Bojovníci ve 13. století

Úvodem:

Již v předchozím období rostl význam pozemkové i beneficiární šlechty na úkor moci panovníka a to i ve sféře vojenské. Ve 13. století již tvoří šlechta ucelený a plně emancipovaný společenský stav. Z hlediska vojenství tvoří úhelný kámen bojové sestavy i nadále těžkooděný jezdec - feudál, rytíř a na významu stoupají i soukromé družiny významných velmožů.

Význam druhořadé pěchoty poklesl již v minulém století na minimum a zemská hotovost všeho bojeschopného lidu se prakticky přestala svolávat. Ostatně ozbrojený poddaný neodpovídal ani antagonistickému modelu společnosti - nebyl prakticky vůbec žádoucí.

Pěchota však samozřejmě zcela nezmizela - pěší zbrojnoši se udrželi ve vojsku i ve 13.st. Tvořili družiny feudálů, posádky jejich hradů, ozbrojené městské milice aj. S ohledem na fakt, že na bitevních polích hrála prim především těžká jízda a tomu byla podřízena také veškerá taktika, strategie i samotný způsob vedení války neměli ve 13.st. lehkoodění pěšáci takové uplatnění jako v raném středověku nebo později, přesto se na bitevních polích objevují a stejně jako v předchozím období patří mezi nejvýznamější z nich střelci z luků a stále častěji střelci z kuší. Také obsluha obléhací techniky.

Neochota šlechty podřizovat se vojenským nárokům panovníka jej nutila často najímat pro válečná tažení rytířské žoldnéře (i zahraniční - viz. například bavorští rytíři Přemysla Otakara II.) - profesionální, dobře vystrojené a vycvičené válečníky bojující již plně za úplatu (mercede condukti).

 

ÚvodÚvodVýstroj

 

TOPlist