Když pomineme krátké přepady nebo kořistné výpady, byla spojena s regulerním tažením každého vojska také potřeba táboření. Obvykle se tábor budoval na každou noc, výjimku tvořily případy, kdy bylo nutné spěchat a na stavbu a boření tábora nebyl čas, případně kdy se táhlo i během noci. Déle tábořila vojska například na místech, kde se postupně scházela svolaná zemská hotovost, případně kde se očekával příchod posil či spojenců. Nejdelší táboření pak představovala dlouhodobá obléhání pevností – pak mohli vojáci v táboře strávit i několik měsíců.
Výběr místa
Jen výjimečně se využívalo k táboření pohostinství vsí nebo hradů a i potom jejich omezené kapacity poskytovaly přístřeší jen knížeti/vojevůdci a jeho suitě. Většina vojska tábořila v okolí. I pokud tábořil menší oddíl přímo uvnitř hradiště nebo třeba kláštera, nezbylo často pro bojovníky žádné místo v domech a tak museli i uvnitř ohrazení spát ve stanech. Takto zmiňuje například Kosmas v souvislosti s únosem Jitky Břetislavem výslovně, že „…dostali dovolení v klášteře nocovat…„, ale o kus dál, poté co Břetislav díky nečekané příležitosti unesl pannu dříve, než o tom mohl dát vědět svým lidem, píše kronikář, že „Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivši na ně, zajímali…“ (1950, 69). Takže i když spali vojáci uvnitř kláštera, spali ve stanech. Není však jisté zda ve svých nebo zda šlo o stany pro hosty a poutníky poskytnuté přímo kláštery neboť i takovou praxi máme doloženu.
Pro tábor bylo nutné zvolit vhodné místo splňující různé podmínky v závislosti na době předpokládaného táboření. Místo muselo být dostatečně veliké a rovné, aby na něm bylo možné postavit stany a přístřešky. Pokud se na dané místo nevešlo celé vojsko (případně nebylo účelné jej držet pohromadě) mohlo být utábořeno odděleně na několika místech v okolí, zpravidla však natolik blízko, aby si v případě ohrožení mohly oddělené oddíly pomoci. Běžně se volilo strategické místo v krajině – na pahorcích, ostrožnách aj. Nebo s ohledem na bezpečnost místa ohraničená tokem potoka, řeky aj. Často se tábořilo při brodech – přechod řeky celým vojskem i s trénem byl i v nebojových podmínkách vždycky velmi obtížnou akcí, proto vojevůdce obvykle neriskoval, že jej při přechodu zastihne noc. Někdy se také stalo, že na druhé straně řeky tábořilo vojsko protivníka a jednání o tom kdo komu či zda vůbec dovolí přechod řeky se mohla protáhnout i na několik dní. To se stalo například roku 1110, když proti sobě tábořilo české a polské vojsko oddělené řekou Cidlinou a posléze pak na brodu u Skřivan marně vyjednávali přechod řeky. Výběr místa pro tábor se buď volil předem při plánu tažení (když polohy brodů, hradů, osad byly známy) případně byla-li bitva předem smluvená a nebo, zvláště v cizí krajině se improvizovalo podle okolností. Další důležité kriterium pro výběr vhodného místa byl dostatek vody pro muže i koně, jídla a píce (v případě spížování), případně dřeva na stavbu přístřešků, stanů a topení. Dá se předpokládat, že na výběr vhodného místa byli vyčleněni, podobně jako na průzkum, zvláštní lidé.
Stavba tábora
Tábory, pokud byl čas a prostor je řádně budovat, měly zřejmě alespoň nějakou rámcovou ucelenou podobu. Určitě nebyly uspořádané s takovou přesností a precizností jako tábory římských legií, ale i v raném středověku se objevují vojenské řády a regule, které řeší podobu, uspořádání, stavbu a boření táborů. Jde například o regule řádu Templářů. Zpravidla jako první se stavěl stan vojevůdce. Ten obvykle zaujímal strategické místo uprostřed tábora, případně na nějakém návrší aj. Podobu zvláštního stanu někdy měla i polní kaple, která se budovala rovněž mezi prvními (u Templářů jako první). Teprve po vojevůdci stavěli své stany velmoži. Nakonec se zbudovaly prosté přístřešky a chýše pro vojáky a koně. Stany a přístřešky v táboře bývaly uspořádány tak, že táborem vedly jakési hlavní „ulice“ směřující od „bran“. Protože se tábory raně středověkých vojsk narozdíl od antických obvykle (až na výjimky) neopevňovaly, označuje pojem „brána“ spíše symbolický vstup do tábora. Tábor sám sice nebýval opevněný, ale někdy se stany stavěly po obvodu záměrně tak nahusto k sobě, aby vytvořily neprostupnou „hradbu“, což mělo smysl například pokud hrozil náhlý přepad lehké jízdy protivníka apod.
