3.4. Nůž a dýka
3.4.1. Dýka :
Přišel-li nakonec bojovník i o meč nebo byl-li donucen bojovat tak, že jej nemohl použít, mohl ještě tasit dýku. Dýka se od nože liší především tvarem - její čepel bývá symetrická a slouží především k rozdávání bodných ran. Zbraně označované jako "dýky" se objevují v našich raně středověkých hrobových nálezech již od 9.st. (např. Pražský hrad), ale u některých není rozdíl mezi nožem a dýkou pod nánosem koroze příliš zřetelný. Tyto staré nálezy také vesměs postrádají jílec - chybí jim příčka i hlavice. Z čepele vybíhá obvykle jen různě dlouhý řap, stejně jako u nalezených nožových čepelí. Dá se tedy předpokládat, že tyto čepele bývaly osazeny, stejně jako nože, pouze kostěnou nebo dřevěnou střenkou.
Dýky však připomínají také ikonografické nebo písemné prameny. Ruku svírající dýku se zřetelnou záštitou a hlavicí můžeme možná najít už na denárech Slavníkovského knížete Soběslava z 10.st., je však docela dobře možné, že jde spíše o stylizovaný meč. Prokazatelně a zřetelně se v ikonografických pramenech objevují dýky bohužel až od 13.st. (viz. obr.). Také Kosmas asi dýku znal, neboť ji ve své kronice rozlišuje od nože, když používá latinského výrazu "sica", místo výrazu "culter" či "cultellus", který označuje nůž či nožík. Na druhou stranu ale i mladší středověké latinsky psané prameny běžně nerozlišují mezi dýkou a nožem a obojí označují jako "cultellus". Český výraz "dýka" respektive "déka" se objevuje poprvé až na počátku 15.st. v díle Husově (L.Kocourek, 1974, str.309).
Kanovník vyšehradský uvádí v souvislosti se spiknutím proti knížeti Soběslavovi roku 1130 "I byl jeden z nich ihned chycen s kopím a s dýkou, jedem napuštěnou a asi dva lokte dlouhou..." (Pokračovatelé Kosmovi - Kanovník Vyšehradský, 1974, str. 45). Dva lokte dlouhá dýka by už prakticky dosahovala regulerních rozměrů meče, pokud pomineme možnost, že se dobrý kanovník zmýlil, zřejmě se popsaná zbraň od meče musela nějak lišit, možná konstrukcí jílce aj. Nutno ovšem poznamenat, že pro takhle dlouhou dýku vlastně nemáme prakticky žádnou analogii ani v archeologických ani v ikonografických pramenech - dochované čepele jsou mnohem kratší a dýky které známe z výjevů od 13.st. také. Známe samozřejmě i delší zbraně, ale konstrukcí připomínající spíše nože - ať už ze staršího období známé saxy a scramasaxy nebo z mladšího období různé tesáky nebo dokonce jakési obouruční sekáče vyobrazené např. v Maciejowské bibli. Ale ve všech těchto případech jde o zbraně převážně sečné či řezné s asymetrickou nožovitou čepelí. Dýka byla asi opět především zbraní zámožných, kteří ji mohli nosit jako civilní poboční zbraň, nenosili-li meč, případně do páru s mečem.
Vyobrazení dýky v akci. Detail bojové scény z Maciejowské bible - 13.st.
Dýka se pravděpodobně nosila na straně pravé, jak naznačuje poloha nožů a dýk v hrobových nálezech. Byla-li nošena samostatně, pak možná i na straně levé místo meče. Podobně jako meč se dýka nosila v kožené či dřevěné kůží nebo tkaninou potažené pochvě zavěšené u boku na opasku.
Rekonstrukce dýky s hlavicí anténkovitého typu z konce 13.st. Pochva je dřevěná, potažená kůží a osazená železným kováním.
Zvláštní zmínka patří zbraním loveckým. Kosmas k roku 1100 popisuje zavraždění knížete Břetislava II. v němž svou roli sehrál lovecký tesák slovy: "A v tom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob...". Šlo však zřejmě o případ unikátní a lovecký tesák se asi ještě běžně na bojištích nevyskytoval. Ani Kosmas blíže nespecifikuje tuto zbraň s výjimkou následující věty "...vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete..." (1972, 154) což nás trochu vrací zpět k předchozí úvaze o délce a konstrukci dýky. Ještě jednou pak jinde zmiňuje zabití loveckým tesákem v podobné souvislosti, kdy družiník krále Vratislava Kukata "vrazil do Benedy jako do kance, který se proti němu řítí, široký tesák" (1950, 128).
3.4.2. Nůž:
Když nakonec došlo k boji muže proti muži, kdy i na nápřah sekerou bylo už příliš těsno, přišly na řadu další zbraně - nože. Nožů různé délky bylo u nás nalezeno větší množství. Kosmas uvádí v souvislosti se střetnutím rakouského markraběte Leopolda s Vratislavem II. roku 1082 Leopoldovo nařízení zemské hotovosti, kde se praví "...aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce a připravili se do boje." (1972, 118). Takže jako zbraň se v případě potřeby dal použít a nepochybně také používal jakýkoli běžný nůž.
Replika raně středověkého nože. Řap je v kostěné střence naražen a zalit
borovou pryskyřicí. Výroba Curia Vitkov.
Za specializované zbraně, k bodu, řezu či z části i seku lze však považovat z nalezených nožů nejspíš pouze ty nad 180mm délky (zpravidla 180-200mm). V těsné skrumáži, vesměs špatně chráněných pěšáků, byl i ostrý nůž vítaným pomocníkem. Kvalitní dlouhý nůž asi nepatřil k úplně nejlevnějším zbraním, ale byl pro méně zámožné bojovníky nesporně mnohem dostupnější než meč, který si nemohli dovolit. Nosil se u pasu v kožené či dřevěné a kůží potažené pochvě zpevněné někdy i kovovým nákončíkem.
Tři pěšáci ozbrojení menšími mandlovými štíty a noži bojují s
těžkooděným jezdcem. Výjev pochází z rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.
Sax a scramasax:
Na závěr se ještě letmo zmíníme o zbrani, kterou rovněž známe z raného středověku, ovšem spíše z germánské sféry vlivu. Ve slovanském prostředí se objevuje jen ve starším období - do 9.st. Jedná se o různě dlouhý (až 500-600mm) jednobřitý nůž-sekáč nazývaný sax či scramasax, který nahrazoval méně movitým bojovníkům
meč nebo se nosil s mečem do páru jako záložní poboční zbraň.
