Ačkoli se význam pěších bojovníků ve 12. století ztrácí pod kopyty koní těžkých jezdců, některé složky pěchoty si své důležité postavení podržely prakticky celý středověk – mezi nimi pak nesporně střelci z luků, kuší a praků. My se však v jejich popisu, výbavě a postavení zaměříme především na 11. až počátek 13. století.
Bojové nasazení střelců bylo velmi široké, od polních střetů přes obléhání fortifikací protivníka, po obranu vlastních pevností. Střelci, s výjimkou jízdních o kterých bude zmínka jinde, bojovali obvykle jako pěšáci a v polním střetu, pokud se jej účastnili, zpravidla zahajovali bitvu mohutným ostřelováním pozic nepřítele. Poté se buď z bojiště stáhli nebo bojovali za těžkooděnci jako řadová pěchota. Nevýhody lehké ochrany a slabší výzbroje dostatečně vynahradila fortifikace, držící střelcům nepřítele od těla a tak se úspěšně uplatňovali zejména při obraně opevněných míst.
Lukostřelba i střelba z kuše, stejně jako šerm a jízda na koni, patřila také do běžného výcviku a umění feudála, ale ten se k podobným zbraním uchyloval v boji spíše zřídka a to většinou při obraně pevností. V otevřeném polním boji byla jeho síla především na koni v řadách těžké jízdy a i opěšalý dával přednost sečné či bodné zbrani, luk i kuši považoval do jisté míry za zbraň sobě nedůstojnou. Luky a kuše však šlechta ráda a hojně používala k lovu.
LUK
Délka luků na vyobrazeních která známe se pohybuje od relativně krátkých exemplářů, po takové jejichž délka dosahuje výšky vyobrazených postav, čili mezi 150 a 190 cm. Natahovací síla těchto luků závisela spíše na síle a tělesné konstituci jednotlivých lučištníků, kteří byli v tomto období také výrobci luků a šípů. Luky byly vyráběny z pevného pružného dřeva především z Tisu (taxus baccata a taxus taxus), z Jilmu (ulmus glabra), z Jasanu (fraxinus excelsior) nebo z Jeřábu (Sorbus aucuparia), zajímavé jsou zmínky o Dřínu (cornus mas). Pokud nebyla tato dřeva k dispozici, mohlo být použito některých jiných dřev, která jsou však považována za horší kvality.
Průřez lučiště mohl být kruhový, oválný, nebo ve tvaru písmena D rovnou stranou od střelce (čili ven). Všechny vyobrazené luky z tohoto období, na které jsem narazil mají společné znaky – prohýbají se po celé délce včetně rukojeti, tak že napnutý luk tvoří úseč z kruhu. Špičky jsou u všech vyobrazených exemplářů velmi tuhé a příliš se neohýbají. Toto je jeden ze způsobů jak vyrobit relativně krátký luk slušných parametrů a dostřelu. Zbraně z dochovaných obrazových materiálů (Bayeux tapestry, Petr de Ebulo, Velislavova bible, Lutrell Psalter) jsou velmi robustní a není důvod pochybovat o jejich síle. Kvalita či zpracování se i s přihlédnutím k určitým nepřesnostem v zobrazeních liší od velmi dobře prohýbajících se a zřetelně čistě vyrobených zbraní, přes kostrbaté a sukovaté exempláře, až po špatně vyrobené luky, jejichž ramena se neprohýbají stejně, nebo mají velmi excesivní průhyb středem rukojeti, což způsobuje velký zpětný ráz se značným přenosem na ruku lukostřelce a velmi špatným vlivem na přesnost a dostřel. (O bolesti nemluvě).
Kompozitní luk
Už od dob Avarů je v našich zemích znám reflexní kompozitní luk (viz. obr.), který se do oblasti centrální Evropy dostával ve vlnách turkotatarských či mongolských nájezdů. Tento luk je složen z vrstvy rohoviny na spodní straně, dřevěného jádra a až osmi vrstev šlach na straně luku vystavené tahu, vše je slepeno klihem a svázáno šlachami. Tyto luky jsou ve srovnání s dřevěnými kratší, mají lepší dostřel, jsou však mnohem náročnější na výrobu a to jak z hlediska zdrojů, tak časově, což také potvrzuje jejich řidší výskyt ve známých dobových pramenech (Petr de Ebulo, Velislavova Bible).
