Válečná tažení bývala většinou (existuje však řada výjimek vynucených danou situací) předem pečlivě plánována a zahajována v příznivé období, když byla vlastní pole již sklizena, hojnost zásob a prostředků na vystrojení a zásobení vlastního vojska největší a zásoby protivníka skýtaly naději na slušnou kořist. Zásobení vlastního vojska mělo smysl pouze při shromáždění a přesunu, na území protivníka se vojsko živilo již plenem, takže zásob tam muselo být již také dostatek. Praxe pořádání výprav v pozdním létě bývala zřejmě natolik rozšířená a běžná, že i Kosmas bez dalšího upřesnění píše při zmínce o výpravě Spytihněva (1060) o „…času, v němž vojska odcházívají do boje…“. Plánované válečné výpravy se tedy zahajovaly nejčastěji v období od července do října a maximum ve statistice představuje srpen, v jiném období spíše výjimečně – např. v zimě (Lotharova zimní výprava do Čech 1126, Český vpád do Polska v únoru 1134 aj.).
Výhodou zimních výprav bylo větší využití sání a především možnost přímého přechodu zamrzlých řek, jezer a bažin, nevýhodou pak závěje, pomalejší postup, mráz a problémy se zásobováním – zejména koní pící. Od 12. a zejména 13. století, jak klesal podíl svobodných rolníků (a rolníků vůbec) ve vojsku a boj se stále více stával záležitostí feudality, se také snižují omezení vyplývající z ohledů na vlastní zemědělce ve vojsku, vázané k půdě a zemědělským pracím a období, kdy bylo možné pořádat válečné akce se rozšiřuje (květen, červen apod.) dále omezováno pouze dostatkem píce (či přímo pastvy) pro koně na území protivníka. Také při tažení na větší vzdálenost (středomoří) bylo třeba brát ohled na tamní období a příslušné obvyklé počasí, takže třeba výpravy do Itálie mnohdy vyrážely již v dubnu, květnu nebo až listopadu.
Délka výprav
Délka výprav byla různá a byla podmíněna obtížností dosažení cílů výpravy, vzdáleností, kterou bylo třeba překonat (Miláno 1158, Neapol 1191 či Sicílie, nejdelší výpravy pak jsou křížová tažení do Palestiny) po špatných cestách s těžkými vozy trénu, odporem protivníka, možností zásobování (z vlastních zdrojů či z plenu) apod. U kratších vpádů (těch bylo přes polovinu z celkového počtu) na území sousedů (nebo k nám) se délka výprav pohybuje přibližně od jednoho do dvou týdnů, delší tažení trvala do měsíce či dvou a nejdelší doložená tažení trvala od 100 dní do jednoho roku (Výprava do Mílána 1158 trvala 4 měsíce), výjimečně i déle (křížové výpravy do Palestiny).
Zatímco krátkodobá tažení řešila jen omezené cíle – poplenění území protivníka (případně strategické oslabení), případně byla v krátké době vyřešena rozhodující bitvou (ať již dopadla jakkoli), dlouhodobé výpravy jsou ve většině případů spojeny s obtížným a dlouhodobým obléháním pevností, měst apod. Z ekonomického hlediska byly výhodnější krátké a rychlé válečné akce, protože náklady nebyly tak vysoké jako v případě dlouhých akcí a většinou je spolehlivě vyvážila získaná kořist. Dlouhodobá tažení se potýkala s problémy – jednak při větším podílu svobodných sedláků (starší období) a jejich vazbě k půdě a zemědělským pracím a v mladším období také s prodražením námezdných oddílů, které musel vojevůdce držet dlouho v poli. Nezřídka se stávalo, že celkový ekonomický přínos akce (byť vojensky úspěšné) se ztrácí při bilancování nákladů (zisk 1000 hřiven stříbra od Barbarossy z milánské pokuty nepokryl Vladislavovi náklady milánské výpravy roku 1158 dosahující asi 17 000 hřiven stříbra nebo 1300kg zlata, takže absolutní většinu nákladů nesl sám – ziskem však byla především královská koruna pro jeho osobu a osobní kořist českých bojovníků).
