruce bojovníka. Lékařský spis a herbář z poslední čtvrtiny 12.st.
Reprezentativní sekery:
Přestože sekera byla spíše zbraní pěchoty a chudších bojovníků, zdá se, že ani nobilita touto zbraní často nepohrdla, jak o tom svědčí mnohé písemné či ikonografické prameny od nás i z ciziny. Bohatě zdobené válečné sekery se sice neobjevují tak často jako nákladně zdobené meče, ale i takové existují. Většinu z nich známe spíše z ciziny, např. ze Skandinávie a z trochu staršího období. Například mezi nejkrásnější a nejčastěji zobrazované sekery patří nález z velmožského hrobu v Mammenu v Jutsku z konce 10.st. Povrch této honosné vikingské sekery je zdoben stříbrnými ornamenty.
Nálezy podobných raně středověkých památek z našeho území jsou poměrně skromné - např. stříbrem plátovaný čakan z hrobu (č.120) kouřimského knížete, který je východního původu a který zřejmě plnil roli symbolu či nejakého odznaku moci. Přestože se našlo na našem území více různě zdobených seker, jejich datace je s ohledem na místo a situaci nálezu zpravidla nejistá a velmi problematická. Jedná se zejména o nález tří zdobených seker, které byly nalezeny na počátku 20.st. na pravém břehu Vltavy nedaleko Palackého mostu v Praze-Podskalí (dnes MM Praha) a jedné sekery nalezené při regulačních pracech na řece Labi v Nymburce (dnes Městské muzeum Nymburk). Literatura, zejména starší, je někdy uvádí jako raně středověkou práci, pravděpodobně Skandinávského (L.Píč, J.Schránil aj.) nebo Ruského původu, datované různě - např. do 10-11.st. Ve starší literatuře se také někdy dočteme že sekery byly zdobené zlatem nebo stříbrem (J.Filip aj.). Skutečnost je taková, že ani na jednom z nálezů nebyl použit žádný drahý kov - ani stříbro, ani zlato. Tam kde se původně předpokládalo plátování stříbrnou fólií, jde jen o nezvyklý lesk ocelového podkladu, tam kde se předpokládalo, že jde o zlatý plech jde ve skutečnosti o velmi dobře zachovalý plech mosazný (zatepávaný do podryté drážky) - s obsahem Cu od 76-83%, Zn od 17-24%, nepatrným množstvím Fe a velmi malým nebo žádným množstvím Sn. Sekery tedy nejsou zdobené drahým kovem jak se dříve soudilo a i jejich datace je problematická, protože místo a situace nálezu jí nijak nepomáhá. S ohledem na tvar seker, jejich výzdobu a především analízu značek výrobců nalezených na některých ze seker - jejich motiv a tvar - došel B. Novotný (B. Novotný, Pam. arch. 1956, 335-347) k závěru, že jde o sekery datované nejdále do 14.st. či mladší. Můžeme je tedy brát spíše jako doklad technologie zdobení, pro kterou bychom našli analogie i v raném středověku.
Konstrukce a výroba seker:
Výroba bojových seker, narozdíl od mečů, nevyžadovala vysloveně náročné specializované řemeslníky - stejně jako jiné nástroje, třeba běžné sekery užívané v domácnostech, dřevorubci nebo tesaři, je dokázal vykovat každý zkušenější kovář. V raném středověku se používala technika s kaleným ocelovým břitem navařeným na měkčí a méně kvalitní jádro. Nevelký klínek ocelového břitu se vkládal do rozštěpu jádra a následně se s ním kovářsky svařil - skoval (R. Pleiner).
Sekera. Konskie Grab, Polsko. 11. st. - počátek 12.st.
Jiný postup vypadal tak, že se celá sekera vytvořila přehnutím jádra - tím vzniklo jednak oko pro usazení topora a jednak mezi dvěma díly přehnutého jádra dostatečný prostor k usazení kvalitního kaleného ocelového břitu. Někdy tento vevařený břit dosahoval až téměř k toporu (takže řez sekerou připomíná trojitý sendvič), což oproti předchozímu postupu nepředstavovalo tak velkou úsporu cenného materiálu břitu, ale sekera byla o něco pevnější a i při postupném odbroušení ostří byla stále stejně funkční. Více viz. kovářství v sekci řemesla. Tyto postupy výroby umožnily šetřit drahou kvalitní ocelí jen na nezbytné funkční plochy nástroje či zbraně - na ostří, kdežto na zbytku sekery mohla být použita méně kvalitní a drahá ocel aniž by to mělo vliv na funkci. Na venkově se obdobná technika udržela prakticky až do nedávné doby.
Topora se na staré raně středověké slovanské sekery nasazovala obráceně, tak jako třeba násada na motyku či moderní krumpáč. Celé toporo se prostrčilo uchem v sekeře a jeho rozšířený konec vpředu zabraňoval sesmeknutí sekery při nápřahu a úderu. Vedle těchto seker se však objevují v nálezech i v ikonografii sekery nasazované na toporo "klasickým" způsobem zepředu a zajištěné kovovým či dřevěným klínkem. Topora se dělala z různých materiálů - např. dubová, jak dokládají dochované zbytky dřeva uvnitř uch některých nalezených seker.
Dobře patrný svar vnějšího pláště a ocelového jádra vsazeného dovnitř sekery. Depozit Městského muzea Nymburk.
Účinek sekery:
Sekera v sobě spojovala neocenitelnou schopnost vést sečné i drtivé údery. Úder sekerou (oběma konci) dokázal nejen lámat a drtit kosti jako kyj, ale ostří dokázalo také vážně poškodit i poměrně kvalitní těžkou zbroj nebo přilbu. To je dáno jednak tím, že ostří sekery je kratší než ostří meče a naopak těžiště je posunuto výrazně ke konci zbraně - to dává úderu velkou razanci a zároveň se veškerá síla úderu soustředí do poměrně úzkého místa, kde působí škodu. Sekera se sice díky svému těžišti ovládá o něco hůř než meč (zvláště těžší typy) a dají se jí jen velmi omezeně krýt údery protivníka, tento problém ovšem zpravidla řešil u jednoručních seker štít.