ŠÍPY
Šípy se vyráběly jak z mladých výhonků či proutí, tak štípáním ze špalku dřeva a následným opracováním. Na šípy pro vojenské použití, u nichž je vyžadována vysoká pevnost a vyšší hmotnost se nejlépe hodí tvrdá dřeva jako například jasan, dub či habr. Aby šíp držel směr byl opatřen tradičně třemi stabilizačními křidélky z peří, které byly nalepeny na dříku šípu v úhlu 120 stupňů a ovázány, vzhledem k nedokonalosti dobových lepidel pevnou nití vpředu i vzadu, případně ještě spirálově po dálce letek. Jako lepidla se používala smůla, nebo klíh, který se vařil ze šlach či zbytků kůže, případně lepidlo z mouky (lepkové).
Hroty šípů byly z kovaného železa a dělí se na dva základní typy – „Bodkiny“ jsou úzké hroty čtvercového, či vzácněji trojúhelníkového průřezu, určené k prorážení zbrojí a „Broadheads“ jsou široké řezné čepele rhombického (kosočtvercového), či listového tvaru, často se objevují i čepele se zpětnými hroty, které jsou navrženy ke způsobení maximálních zranění. Tyto se používaly i k lovu. Kromě nich existují i speciální hroty například pro zápalné šípy, nebo hroty ve tvaru obráceného půlměsíce určené pro působení velké bolesti koním nepřátelské jízdy. Hroty byly vybaveny tulejí pro nasazení na šíp a při nasazení zalepeny a upevněny kolíčkem procházejícím malou dírkou v tuleji a dříkem šípu.
Jiný typ nasazení je pomocí dlouhého trnu – řapu (používaný zejména východními nomády), který byl naražen a zalepen do dříku šípu, konec šípu byl posléze omotán nití, či šlachami. Pro lov drobného ptactva a zvěře se šípy často nechávaly bez kovových hrotů a pouze se jejich konce vytvrdily v ohni.
Otrávené střely
O tomto starém slovanském zvyku se již v 6. st. zmiňuje např. byzantský historik Pseudo Maurikios: „Užívají také dřevěné luky a krátké šípy, napuštěné jedem, který hned účinkuje, nevypije-li raněný protijed nebo nevyužije-li jiné prostředky, známé zkušeným lékařům, nebo nevyřízne-li okamžitě ránu, aby se jed nešířil i do ostatního těla“ (Havlík 1987, 43). V souvislosti s italskými výpravami ve 12. století nebo třeba obléhání Olomouce, nacházíme také zmínky o otrávených střelách. Nejrůznější přírodní jedy a drogy byly tehdy již běžně známé (Kosmas i Kanovník Vyšehradský se o užití jedu při vraždě zmiňují) a nelze tedy vyloučit jejich podobné využití, v některých konkrétních případech, (souvisejících v případě Milána asi spíše s útokem na bojovou morálku obléhaných, jindy třeba s úkladnou vraždou – viz. Kosmas apod.) ale prakticky se tento bojový prostředek v Čechách ani jinde v Evropě v běžném válečnictví nijak masověji nevyužíval
Zápalné střely
Zápalné střely používané k zapalování střech a budov obléhaných pevností i obléhacích konstrukcí známe již ze starověku. Nepochybně se jich používalo i u nás v raném středověku i když písemné prameny o nich zpravidla mlčí. Jeden takový případ popisuje Vincencius při obléhání Pražského hradu roku 1142 slovy „…sebral střelce a když ti šípy do hradu metali, jistý nešlechetník – jemuž by lépe bylo bývalo, kdyby se byl nenarodil – připevniv uměle oheň ke svému šípu, namířil jej naproti klášteru sv. Víta, kde na střeše uvázl a jmenovaný klášter zapálil.„.
Toulce
Šípy se do boje nosily buď v jednoduchých plátěných pytlích, případně si je v boji lučištník zasouval přímo za opasek nebo zapichoval před sebe do země, aby je měl snadno po ruce. Běžně doloženy jsou ale také toulce a to jak z četných písemných pramenů (od nás např. Kosmas) tak z pramenů ikonografických (Hortus Deliciarum, Petr de Ebulo aj.). Pro srovnání např. na Výšivce z Bayeux jsou všichni lučištníci vybaveni toulci, někteří je mají u pasu, někteří zavěšené na zádech. Toulce byly velkokapacitní až na 80-100 šípů. Možnost nošení toulců na zádech dokládají nepřímo také archeologické nálezy – přesto, že se toulce zpravidla nedochovaly, usuzuje se tak někdy podle polohy nalezených kovových hrotů šípů. Toulce byly nejspíš kožené, případně z lýka.
