Výstroj

Výstroj feudála:

 

zbroj

Ochranné odění:

Pokud bylo předchozí - 12. století obdobím hledání ideálního ochranného odění, ve smyslu rozumného kompromisu mezi kvalitou ochrany, vahou zbroje a především cenou, pak třináctému století již s převahou kraluje zbroj kroužková nad jinými dožívajícími typy. Výhody oproti jiným typům odění byly zřejmé již dříve, ale teprve masivnější rozšíření technologie výroby a jisté nasycení trhu umožnilo snížení ceny a větší dostupnost tohoto odění stále širším vrstvám těžkooděných bojovníků, takže ve 13. století již zcela převládalo nad jinými typy i když i nadále se některé levnější typy souběžně s ním po nějaký čas udržely (např. pletencová či šupinová zbroj). Žádná zbroj však není ideální - každá má své limity a stejně tak tomu bylo i s kroužkovým pletivem. Přestože ze všech dříve používaných typů skýtalo nejlepší ochranu nechránilo příliš dobře proti úderným zbraním jimž se poddávalo aniž by jej musely nutně poškodit a bodům. Vývoj na to logicky reagoval větším rozšířením zmíněných úderných zbraní - palcátů, bijáků aj. a samozřejmě také bodných zbraní. Meč sice zůstal i ve 13.st. spíše sečnou zbraní, ale jeho špice se výrazněji zahrotila a byla schopna při silném a dobře vedeném úderu probít i kroužkové pletivo. Stejně tak jej dokázalo prorazit i kopí jezdců či pěšáků, šipky z kuší a zřejmě i šípy z velmi silných vojenských luků. Vývoj ochranného odění na to zákonitě musel reagovat, ale reagoval poměrně zvolna - kroužkový komplet zůstal po celé 13.st. (a pletivo samotné i po celé 14.st.) základní součástí výstroje bojovníka, ale objevují se další zesilovací prvky zlepšující jeho ochrannou funkci. Podrobnější informace stran výroby kroužkových zbrojí najdete v článku zde.

Podobně jako v předchozím 12. století i ve století třináctém tvořila kroužková zbroj těžkooděnce uzavřený komplet s připojenou kapucou a pěstnicemi. Bližší popis takového kompletu naleznete zde. Již v průběhu 12. století se objevuje stále hojnější a kvalitnější ochrana nohou těžkooděnce, která umožnila zkrácení délky samotné zbroje ke kolenům a i ve 13. století tento trend nadále trval.

 

Ochrana nohou:

Podobně jako u zbrojí se již ve 12. století stále více prosazovala ochrana nohou, řešená nejprve kroužkovou punčochou a později kompletními nohavicemi kryjícími i stehna bojovníka a uvazovanými k pasu. Nohy jezdce se v bitevní skrumáži ocitají nejvíce v dosahu zbraní pěšáků a patří tedy k nejdisponovanějším částem těla rytíře. To vedlo k pokusům stávající ochranu ještě vylepšit, případně zesílit. Proto se ve 13. století objevují další zesilovací části - např. kožený plát pošívaný falérami či lamelami, upínaný na holeně ještě svrchu kroužkového pletiva - např. na anglické miniatuře ze 13.st. (dle Freytaga) jsou takové falérové návleky zřetelně odlišené od kroužkového pletiva. Objevují se ale i kompaktní kožené (a později i kovové - v Maciejowské bibli již ve 13.st. viz. obr.) holeně. Kroužkové pletivo chránilo tělo dostatečně proti ostří čepele, ale nijak zvlášť proti samotnému úderu, to se projevovalo zejména na tak citlivých částech těla jako jsou klouby, proto se objevují také první kožené nebo kovové chrániče kolen - takový můžeme najít např. na náhrobku Jana d´Aubernon ve Stoke d´Abernon z poloviny 13.st. Stehna bojovníka byla někdy také chráněna krátkými prošívanými nohavicemi oblékanými svrchu kroužkového pletiva. Kolenní štítek mohl být připevněn i k těmto nohavicím.

ochrana nohou
Jeden z nejstarších dokladů plátových doplňků nohou - Maciejowská bible, 13.st. Tyto pláty jsou ještě zjevně primitivní a kryjí pouze přední část nohy, ale v průběhu následujících staletí se z nich vyvine anatomicky dokonale tvarovaná plně uzavřená plátová ochrana nohy.