Stany a přístřešky
Nobilita beze vší pochybnosti spala na válečných taženích ve stanech. Výjimku tvoří případ, kdy se někam přesouval nebo útočil výhradně jízdní oddíl, bez zajištění nebo oddíl za kterým trén se stany dorazil až později. Pod širou oblohou tak nocoval i sám král Vladislav na válečném tažení do Itálie roku 1158. Když se svou jízdou přebrodil rozvodněnou řeku Aadu, porazil Milánské na druhém břehu, musel čekal na vybudování provizorních mostů, po kterých mohly přejet spolu s císařským vojskem i zásobovací vozy.
Používání stanů u nás v raném středověku máme poměrně dobře doloženo z písemných pramenů, našich i cizích. Nevíme sice od kdy se začaly vojenské stany používat v našem prostředí, ale naši předkové se museli nutně setkávat se stany v armádách svých protivníků, takže je znali. Stany zanechala po své porážce a útěku pod Vogastisburgem roku 631 i armáda franského krále Dagoberta I., jak praví takřečený kronikář Fredegar „…je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěch zanechají tam všechny stany i věci, které s sebou měli…“ (MMFH I. str. 23). Stany se pak v písemných pramenech raného středověku objevují stále častěji. Kosmas například zmiňuje stany v souvislosti s již zmíněným únosem Jitky, roku 1105 pak s neúspěšným tažením knížete Svatopluka na Prahu „…vrátili se touž cestou a rozbili stany mezi oběma hrady na tom místě, kde se v sobotu koná trh…„, dále pak v souvislosti s vraždou tohoto knížete „…postavil se (vrah) pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům…“ či po vítězné bitvě s Uhry roku 1116 kde praví „Naši pak dobyvše vítězství, postavili si na tu noc stany v jejich táboře a bojovníci ukořistili uherské poklady…„. Bohužel z uvedených zmínek není zřejmé o jaké konkrétní typy stanů v 11.-12. st. šlo. Z Franského i Saského prostředí máme doložené jednoduché stany na způsob „áčka“ s výraznou hřebenovou tyčí, která zřejmě byla upevněna na dvou stojnách. Celý stan byl za oka na spodní straně plachty vypnut a přikolíkován k zemi.
Stany tohoto typu nacházíme hned v několika různých rukopisech. Liší se vesměs jen v detailech. Jistou zajímavostí je tu řešení vchodu. Zatímco ve Svatohavelském žaltáři je zjevně vyobrazen stan „průchozí“, který tu má otevřena obě čela, v Utrehtském žaltáři mají stejné stany vchod jen z jednoho čela. Vedle toho se ale objevují i stany s uzavřenými čely či „apsidami“ na obou koncích a vchodem z boku jak je vidět například v Codexu Aemilianensis z konce 10.st. (viz. obr.).
Ze Skandinávie – z pohřebních lodí z Osebergu a Gokstadu – známe podobné „áčkové“ stany, ovšem upevněné k trochu jiné, pevné konstrukci z prken pospojovaných čepy a kolíčky (viz. obr.). Výhoda takového stanu je, že je prakticky samonosný – plachta se uvazuje k dřevěné konstrukci stanu a ta se teprve může ukotvit k zemi. V případě potřeby se takový stan dá snadno přenášet a vztyčit prakticky kdekoli, tedy i na místech kde není snadné zabít do země kolíky, jako je písečná pláž, dlažba nebo paluba lodi.