LUKAŘI, LUČISTNÍCI A LUKOSTŘELBA
Dostřel silnějších raně středověkých luků se pohybuje mezi 200-250 metry a i na tuto vzdálenost mohou šípy přilétající po balistické křivce a zrychlující vlivem gravitace při návratu k zemi zraňovat a zabíjet. Je ovšem nasnadě, že tato nepřímá střelba byla použitelná pouze proti větším útvarům protivníků. Vzhledem k primitivnímu způsobu napínání a míření, který je zřetelný prakticky ve všech dobových ikonografických pramenech lze předpokládat, že dobrý lukostřelec si mohl „vybrat“ svůj cíl (čili nepřátelského vojáka) zhruba na vzdálenost mezi 50-70 metry.
Tětiva luku byla napínána dvěma prsty – ukazovákem nad a prostředníkem pod šípem – toto je skutečná středověká technika, která později vešla ve známost jako vlámská. (V moderní lukostřelbě se tětiva táhne třemi prsty.) Velmi dobrý lučištník dokázal vypustit zhruba 10-12 šípů za minutu, i průměrných 6-8 je několikrát víc než za stejnou dobu stihne kušiník.
Luk je ve srovnání s kuší velmi nenáročná zbraň, přesto však musel lukostřelec dodržovat několik základních pravidel, aby udržel svou zbraň ve střelbyschopném stavu. Luk nesmí zvlhnout, jinak přestane střílet, ohne se a už se nenarovná, proto se luky před vlhkostí a nepřízní počasí chránily voskem, či olejem. Také tětiva vyžaduje péči a ochranu před vlhkostí, proto se též udržovala voskem. Tětivy se vyráběly z lněných či hedvábných nití či z žíní. Šlachy nejsou příliš vhodné, neboť mají velkou pružnost a vytahují se. Bylo ve vlastním zájmu lučištníka mít jednu nebo více náhradních tětiv (již nařízení – Capitularia Karla Velikého – předepisují lučištníkům povinou náhradní tětivu). Tětiva je na spodním konci luku upevněna pomocí lukařského uzlu a na horním má volnou opletenou smyčku, aby mohla být uvolněna, pokud se s lukem dlouho nestřílí aby se lučiště zbytečně neunavovalo.
V raném období byli lučištníci, kteří se většinou rekrutovali z řad svobodných sedláků, či lovců, také výrobci luků a šípů. Teprve v pozdějším hromadném vojenském využití luku se výroba luků stala uznávaným řemeslem. Na rozdíl od kuší vyžaduje zvládnutí luku dlouhý a náročný výcvik, který však nebyl nijak systematický, nýbrž spíše „instinktivní“. Zvládnutí luku vyžaduje zapojení jiných svalů, než jakákoli jiná činnost a nelze jej natrénovat jinak, než zase lukostřelbou. Taktický význam lukostřelby je značný a při správném využití dokázaly tyto v přímém střetu sice slabé jednotky doslova decimovat i mnohem silnějšího protivníka. (např. v Bitvě u Brůdku 1040 se čeští lučištníci významnou měrou podepsali na drtivé porážce německého vojska).
Luky byly zdá se u nás v raném středověku velmi rozšířené mezi různými vrstvami lidí – Kosmas zaznamenal zajímavou příhodu, kde se lupiči přepadená skupinka poutníků bránila mimo jiné i lukem. Zároveň tento příklad poměrně dobře ilustruje instinktivní lukostřelbu: „I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Byl mezi nimi kněz, jemuž poručili své duše. Ten, drže luk a toul, prchal; i spatřiv ho jeden z lupičů, že nemá zbroje na sobě, pustil se za ním. Kněz nemoha mu uniknouti, vystřelil nazad šíp a zasáhl koně doprostřed čela, i padl kůň a jezdec na koni přepadl. A tak jen ten kněz sám vyvázl a oznámil na hradě Hlohově, co se stalo“ (1950, 199).