Spojenci
Důležitým prvkem jak pro vedení válečné akce, při vpádu do zahraničí nebo při obraně vlastního území bylo zajištění vhodného spojenectví, takže každé válečné akci (i v míru) zpravidla předcházelo období diplomatického vyjednávání. Spojenectví bylo založeno na různých důvodech – časté byly příbuzenské a osobní vztahy ale ani spojenectví za slib peněžité či jiné odměny nebylo výjimkou (odměnou za pomoc při milánské výpravě 1158 byla pro Vladislava II královská koruna a tisíc hřiven stříbra, Vratislav získal roku 1076 Míšeň apod.). Kromě smluvených spojenců, kteří přispěli aktivní pomocí na válečném tažení či v obraně, případně podpůrnou válečnou akcí jinde, jež měla v celkovém kontextu širší strategický význam, se vyskytují i dohody „pasivní“ – tj. dohody o neútočení jimiž se panovník pokoušel oslabit tábor protivníka o jeho možné spojence nebo zabezpečit vlastní týl při vpádu jinam. I když jsou doložena také pevná a dlouhotrvající spojenectví, neměla tato pouta zpravidla příliš velkou pevnost a dlouhé trvání – smrt spřízněného příslušníka rodu mohla snadno a nečekaně přerušit jinak uznávané příbuzenské spojenectví stejně jako změna panovníků (a jejich plánů). Také peníze – přesněji jejich výše – hrála nezanedbatelnou roli v pragmatickém spojenectví za úplatu (např. Konrád III. vypomohl takto Vladislavu II. při obležení Prahy Moravany 1142). Náhlá změna stran a spojenců (i několikanásobná – viz. Přemysl I. v bojích v Říši) nebyla v raně středověkém vojenství žádnou vzácností a není v mezinárodním kontextu považována za vážný přečin či zavrženíhodnou zradu.
Válečný plán a strategie
Plán válečné akce vypracoval většinou kníže, či jím pověřený vojevůdce, popřípadě také po poradě s velmoži a stanovoval základní strategické cíle výpravy a postup jejich dosažení – k improvizaci docházelo až na místě pokud se situace vyvíjela mimo připravený plán. Protože se tak stávalo často, musel být vojevůdce zároveň zběhlý a zkušený stratég, aby mohl z dané (i nepříznivé) situace vytěžit co nejvíc nebo zachránit co se dá. Jen výjimečně se podařilo připravovanou válečnou akci úplně utajit (už proto že jí zpravidla předcházelo diplomatické jednání s potenciálními spojenci atd.), takže protivník měl většinou čas se připravit a učinit obranná opatření, případně požádat o pomoc vlastní spojence nebo navázat nová spojenectví. Tak tomu bylo v případě vpádů protivníků k nám (Brůdek 1040, Chlumec 1126) nebo při tažení našich vojsk za hranice (Milánští např. strhli mosty přes rozvodněnou řeku Addu). Přesto jsou doloženy i případy překvapivých a nenadálých vpádů a dokonce i celých válečných akcí (Při vpádu roku 1110 utajili Poláci jednak samotnou válečnou akci, obešli zemské brány po vedlejších stezkách roklemi, stržemi a bažinami a překvapivě vpadli do země). K úspěchu válečného tažení nepochybně přispívalo štěpení sil protivníka, takže se nezřídka vedl vpád ze dvou nebo více směrů – buď rozdělením vlastního vojska nebo s pomocí spojenců (zatímco hlavní část německých vojsk útočila při vpádu do Čech roku 1040 na zemské bráně u Brůdku na Domažlicku, souběžně s ní útočil zemskou branou u Bíliny saský kontingent), útok z různých stran odčerpával síly obránců a zasahoval zemi plenem ve větší ploše. V takovém případě bylo pravděpodobně výhodnější při obraně netříštit zbytečně své síly, ponechat část napadeného území v plen nepříteli a postupně plnou silou ničit jeho jednotlivá početně slabší vojska.