Dá se také celkem důvodně předpokládat, že úplně nejjednodušší vojenský stan tvořila prostá plachta přehozená přes jednoduchou konstrukci z posvazovaných tyčí, pokácených buď na místě nebo dovezených na vozech trénu. K této plachtě nejspíš mohla být, podobně jako u stanů Franských připojena čela i když čela sama mohla být jak naznačuje např. výjev ze Svatohavelského žaltáře tvořena prostě jen přečnívajícími a dotvarovanými konci delší plachty.
Víme však, že se v raném středověku, nejméně od 12. st. používaly i stany kruhové, známe je poměrně dobře z ikonografických pramenů ale i pramenů písemných – mluví o nich například regule řádu Templářů. Regule popisují velké stany pro velmistra a senešala řádu, střední pro maršála a další hodnostáře a malé kruhové stany pro řádové rytíře. Víme, že příslušenství nejmenšího z nich tvořila pouze jedna tyč, středního tři tyče a dva řemeny. (Choc, 1967, 356) Bohužel se z toho jen obtížně odvozuje jejich konstrukce. Zdá se, že v nejjednodušší podobě představoval takový stan prostý kužel (takový skutečně známe z vyobrazení od 13. st. výše), u většího počtu tyčí mohlo jít i o nastavení jejich délky, proto snad ony řemeny (tři tyče a dva řemeny tomu nasvědčují). Počet tyčí však celkem přesvědčivě vylučuje konstrukci s obvodovými sloupky, kterou známe z pozdějšího období. Také stany s obvodovými tyčemi tvoří zpravidla nápadný hraněný X-stěn, kdežto většina kruhových stanů z výjevů je zpravidla ideálně kruhová. Může jít bezesporu o stylizaci, ale na stěnách stanů nevidíme žádné hrany ani zalomení stěn. Absenci obvodových tyčí ostatně podporují i ikonografické prameny z 12.-13. st. – v rukopisu Petra de Ebulo jsou velmi zřetelně zachyceni muži, kteří staví nebo bourají stan. Střechu zde i po odstranění stěn podpírá pouze jediná vertikální středová tyč.
Hypoteticky lze takový stan postavit samozřejmě i jen s jedinou středovou tyčí, bez další podpůrné konstrukce. Lany se vypne střecha pod stejným úhlem v jakém sama klesá a následně se na lana zespodu upevní obvodové stěny, pokud ovšem nejsou už ke střeše přišité. Na tuto možnost nás odkazuje jednak absence dalších dílů konstrukce ve zmiňovaných templářských řádech ale nepřímo i mnohé ikonografické prameny, kde je dobře patrné vypnutí stanu a střechy – např. na tepaných reliéfech zdobících rakev s ostatky císaře Karla Velikého (poč. 13. st.). Taková konstrukce je asi bezkonkurenčně nejjednodušší a to i co do počtu použitých jednotlivých dílů, které bylo nutné převážet a skládat. Má však také jisté slabiny. Například fakt, že vypínací lana musí respektovat sklon střechy stanu a u méně strmé střechy by tak mohly kolíky dosahovat poměrně daleko od stěny a zabírat tak relativně velkou „zastavěnou“ plochu. To se dá do jisté míry jednoduše kompenzovat strmější střechou, ovšem za cenu jejího celkového zvýšení. Dá se ovšem říct, že u průměrného sklonu střechy, tak jak jej známe z ikonografických pramenů nebudou kotvící kolíky zasahovat nijak zvlášť daleko od stěny stanu (zvláště je-li zkosená) a tak ani zabraná plocha v táboře nebude představovat velký problém. Větší potíže asi přinese možné prověšení stanu vyplívající z této konstrukce. Lana mohou být buď uvázána k okraji střechy a vypínat ji tak samotným jejím plátnem, nebo mohou procházet až ke středové tyči (a střecha k nim může být přišita nebo uvázaná), což by mohly naznačovat zřetelné pruhy na střechách některých stanů, které známe z ikonografických pramenů. Někdy dokonce takové ostré čáry vysloveně naznačující jakési pravidelné zvlnění nebo zhranění střechy. Jisté ale je, že váha stěny, navíc vypnuté, zavěšená prakticky přímo na tato vypínací lana (či z části i na plátno střechy) bude lana poměrně dost zatěžovat a následně prověšovat. Zvláště pokud bude plachta za deště mokrá. Stan tak bude nejspíš nutné průběžně dopínat. Tyto hypotézy však bude ještě nutné experimentálně ověřit. Z doložených výjevů je však patrné, že sklon střechy a vypínacích lan zpravidla nebývá shodný, bývá často o něco ostřejší – tj. kolíky jsou blíž ke stěně stanu než by měly být, aby výše uvedená konstrukce mohla fungovat. Na některých výjevech pak chybí vypínací lana zcela nebo je jich málo na to, aby dokázala takto vytvořit a vypnout tvar stanu – to by si vyžádalo existenci jakési zpevněné obruby střechy, či nějaké obruče připojené na její okraj. Zmíněné regule templářského řádu ovšem mlčí i o takové konstrukci.