Na závěr zmíníme ještě jednu poměrně zajímavou zmínku z pera Kosmova, která dobře ilustruje situace jež známe i z jiných pramenů. Váže se k bitvě u Trutiny roku 1110, kde český předvoj vedený známým buřičem, provokatérem a statečným bojovníkem Dětříškem, synem Buzovým napadl ustupující polské vojsko (spolu s Čechy knížete Soběslava na polské straně) a byl při tomto nepředloženém útoku prakticky zničen. Kosmas popisuje Dětříškovu smrt takto: „hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdož se mu s pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých“ (1950, 183). Tato zpráva, ač kronikář nepochybně přehání, je pro nás zajímavá z několika důvodů – přesto, že se tu nemluví přímo o lucích, půjde spíše o šípy než střely z kuše, kterými byl zmíněný bojovník zabit. Zpráva dobře dokumentuje například fakt, že lučištníci byli sto ve větším množství zasáhnout i rychle se pohybujícího jezdce. Dětříšek patřil k nobilitě, byl to prvořadý válečník a je tedy velmi pravděpodobné, že disponoval také kvalitní ochrannou výstrojí pokrývající většinu těla. Přesto byl nakonec zabit šípy, které jej „v obrovském množství“ zasáhly. Je zjevné, že sama zbroj (ať už byla její konstrukce v tomto případě jakákoli) dokázala množství střel buď zcela zastavit nebo alespoň natolik zmírnit účinek šípů vystřelených z tehdy používaných luků, že přímo neohrožovaly život a po nějaký čas ani akceschopnost bojovníka. Navíc adrenalinem vybičovaný organismus nepochybně dokázal na chvíli utlumit i jinak nepříjemnou omezující bolest. Jenže pokud jej soustavně zasahovalo větší množství šípů, buď jej některý časem zasáhl do nechráněného a životně důležitého místa, třeba do obličeje (do oka byl zasažen např. Anglosasský král Harold Godwison v bitvě u Hastingsu 1066) nebo mu větší množství jinak méně závážných zranění (za předpokladu, že zbroj účinek střel pouze zmírnila) mohlo postupně přivodit velkou ztrátu krve, šok a následnou smrt.
Výstroj lučištníků
Výstroj lučištníků se příliš neliší od výstroje lehkooděnců. Chudší lučištníci nenosili žádnou zbroj a chránili se pouze silnými plátěnými nebo vlněnými oděvy – takto ostatně zachycuje lučištníky většina raně středověkých výjevů. Lépe postavení pak mohli používat různé kožené kabátce nebo vycpávané, prošívané smolené vesty apod. Jednoduchou kovovou přilbu měl pak nejspíš jen málo který z nich – ostatní, pokud si vůbec chránili hlavu (na iluminacích rukopisu Petra de Ebulo jsou čeští lučištníci prostovlasí, stejně tak ve Velislavově bibli), pak asi podobně jako lehká pěchota – nějakou prošívanou či koženou čapkou, kapucou nebo jinou lehkou ochranou hlavy. Kromě samotného luku mohli být v 11. -12. století vyzbrojeni nejspíš jen levnější poboční zbraní – nožem, sekerou, sochorem či později i tesákem. Tak po vystřílení šípů nebo ukončení střelby, neměl už lučištník větší bojovou hodnotu než ostatní lehká pěchota, spíše o něco menší, neboť většina vyobrazených lučištníků postrádá štít. Teprve v následujících století klesla cena zbraní a zbrojí natolik, že se i lučištník mohl lépe a kvalitněji chránit a mohl si dovolit jako poboční zbraň tesák, občas i meč. Dobrý vojevůdce si však byl vědom bojové hodnoty lučištníků, jejich kvalit i jejich slabin, proto je obvykle podle toho nasazoval nebo z bojiště naopak stahoval.
KUŠE – SAMOSTŘÍL
K luku přibyla někdy koncem 10. století nová a nesmírně účinná mechanická střelná zbraň – samostříl. Název kuše se u nás vžil až v 15. století. Protože ale jde o obecně rozšířené, známé a krátké označení, v následujícím textu se jej budeme navzdory výše uvedenému držet. Jak kuše vznikla nevíme dodnes zcela jistě – má se za to, že buď přímo z luku – doplněním o pažbu umožňující lepší zacílení nebo byla odvozena od podobných antických zbraní, jejichž princip přežil v konstrukcích těžkých obléhacích mechanismů. Po našich bojištích se výrazněji rozšířila až v průběhu 12. století a od 13. století již pomalu zatlačovala do té doby rozšířené luky do pozadí.