 

Ochrana hlavy:

Koncem 13. století se objevuje první výraznější změna původní kroužkové zbroje - oddělení kapuce. Tato změna ale neproběhla naráz a plošně - s pevnými komplety se setkáváme ještě počátkem 14. století a řidčeji i později (viz. nálezy z Visby z roku 1361). Oddělením od zbroje vznikla tzv. náprsenková kapuca, která chrání hlavu, krk a vpředu vybíhá do čtverce či obdélníku spadajícího různě hluboko na prsa bojovníka, čímž zesiluje ochranu hrudi. Jiným populárním typem byla tzv. kukla - podobně jako náprsenková kapuce chrání hlavu a krk bojovníka, ale nesahá tak hluboko na prsa a po celém obvodu se elipsovitě rozšiřuje, takže podobně jako starší pláštík, zesiluje ochranu části hrudi, zad a ramen bojovníka. Kapucu na hlavě často přidržovaly tkanice nebo kožené řemínky udržující ji na svém místě a zabraňující sklouznutí z hlavy nebo do výhledu bojovníka. Tak jako dříve i nyní musel bojovník pod kapucu na hlavu nasazovat ochrannou koženou nebo prošívanou čapku - batvat či batwat, chránící jej před účinky dopadajících ran. Na dobových vyobrazení nebo plastikách z konce 12.st. ale zejména ze 13.st. je nezřídka vidět bojovník v kapuce bez přílby s výrazně hranatým tvarem hlavy - některé batvaty byly zřejmě ušity tak, že zesilovaly místa kolem čela, spánků a týla; pokud bojovník nenosil přilbu byla tak jeho kukla alespoň zesílena (viz. obr.) a pokud nosil přilbu hrncovou, lépe seděla na hlavě. Podobné tvary kapuc můžeme najít například na náhrobku Williema de Longespee (William I. Longsword) v katedrále v Salisbury z roku 1226 aj. Někdy se ještě přes kuklu z tohoto důvodu nosila další vycpávaná čapka (viz. obr. níže), kterou rovněž můžeme najít na mnohých náhrobcích ze 13.st. buď ve formě jakési čapky se zesilující obrubou kolem čela a spánků nebo jen ve formě této obruby.

 

ochrana hlavy
Kroužkové kukly

 

Ochrana ramen - ailettes:

Od poloviny 13. století se objevuje další doplněk zesilující ochranu zbroje - tzv. ailettes. Šlo o plátové destičky různé velikosti i tvarů (čtverce, trojůhelníky apod.) zesilující ochranu ramen bojovníka. Buď se tyto desky připevňovaly na zadní stranu ramen tak aby dosedaly na lopatky a vyčnívaly po stranách a nad ramena (francouzské ikonografické prameny) nebo pak častěji přímo z boku ramen. Ailettes byl buď plochý nebo mírně vyhnutý směrem ven od ramene, teprve ve 14. století dostal anatomický tvar přiléhající shora k rameni. Velikost ailettes nebyla přesně dána - zvláštností nejsou ani desky chránící ruku od ramene až téměř k lokti. K pažím se ailettes připevňovaly zpravidla pomocí kožených řemínků uvazovaných na jeho vnější straně. Jak už název této části zbroje napovídá pochází z Francie a rozšířena byla především tam a v románském kulturním okruhu. V našich zemích se ailettes vyskytovaly jen zřídka (nejstarší doklady používání těchto destiček u nás nacházíme např. na náhrobku Hrona z Pacova).

ochrana ramen
Bojovník ze 13.st. vybaven ramenními štíty - ailetty. Na hlavě bojovníka je vidět další vycpávaná čapka pro usazení hrncové přilby.

 

Ramenní štítek - ailettes se připevňoval k rameni několika různými způsoby - buď koženým řemínkem šněrovaným na dva nebo čtyři otvory uchyceným k ruce a ke zbroji, případně koženým řemínkem nýtovaným k samotnému štítku a kolem ruky uchyceným na přezku. Bývalo zvykem ramenní štítky zdobit buď ornamenty, kříži apod. nebo rodovou barvou či znakem nositele, protože vedle štítu, varkoče a přilby šlo o další výraznou plochu, na které se mohla uplatnit heraldika.

Hron
Náhrobní kámen Hrona z Pacova - přelom 13/14.st. Není zcela jisté zda jde o ailetty nebo stylizované predimenzované plášťové spony, nicméně vyobrazené štítky svou velikostí, umístěním i heraldickou výzdobou shodnou s bojovým štítem postavy plně umožňují funkci ailettů. Není tedy důvod je nepovažovat za unikátní důkaz vyobrazení ailettů v našem prostředí. Převzato z: Choc, P. 1967: S mečem i štítem - české raně feudální vojenství. Praha.