Zdá se však, že výše popsaná konstrukce stanu nebyla zdaleka jediná, jaké se u kruhových stanů ve sledovaném období mohlo používat. Již jsme zmínili výjevy z rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. st. kde muži bourají nebo staví stany s jedinou středovou tyčí. Je ovšem zajímavé, že jejich stan i po odstranění stěn a vypínacích lan drží pevný tvar střechy. Zdá se tak, že tvar či sklon střechy nebo její vypnutí tady s vypínacími lany prakticky nesouvisí.
Jak naznačují ikonografické prameny, mohl mít stan stěny připojené pevně ke střeše nebo volné, ke střeše pouze uvazované. Pokud stan nemá soustavu vypínacích lan po obvodu střechy, což podle některých výjevů neměl, vypíná se pouze pomocí stěny přikolíkované k zemi. Na výjevech z vrcholného středověku najdeme někdy trojici vypínacích lan vedoucích od vrcholu střechy k zemi – ty zvyšují stabilitu stanu a pomáhají při stavbě a bourání – zejména u konstrukce s odpojenou střechou. Nejsou nezbytně nutné, ale pak stan nemůže, tak jako na iluminacích v Petru de Ebulo stavět či bourat jediný člověk, bez toho aby se zřítil, jakkoli masivní má nosný sloup. Je samozřejmě i možné, že některá lana prostě iluminátor záměrně vynechal, aby mu na výjevu nepřekážela.
Z toho můžeme odvodit, že uvnitř střechy pravděpodobně byla nějaká tuhá konstrukce. Tuto tezi asi trochu podporuje i další výjev, kde v rozbořeném táboře leží převrácený nebo kácející se stan – ani zde není vidět vnitřek konstrukce stanu, ale zatímco boční stěny jsou výrazně zplihlé k zemi, střecha zdá se stále pořád drží tvar. Musíme ovšem samozřejmě brát v potaz i fakt, že může jít také o určitou stylizaci autora, který z nějakého důvodu prostě chtěl, aby stan takhle vypadal nebo na jiných výjevech záměrně vynechal vypínací lana, aby mu nepřekážela. Jisté je, že my hypotetickou vnitřní konstrukci tohoto stanu z 12. st. bohužel neznáme, písemné prameny o ní mlčí (zmíněné regule templářského řádu, které popisují část konstrukce žádné další díly mimo základní tyče neuvádí) a tak jí odvozujeme pouze z nepřímých náznaků – např. uvedených výjevů. Další zajímavý výjev, který by mohl alespoň z části poodhalit tajemství vnitřní konstrukce tohoto typu stanu máme doložen až ze 13. st. Jde o výjev z bohatě iluminované Maciejowské bible. Mezi jinými zajímavými detaily se na několika výjevech objevuje něco, co by mohlo být součástí vnitřní konstrukce stanu.
Podobných výjevů pak máme ze 13. st. a dál již relativně hodně. Na uvedených výjevech je celkem nápadná, až předimenzovaná síla středového sloupu. Také se z výjevů z Petra de Ebula zdá, že obvodová stěna nejspíš nemusí být pevně švem uchycena ke střeše, ale je k ní pouze bodově uchycena nebo jen uvázaná.