Konstrukce kuše
Až na nepatrné výjimky typu drobné lovecké kuše z Francie 11. st. nám o konstrukci nejstarších evropských středověkých kuší v 11.-12. st. poskytují představu pouze ikonografické prameny a v omezené míře i prameny písemné. Ty se však jen zřídka kdy uchylují k detailnějšímu popisu technického řešení této zbraně. Určitou výjimku tak tvoří popis z pera byzantské historičky 11.-12. st. Anny Komneny, která popsala kuši v rukou rytířů první křížové výpravy slovy: „Kuše je barbarský druh luku, který Řekové vůbec neznají…uprostřed kuše je na tětivě upevněn půlválec dlouhý jako slušně velký šíp, který sahá od tětivy k oblouku luku. Jeho žlábkem se z kuše vystřelují šípy. Do žlábku se vkládají krátké, ale velmi tlusté střely, jejichž přední část je potažena silou železa. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, nebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní. Opravdu, účinnost kuše je ďábelská. Ubožák, kterého zasáhne její střela, umře na místě a neuvědomuje si ani sílu rány.“ (1996, str. 298). Je ovšem třeba brát v potaz, že princezna Anna, ač vzdělaná, nebyla technikem ani vojákem a tomu je poplatný i její popis kuše. Přestože zmínka o „půlválci“ zdánlivě odkazuje na ořechovou spoušť, zde půjde zjevně o popis části sochy kuše s vodící drážkou a o samotném mechanismu spouště se tak vůbec nezmiňuje.
Středověkou kuši tvoří lučiště, tětiva, socha, spouštěcí a napínací mechanismus (koncem sledovaného období zatím pouze třmen). U čistě dřevěného lučiště působí nestejnoměrné namáhání vláken dřeva (napínání na vnější a stlačení na vnitřní straně) při velké napínací síle kuše, na relativně krátkém úseku lučiště (oproti luku, nebo některým starým antickým samostřílům – např. gastraphetu) buď deformaci a únavu lučiště (což se projeví na síle a dostřelu) nebo přímo jeho praskání. Proto se po čistě dřevěných lučištích nejstarších kuší objevují lučiště kompozitová, kde se na vnější stranu klížily materiály odolné proti napínání – např. šlachy a na vnitřní pak materiály odolné proti stlačení – např. kostěné nebo rohovinové destičky.
Pro lepší ochranu před poškozením vlivem prostředí se lučiště někdy ovíjela březovou kůrou, šlachou, kůží nebo se celá do kůže zašívala. Obšití nebo omotání také trochu snižovalo riziko prasknutí lučiště a následného úrazu střelce. Ocelová lučiště se běžně používala až od 15. st. K soše se lučiště připevňovalo vázáním. Silná tětiva byla splétaná obvykle ze šlach (řidčeji lnu či hedvábí) a to takovým způsobem, aby konce byly zaplétané vždy dovnitř tětivy, která byla navíc obtáčena další vrstvou, takže není nikde zjevně navazovaná a nedochází k rozmotávání uzlů při napínání. Socha sloužila zároveň již jako pažba a umožňovala zacílení, při střelbě se ale nepřikládala jako pažba k rameni a líci, ale v pod paži.
Spouštěcí mechanismus tvořil ve starším období jednoduchý kolíček – vyhazovák spojený s dlouhou pákou spouště, který zespodu vytlačil tětivu kuše z drážky do které byla zaklesnutá. Jinou variantu, jakou najdeme třeba na maličké lovecké kuši z Francie z 11. st. (La Colletiere în Dauphine), tvořila malá dvouramenná páčka, umístěná na horní straně sochy kuše, která po stlačení palcem na jedné straně vytlačila svou druhou stranou tětivu vzhůru – ven ze zářezu. Tedy jiné konstrukční řešení, ale princip zůstává totožný s předchozím. Později jej postupně nahradil tzv. ořech – obvykle kostěný válec, otáčející se podél osy, s jedním výřezem souběžným s touto osou – pro zaklesnutí tětivy a druhým kolmým k ose – pro založení šipky. Další zub měl ořech na spodní straně a sloužil k zaklesnutí o kovovou spouštěcí páku jištěnou a přitlačovanou ocelovou pružinou. Při výstřelu se ořech pootočil vpřed a výřez tak uvolnil tětivu, která vymrštila střelu. Přestože se ořech ukázal jako vhodnější řešení, zejména pro silnější kuše, zdá se, že se obě varianty spouští vedle sebe objevují současně a kolíčková spoušť coby výrobně jednodužší a lacinější řešení se místy udržela (např. ve Skandinávii) alespoň u loveckých kuší.