Plenění vojsk se zpravidla omezovalo na získání píce pro koně a zásob pro vojsko, případně cenností – ty se však ve venkovských osadách a vsích nenacházely, takže pokud jej plenitelé našli (rozehnaný po okolních lesích), mohli pouze odehnat dobytek a odvézt zrno z obilnic. Případy drancování, vypalování a znásilňování jsou časté a jsou spíše dané řáděním rozvášněných bojovníků, než systematickým vedením války. Přesto se vyskytují i méně časté případy vedení boje tzv. spálenou zemí, kdy docházelo k vypalování celých osad, hromadnému pobíjení obyvatelstva a dokonce i ke kácení ovocných sadů a vinic a zdupání, posekání, spasení či spálení obilí na polích – po takové drtivé akci následoval obvykle hladomor, který dokončil dílo zkázy.
K těmto případům však docházelo poměrně zřídka a výhradně ze strategických důvodů (oslabení nepřítele, donucení ke kapitulaci, preventivní ničení „nástupních“ míst kde se nepřítel shromažďoval pro vpády apod.), protože z dobyté ale spálené země a pobitého obyvatelstva nebyl vítězi žádný užitek. Při příliš intenzivním plenění napadeného území (např. menší lokality) může dojít z výše popsaných důvodů k úplnému vylidnění kraje. O vylidnění Slezska třeba píše Kosmas v roce 1093 toto „…poplenil je (Břetislav) častými vpády tak, že na této straně Odry od hradu Rečen až k hradu Hlohovu, kromě hrádku Němčí, nezbylo jediného obyvatele.“. Částí plenu byli také váleční zajatci, někdy celé osady (Žemlička 1999), kteří pak byli usazováni na vlastním území jako poddaní.
Mobilizace vojska
Pohotovostní oddíly knížecí družiny byly k dispozici prakticky nepřetržitě a mohly tedy zasáhnou v případě nutnosti okamžitě. Shromáždění hradských (župních) posádek (castellanes) vyžadovalo v Čechách i na Moravě asi 2-4 dny. Za tuto dobu vyslaní jízdní poslové zpravili střediska hradní správy, při jejich nevelkém počtu a vzdálenostech v 11. a 12. století a faktu, že významnější družiníci – oděnci (milites primi) sloužili jako jízda, se pak snadno do dokázali shromáždit na stanoveném místě. Družiníci (později raná šlechta) dislokovaní na venkovských dvorcích a drobní vazalové (ministerial) se shromažďovali pomaleji protože i zpráva o mobilizaci se k nim dostala později. V případě opravdu vážného ohrožení státu (a byl-li na to čas), mohl kníže kromě státní-knížecí družiny (milites – primi i secundi ordinis) svolat také tzv. zemskou hotovost, tvořenou prakticky všemi bojeschopnými muži země. Její svolání trvalo v Čechách i na Moravě přibližně týden, mobilizace v obou zemích zároveň i přes deset dní. Zemí projížděli poslové se znamením války (např. mečem) a vyhlašovali ústně knížecí rozkaz – neuposlechnutí se tvrdě trestalo. Například podle Kosmy svolal kníže Břetislav roku 1038 zemskou hotovost takto: „…dal na znamení svého rozkazu po celé zemi české nositi provaz upletený z lýčí, na výstrahu, aby každý opozdilec který by přišel do tábora po daném hesle, věděl zcela jistě, že bude takovým provazem oběšen na šibenici“ (1950, 78). Většina bojovníků však údajně, nakolik lze věřit dobovým pramenům, nastupovala do boje ochotně.
Bojeschopnost příslušníků hotovosti ale nebyla příliš vysoká, protože nešlo o profesionální válečníky s bojovým výcvikem (někdy se prováděl základní výcvik v místě srazu). Hlavní sílu boje tak nadále nesla knížecí družina a později šlechta se svými oddíly v řadách panovníkova vojska (popřípadě zaplacené oddíly spojenců, později žoldnéři). Shromáždění bojovníků se provádělo na předem vybraných dílčích srazech (většinou u správních hradů) odkud se pak přesouvali na místo centrálního srazu nebo obrany. Z výše popsaných důvodů se zemská hotovost svolávala poměrně zřídka. Přípravy velkých tažení – korunovačních jízd do Říma, válečných výprav do Polska nebo Uher trvaly celou řadu měsíců přičemž samotné přípravy válečného tažení (shromáždění, dovybavení apod.) trvaly přes měsíc.