Přestože vnitřní konstrukci stanu, jak jsme již uvedli, neznáme, můžeme se jí pokusit rekonstruovat alespoň na základě uvedené ikonografie. Hypotetických podob takové konstrukce samozřejmě může být vícero, ale všechny mají jeden společný základ – jediný středový nosný sloup a žádné další podpůrné obvodové tyče, které na vyobrazení z 12.-13. st. obvykle nenajdeme. Předpokládáme, že vnitřní konstrukce stanu vzdáleně připomínala loukoťové kolo. Je samozřejmě možné vytvořit celou konstrukci s nábojem, paprsky a obvodovým loukoťovým věncem, ale domníváme se, že je to zbytečné. Máme prakticky ověřeno, že pro správnou funkci stanu stačí buď konstrukce pouze s obvodovým věncem (tvořeným třeba z pružných ohnutých prutů) upevněných zevnitř po obvodu střechy stanu nebo naopak paprsky ukotvené pevně nebo volně do „náboje“ na středovém sloupu a směřující od středu k obvodu střechy. Zde mohou být paprsky buď spojeny lanem, které nahrazuje loukoťový věnec a které je uvázáno k obvodu střechy, nebo mohou být zasazeny přímo do kapes všitých zespodu stanové plachty. To se nám nakonec při praktickém experimentování ukázalo jako výhodnější řešení – stan se snadněji a rychleji staví i bourá a navržené řešení nevyžaduje ani moc masivní středový náboj. Stan se vypíná pouze pomocí kolíků v okách na spodním lemu. Soustava klasických vypínacích lan po obvodu střechy může zůstat (tak jako na některých stanech v Petru de Ebulo aj.), ale není nezbytně nutná. Zato se nám osvědčila 3 hlavní kotvící lana od vrcholu střechy, které někdy můžeme najít na výjevech z vrcholného středověku. Ta pomáhají při stavění a bourání stanu a zlepšují jeho stabilitu při silném větru, ale pro to aby stan samotný stál, nezbytně potřeba nejsou.
Další výhoda tohoto řešení spočívá spíše v praktickém využití vnitřních paprsků – zavěšením závěsů (jaké máme v ikonografii kolem lůžek doložené) lze vnitřní prostor stanu snadno členit, zakrýt pouze lůžko nebo mohou paprsky sloužit jako bidla k zavěšení oblečení, zbraní, svítilny apod.
Plachty stanů bývaly buď prosté, nebarvené či bílé (např. stany v Svatohavelském žaltáři z 10. st.) nebo bývaly naopak barevné, často i ornamentálně zdobené, jak dokládají mladší písemné prameny i výjevy z 12.-13. st. (Petr de Ebulo, Kodex Manesse, Maciewská bible aj.). Velmi honosný stan například darovala císaři Fridrichu Barbarossovi manželka uherského krále Bély III. když táhl přes Uhry na křížovou výpravu. Tento vyšívaný stan byl prý utkán a ušit v Paříži. Barevné dekorativní prvky na stanech mohly být zdá se tvořeny i samostatnými ozdobnými plachtami navěšenými zvenčí na stan jak dokládají mladší písemné prameny ze 13. st.
Stany nobility nebyly samozřejmě prázdné – jejich vnitřek mohl být pokryt různými závěsy, které zvláště u velkých stanů členily vnitřní prostor nebo fungovaly jako další tepelná izolace. K vybavení stanu movitých bojovníků patřil také mobiliář – nejčastěji šlo o různé truhlice, universální nábytek, na kterém se sedělo a ve kterém se vozilo a uchovávalo všechno – od oděvů, přes zbraně, zbroje, nádobí po různé cennosti. Velké truhlice též mohly sloužit jako lůžka. Spalo se buď na zemi na rohožích, kobercích či kožešinách. Vysoká světská i církevní nobilita si též mohla dopřát luxus mobilního lůžka. Taková lůžka (a to ani prostá) však naprosto nebyla běžnou součástí interiéru stanů velmožů – vždyť ještě ve 12. st. se nejednalo o běžný kus nábytku ani v domech. Přeprava i rozebraného lůžka navíc představovala problém – šlo o neskladné a těžké zavazadlo nutně vyžadující cenné místo v zásobních vozech a tak zatímco lehčí stany se daly převézt i koňmo nebo na mezku, neschůdným terénem aj. tak lůžka se mohla převážet pouze na vozech trénu dobře zásobeného vojska. Proto se zřejmě dají předpokládat pouze u vysoké nobility a to pouze na velkých taženích s početným vozatajstvem kde se očekává dlouhodobé táboření ve stanech – např. při obléhání města – viz. Petr de Ebulo aj. O konstrukci lůžek více zde.