Poslední součást kuše byl napínací mechanismus – zpočátku se žádný nepoužíval a kuše se napínala pouze silou paží a zapřením sochy kuše o břicho střelce nebo přišlápnutím samotného lučiště kuše nohama. Takto napíná kuši i postava kušiníka z reliéfu sloupu španělské baziliky San Isodoro v Leonu (okolo roku 1054 až 67) nebo katedrále St. Sernin v Toulouse z konce 11. st. Stejný způsob napínání kuše z tohoto období zmiňuje také byzantská princezna – historička Anna Komnena: „…nenapíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dozadu, opřít oběma nohama do půlkruhu luku a oběma rukama táhnout tětivu vší silou k sobě…“ (1996, str. 298).
Později se v čele sochy objevil třmen, do kterého vložil střelec nohu. Kdy přesně se pevný třmen na kuši objevil není zcela jisté, možná už koncem 12. st. ale spíše až počátkem 13. st. Nejstarší kuše vyobrazené na iluminacích bible ze Saint-Germain d´Auxerre ještě žádný třmen v čele sochy nemají a nenajdeme jej ještě ani na vyobrazení v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. století. Na vyobrazení ze 13. st. (například v Maciejowské bibli) pak už třmen spatřit můžeme.
Třmen časem následoval ještě speciální hák nebo dvojitý háček umístěný na opasku střelce. Do třmenu pak vsunul střelec nohu a pomocí háku, silou celého těla, napjal tětivu. Toto opatření umožnilo zvýšit tah a sílu kuše (snad až na 1500N) a tím i její průraznost a dostřel. Zkušený střelec mohl za minutu z kuše vypálit, včetně míření, asi 2, maximálně 3 střely (proti luku byla tedy kadence kuše výrazně – přibližně šestkrát – slabší).
Kuše byla, narozdíl od luku, již poměrně náročná mechanická zbraň a to jak na údržbu, seřízení i provoz, navíc byla díky technologicky náročné výrobě (zejména lučiště) poměrně drahou zbraní. Proto jich z počátku na bojištích nebylo mnoho a disponovaly jí zpravidla jen jednotlivci a později i vybrané oddíly střelců. Kušečníci (či kušiníci), stejně jako ostatní lehká pěchota, nebývali v raném středověku zámožní, patřili však i mezi střelci k lépe postaveným bojovníkům. Zpravidla již ve 12. století mohli asi hojněji používat i lehké kožené či vycpávané smolené kabátce (zřetelná vyobrazení střelců v tomto odění jsou však zpravidla až z pozdějšího období), někdy i kovové přilbice (bavorští kušiníci z vyobrazení rukopisu Petra de Ebulo aj.) apod. Kromě samotné kuše pak bývali vyzbrojeni ještě krátkou poboční zbraní – nožem, sekerou, sochorem a později tesákem nebo dokonce i mečem.Teprve s rozmachem technologií a výroby v následujících stoletích se kuše stala dostupnější širším vrstvám bojovníků a dostala se už jako běžná vojenská zbraň z hradních také do městských zbrojnic.
Těžkooděnci, kterým do té doby jejich těžké kovové zbroje a štíty poskytovaly přiměřenou ochranu před účinky lukostřelby (samozřejmě s ohledem na sílu používaných luků, vzdálenost a zkušenost střelce), se s nástupem kuší dožili velmi nepříjemného překvapení. Relativně krátká těžká střela vypálená z kuše, nejen že prošla jejich štíty, ale měla natolik velkou razanci, že do vzdálenosti až 200m buď probíjela jejich zbroje nebo je vtlačovala do těla. Horší však bylo, že obyčejný pěší bojovník vyzbrojený kuší teď mohl bez dlouhého a náročného výcviku, poměrně snadno, relativně přesně a na značnou vzdálenost vyřadit nebo i zabít těžkooděného jezdce – feudála – navzdory jeho kvalitnímu výcviku a velmi drahé výstroji a výzbroji. Tento fakt způsobil značné rozpaky v přijímání této nové zbraně. Její síla a efektivita s jakou jí bylo možné zavádět v řadách vojska (a to navzdory nemalé ceně) vedly zpočátku k velkému krveprolití a tak ji církevní koncil v Lateránu roku 1139 (spolu s např. tzv. řeckým ohněm) odsoudil jako nekřesťanskou zbraň a zakázal její používání proti křesťanům. Tento zákaz ale nikdy nebyl uveden do praxe, protože nebylo možné a ani reálné se takto účinné zbraně dobrovolně vzdát a tak se kuše již natrvalo usídlila v rukou bojovníků po celé Evropě. Jistou zajímavostí je i to, že kuše byla vynalezena zcela nezávisle také v Číně (zde se dokonce objevují i víceranné opakovací kuše).
Kovové hroty šipek se na masivní dřevěné tělo střely silné 16.3-21.7mm, nasazovaly buď řapem (jen zřídka) nebo mnohem častěji pomocí tulejky. Pro ilustraci – délka dochovaných hrotů se pohybuje mezi 60 až 90mm (včetně tulejky). Průřez hrotů byl nejčastěji čtvercového nebo kosočtvercového tvaru, ale existovaly i jiné typy hrotů, včetně zpětných křidélek nebo střel rozšířených směrem vpřed, zvláště v mladším období. Stabilizační křidélka (letky) bývala řidčeji z peří nebo častěji z tuhé kůže či přímo pergamenu (později také papíru). Až později se také vyskytují i šipky se spirálovitými křidélky (veretonus) zajišťující rotaci šipky a přesnější střelbu. Výjimečně a spíše až později se vyskytovaly i těžké celokovové střely se širším hrotem bez stabilizačních křidélek – tyto šipky byly určeny pro střelbu na krátkou vzdálenost. Zvláštností jsou i šipky opatřené místo hrotu zvláštní píšťalkou sloužící pouze k demoralizaci protivníka. Zásobu střel kušiník nosíval v koženém nebo dřevěném a kůží potaženém toulci zavěšeném přímo u pasu. Některé toulce byly dle dobových vyobrazení zdobeny kožešinou.
Další vývoj kuší
I v následujících staletích byla kuše velmi oblíbenou zbraní a než byla definitivně vytlačena palnými zbraněmi, prošla mnohým zdokonalením. Mezi první patřil, jak už jsme psali výše, pevný třmen pro nohu, který přibyl na čele kuše a opaskový hák pro napínání tětivy, který se v ikonografii objevuje od 13. st., ale který známe z arch. nálezů ze Západní Evropy již z konce 12. st. (Musée de Normandie, Caen, Calvados).
Původní materiály lučišť v průběhu 15. století doplnila také pružná ocel – ocelové lučiště bylo snadnější na výrobu (čas i práci), bylo relativně odolné a umožnilo zvýšit tah kuše. Cenou za vyšší tah však byla (kromě rizika praskání lučiště) velká hmotnost lučiště a relativně malá účinnost, neboť spousta energie se při výstřelu utopila v hmotě lučiště. Dostřel a průraznost kuší se tedy sice podařilo ocelovým lučištěm o něco zvýšit, ale ne v přímém úměru ke zvýšení napínacího tahu. Zato zvýšení napínacího tahu si vyžádalo hledání nových a výkonnějších napínacích mechanismů těchto těžkých kuší. Nejčastěji se k napínání tětivy používal těžký odnímatelný německý hever, na principu hřebenových a ozubených převodů (umožňoval napínací sílu až asi do 5500N), anglický naviják založený na principu kladek a klik, případně šroubový napínák – na principu v ose umístěného vřetenového šroubu (buď umístěného přímo na kuši – např. na italských skládacích kuší (balestrin) nebo jako samostatný napínací mechanismus na zvláštní lavici, používaný zvláště při sportovních soutěžích až do 18. století). U slabších kuší se však ještě dlouho, hlavně díky nižší ceně, váze a snadné manipulaci udržely i jednoduché pákové mechanismy nazývané např. „kozí nožka“ či „francouzská páka“ – principem byl tah páky jednoduchého mechanismu sestávajícího zpravidla jen ze 2-3 dílů – ten se zapřel buď o příčné kolíky vyčnívající ze sochy kuše vzadu za ořechem nebo o oko podobné třmenu na čele kuše, ale výrazně menší. Tyto mechanismy umožňovaly napínací sílu údajně až do 3000N. Nadále se používal i výše popsaný starý třmen a opaskový hák. I když nakonec kuše musela prostor na bojišti vyklidit stále účinnějším palným zbraním, ještě nějaký čas se udržela jako oblíbená lovecká a sportovní zbraň.