Prostí vojáci se samozřejmě museli spokojit pouze s improvizovanými přístřešky, chýšemi aj. Češi jsou v souvislostech s taženími do Itálie kritizováni za barbarské ničení cenných olivových hájů (pozn. olivovník roste nesmírně pomalu) na otop a právě na zhotovení podobných chýší či přístřešků pro koně. Pokud to počasí dovolilo, spala asi většina prostých vojáků pod širým nebem. Obsluha trénu mohla spát i ve vozech, případně mohla využít plachet, které se ve vozech vozily jako součást standardního vybavení (viz. např. Capitulária aj.) pro ochranu nákladu před deštěm nebo proti smáčení na brodech.
Život v táboře
Pokud šlo jen o jednu noc, nemá asi smysl příliš rozebírat táborový život, je ale třeba počítat i s tím, že vojska na některých místech tábořila dny, týdny i celé měsíce. Takové dlouhodobé táboření bylo spojeno s určitými nevyhnutelnými problémy.
Jeden z nich představovalo třeba zásobování. Na vlastním nebo spřáteleném území (například v místě srazu zemské hotovosti) připadla tato povinnost nejspíš na bedra místního hradského správce. Při tažení do Itálie zásobovala naše i císařské vojsko spřátelená města, ale i nepřátelská města často raději poskytla zásoby, než aby riskovala, že si je vojáci přijdou vzít osobně. Problém ovšem nastal, pokud na spřáteleném území selhala organizace zásobování jako se tomu stalo roku 1158 na Bavorském území – pak docházelo k plenění i tam a z toho povstávaly jisté problémy a mrzutosti. Na nepřátelském území se do okolí tábora vysílaly zásobovací, tzv. spížovací oddíly. Jejich posláním bylo sehnat dostatek zásob pro lidi i koně pleněním krajiny. Čím déle trvalo táboření (např. při obléhání) a čím větší bylo vojsko, tím rychleji byla okolní krajina vyjedena a spížovací oddíly se musely vydávat na stále delší a nebezpečnější výpravy. Totální nedostatek potravin v dosahu tábora mnohdy vedl k nutnému přesunu vojska na jiné místo nebo následně i k úplnému krachu výpravy. Tak se mohlo stát, že i při dlouhodobém obléhání vydržel dobře zásobený obránce déle než obléhatelé, kteří po vyplenění krajiny také trpěli hladem. Komfort v táboře zajišťovali též kupci, kteří s vojskem putovali a prodávali vojákům jídlo, nápoje, nástroje, zbraně apod. Je možné, že se už i v raně středověkých táborech zřizovaly řádné taverny (tabernae).
Centrální vyvařování pro velké vojsko nebylo prakticky možné, ale máme doloženo centrální řízení přídělu potravin, zejména na delších tažení (křížové výpravy) kdy bylo zásob poskrovnu a muselo se nutně šetřit. Zdá se, že nějaké pevně organizované a početně stálé „stravovací skupiny“ tak jak je známe třeba z Antiky nebo například od Mongolů ve 12.-13. st. bychom v evropském vojsku hledali marně. O žaludky urozených a movitých bojovníků se starali jejich vlastní lidé, ostatní se museli o sebe postarat sami nebo svépomocí. Je ale pravděpodobné, že se společně stravovaly družiny jednotlivých velmožů, neboť ve voze trénu mohli vézt některé společné nádoby jako velké kotle aj. Protože takto po táboře hořelo mnoho táborových ohňů – ať už kvůli vaření, pečení, zahřátí nebo osvětlení, bývala také velká spotřeba dřeva. To mohlo být v krajích kde ho byl skutečný nedostatek velký problém. Otevřený oheň ve stanovém táboře – ať už v podobě ohnišť, pochodní, svící, kahanů apod. však také představoval vážné nebezpečí. Z písemných pramenů víme, že občas docházelo k požárům. Vincencius takto popisuje jak vzplál stan biskupa Daniela tak, že se sotva spasil útěkem.