PRAK
Prak, jakožto primitivní zbraň, byla známa v pravěku i starověku. Prak zmiňuje již Starý Zákon, například v souvislosti boje Davida s Goliášem, což je i ve středověku oblíbený námět ikonografie (viz. obr.). Prak ale zmiňují i jiné starověké prameny.
Střelci z praků tvořili vedle lučištníků běžnou součást římských legií (fustibally, baleárští prakovníci aj.) – jako projektilu se používalo jednotných litých kuliček. Ani středověk prak zcela neopustil, ale stal se individuální zbraní chudších bojovníků – jako střeliva se již ale zase používalo pouze vhodného kamení. Písemné prameny se o pracích v našem raně středověkém vojenství zmiňují například v souvislosti s bitvou na Lechu (955) nebo obléháním Milána (1158), ale nijak zásadní význam prak v našem ani evropském vojenství (ve srovnání třeba s Antikou) neměl, ačkoli přežil až do vrcholného středověku.
Princip praku je založen na odstředivé síle. Tvoří jej kapsa z kůže nebo tkaniny se dvěma dlouhými konci – jeden se uvazoval k ruce nebo navlékal na prsty (viz. obr.), druhý se svíral v dlani. Do kapsy se vložil vhodný kámen správné velikosti a váhy, prak se prudce protočil v ruce a ve správný čas se volný konec pustil – kapsa se otevřela a kámen pokračoval setrvačností v letu. V zásadě existuje několik způsobů jak s prakem švihnout – jako nejméně praktické se nám z provedených experimentů zatím jeví vodorovné roztáčení praku nad hlavou. Vhodnější jsou zbylé dva způsoby, kdy se prak roztáčí vertikálně podél těla tak, že se kámen vypustí buď při švihu odspodu vzhůru nebo při opačném roztočení při švihu shora dolů. Pro vrhání těžkých kamenů se hodí spíše první způsob. Prak se také příliš neroztáčí – dobrý prakovník musí být schopen střelu vypustit na jediné švihnutí. Vedle tohoto jednoduchého praku se používal i jiný typ – (v Antice známý jako fustiball) konec kapsy se neuvázal k ruce, ale k asi metr dlouhé holi – způsob vrhání je stejný jako v předchozím případě, jen razance je větší.
Princip střelby z praku je jednoduchý – jenže kdo se chce trefit musí mít jednak sílu na to aby vůbec dostřelil a především cit pro to, kdy má během švihu střelu vypustit. To je ovšem věc, kterou se podobně jako lukostřelbu člověk rozhodně nenaučí snadno a rychle – vrhnout prakem kámen není nic těžkého, trefit vzdálený nebo dokonce pohybující se cíl (třeba ptáka) je už ale věc vyžadující velký cit a značnou spoustu cviku. A to tím spíše, že středověcí prakovníci stříleli obyčejnými sbíranými kameny, oblázky, které i přes pečlivý výběr měly přece jen různý tvar i váhu. Antičtí prakovníci tento problém řešili kalibrovanými litými kulemi, nic takového ovšem středověký prakovník k dispozici neměl.
Dostřel ručních praků byl závislý na délce kapsy, tvaru a váze kamene, síle a zručnosti vrhače. Ačkoli zásah kamenem mohl bojovníka vyřadit – zranit, omráčit nebo při dobrém zásahu špatně chráněného místa (hlava, obličej, krk) i zabít (vzpomeňte na příběh Davida a Goliáše), nepředstavoval prak v raném středověku ani později svými možnostmi lukům a kuším vážného konkurenta.
Na závěr bychom ještě rádi zmínili jednu kuriózní historku o zvláštním prakovníku z pera kronikáře Vincencia vážící se k tažení na Miláno roku 1158. Když Češi přebrodili rozvodněnou řeku Addu, porazili a zajali nějaké Milánské bojovníky na druhém břehu, pokoušel se je jeden bláhový kněz osvobodit prakem: „…usiloval jeden kněz venkovský, v kutnu místo brnění oděný a mající lysinu a šediny místo přilby a okrouhlý břich, stoje na břehu osvobodit prakem svým ty kteří byli zajati. Ale i on byl zajat a v kutně své před krále českého přiveden, ale pan Daniel osvobodil jej svými prosbami jakoby na odplatu duše pana krále, když se byl z toho velký smích proto strhl, že prakem svým chtěl vojsko královské od přejití řeky zdržeti„. Zde tedy můžeme vidět, že se prakem oháněl i kněz, podobně jako ve výše popsaném případě střílel jiný kněz z luku.