Další problém způsobovaly časté epidemie – za situace, kdy na relativně malém prostoru tábořilo obrovské množství lidí v nevalných hygienických podmínkách to nezřídka byla jen otázka času. Epidemie, pokud propukla, si pak vybírala stejnou daň mezi prostými vojáky i nobilitou a stejně jako hlad měla často na svědomí totální pohromu. Epidemii podlehl i pražský biskup Daniel. Poslední větší problém způsobovali sami vojáci – při delším táboření a zvláště pak při delší nečinnosti propukaly v ležení hádky, oživovaly se osobní spory velmožů, docházelo k svárům, soubojům, bitkám apod. K podobným excesům docházelo v rámci každého vojska, ale v případě obřích mnohonárodnostních slepenců, jaké představovala třeba říšská hotovost spolu se spojenci mohly spory a sváry nabýt i poměrně velkých rozměrů. Spory bylo proto nutné soudit a viníky trestat – obvykle tuto pravomoc měl velitel vojska – kníže, král nebo císař.
Bylo běžné, že s vojskem táhl do boje také kněz, nebo spíše kněží. S větším a významnějším vojskem pak biskup (např. Pražský biskup Daniel roku 1158 u Milána) nebo arcibiskup. Duchovní ve vojsku sloužili polní mše a vykonávali v táboře svou obvyklou funkci. Funkce biskupů, knížecích kaplanů a dalších vyšších církevních představitelů mohla být ale různá – například říšští biskupové byli v podstatě říšská knížata a nezřídka táhli do boje ve zbroji v čele svých vlastních vojenských oddílů. Prameny běžně uvádí, že v bitvách také padli. Ve zbroji zachycuje například Kanovník Vyšehradský knížecího kaplana Víta coby korouhevníka českého vojska v bitvě u Chlumce roku 1126.
Hlídky a ostraha tábora
Je celkem logické, že se na nepřátelském území nemohl nechat tábor bez ostrahy. Ve dne i v noci byl tábor střežen. Zvláště na noční hlídky byl kladen důraz. Vojákům bývalo přiděleno heslo. Tyto hlídky dokládají písemné prameny, například Kosmas při obléhání hradu Rakousy knížetem Břetislavem „Také Dobeš, syn Lstimírův, byl zabit na noční hlídce, když ji po řadě konal“ (1950, 154). Ze strany nepřítele mohl hrozit nejen nenadálý útok (zejména jízdy), ale do tábora se též mohli snažit proniknout jeho špehové či dokonce vrazi.
Někdy býval kromě samotných hlídek vyčleněný celý oddíl bojovníků, který by v případě ohrožení dokázal rychle zasáhnout a poskytnout tak ostatním čas reagovat. Někdy se takový oddíl nebo oddíly držely v pohotovosti ve zbroji, případně přímo v sedle. Tak drželi na ostrahu tábora Uhři roku 1116 tři žoldnéřské jezdecké pluky. V táboře byl složen veškerý proviant a také drahocenné vybavení stanů nobility, proto ani v době bitvy nebyl tábor ponechán zcela bez ochrany. Protože se však žádný vojevůdce nechtěl připravit v bitvě o cenné síly, vyčleňovaly se na ochranu tábora zpravidla lehkooděnci a obecně oddíly nižších bojových kvalit. Výjimečně, když hrozilo skutečně reálné nebezpečí útoku na tábor, byl k tomuto úkolu vyčleněn i silnější kvalitnější či dokonce vybraný oddíl (vybraný oddíl Čechů tak bránil tábor a týl v bitvě na Lechu proti Maďarům). Tábor představoval týl a zázemí – pokud protivník pronikl až sem, bylo zle. Pokud se mu to podařilo provést rychle a nečekaně, pak byly důsledky obvykle fatální – následovala strašlivá panika a bezhlavý úprk. Také po prohrané bitvě zanechal obvykle poražený na poli svůj tábor, který se pak stal se vším svým vybavením kořistí vítěze. Právě nečekaný obchvat a útok oddílů Oty a Soběslava přímo na tábor uherského krále roku 1116 rozhodl podivnou vyprovokovanou bitvu, která se pro české vojsko do té doby nevyvíjela příznivě. Poté co Češi nenadále vpadli do uherského tábora, došlo k velmi krvavé řeži, panice a úprku Uhrů, při kterém se taktak spasil útěkem čerstvý uherský král Štěpán i arcibiskup Vavřinec. Útěk s sebou strhl i žoldnéřské oddíly, které do té doby vítězily a zatlačovaly střed českého vojska.