 

Odění kryjící zbroj - varkoč:

Během 13. století se i u nás prosadil zvyk oblékat přes zbroj heraldicky zdobené a označené suknice - varkoče. České slovo varkoč zřejmě pochází z německého označení bojové suknice - Waffenrock. Francouzsky surcoat. Tento zvyk přinesli křižáci ze Svaté země, kde horké slunce Palestiny neúnosně rozpalovalo kovové zbroje rytířů. Varkoče se sice objevují na vyobrazení již v druhé polovině 12.st. (např. iluminace Winchesterské bible) ale v masovém měřítku se prosadily až ve století třináctém. Zdá se ale, že se tento zvyk neprosadil plošně a naráz, protože podobně jako máme řidší výjevy bojovníků oděných v kroužkovou zbroj a varkoč z konce 12.st. máme ještě i ze 13.st. doloženy výjevy těžkooděnců oděných jen v holou kroužkovou brň (některé výjevy v Codexu Manesse aj.). Střihově varkoč připomíná jeden z typů tuniky bez rukávů nebo s krátkým rukávem. V mírném podnebí Evropy varkoč (též gambeson) svou původní funkci ochrany před žárem ztratil, ale stal se oblíbeným módním doplňkem zbrojí, demonstrující často svou drahou látkou okázalost feudála a erbem jeho rod v bitvách a turnajích. Důležitějším přínosem varkoče byl fakt, že náležitě heraldicky a barevně vyveden, pomáhal bojujícím feudálům v lepší orientaci v boji a v rozlišování spolubojovníků od soupeřů. Rytíř musel tedy do jisté míry znát i znaky a barvy svých soupeřů. Někdy se pro zjednodušení orientace věc řešila přidáním výrazného orientačního znamení (např. našitý barevný kříž) a pokřikem bojových hesel (např. na Moravském poli byl údajně válečný pokřik českých bojovníků "Praga!"). Zvláštností pak byli řádoví rytíři. Jejich poněkud prosté, ale pevné plátěné varkoče bývaly buď čistě bílé, nebo častěji s našitým znakem řádu (templáři - červený kříž, němečtí rytíři - černý kříž, mečoví bratři - rudé zkřížené meče apod.). Na konci 13. a v první polovině 14. st. se objevují pokusy zesílit ochranu bojovníka (zejména proti stále častějším bodům) podšitím varkoče kůží a podnýtováním kovovými lamelami zpravidla na prsou, někdy i zádech. Tyto pokusy se dělaly na všech typech varkočů a předcházely tak plátové kabátce a brigantiny.

varkoc  varkoc
Rytíř z druhé poloviny 13. století v plné zbroji s varkočem, ochranou ramen ailetty a těžkou hrncovou přilbou. Bojovníci ve varkočích z Maciejowské bible - 13.st.

 

Přilba:

Přilby kónického tvaru známé z předchozího období si svou oblibu v nejrůznějších modifikacích udržely prakticky po celé 13. století - postupně se ale ztrácí pevný nánosník, přilba se po stranách protahuje přes uši a vzadu na krk (Velislavova bible) - tak se postupně vyvinul populární typ gotické přilby - tzv. šlap. Na konci 12.století se objevuje nový typ přilby - hrncová přilba. Šlo o úplně uzavřený typ přilby chránící celou hlavu i většinu krku. Byla snýtována z několika kusů plechu. Jeden z nejstarších dokladů existence takové přilby obecně najdeme v cizině - představuje ho pečeť anglického krále Richarda I. Lvího srdce datovaná 1194.

pecet
Hrnvová přilba z pečeti anglického krále Richarda I. Lvího srdce 1194.

Archeologicky máme nejstarší hrncové přilby doloženy po roce 1200 a běžnou součástí výstroje těžkooděnců se tato přilba stala v průběhu 13.st. Zdá se, že se hrncová přilba přímo vyvinula z přileb s maskovým krytem obličeje, jaké známe z konce 12.st. Tyto masky měly různý tvar, někdy byly hladké, jindy ve tváři zřetelně vyboulené směrem ven.

kaloty
Různě vysoké kaloty s maskovým krytem. Přilba ještě nekryje celou hlavu ale na prostřední z nich je vidět počínající protažení ochrany zátylku. Tepaný reliéf z ostatkové schránky Karla Velikého - poč. 13.st.

Hrncové přilby mají sice podobnou základní konstrukci, mohly se však mírně lišit ve svém vnějším tvaru jak dokládají četné výjevy nebo dochované přilby. Některé měly prostý válcovitý tvar, jiné se dokonce mírně kónicky rozšiřují směrem k vrcholu, takový tvar nacházímě zvláště u starších typů, ale není to pravidlo. Jiný typ se naopak směrem od očních průzorů k vrcholu i dolů ke spodnímu okraji přilby mírně zužoval. Oblast kolem průzoru byla často lemována dalším kovem (často v kontrastu s podkladem - mohlo jít o bronz, mosaz, nebo i drahé kovy) který spolu s příčným plátem vedoucím od vrcholu přilby přes nos směrem k dolnímu okraji vytvářel zřetelný tvar kříže. Tento prvek jednak zesiloval oblast kolem průzoru, jednak překrýval a zesiloval čelní spoj plátů přilby. Jako výrazný dekorační prvek mohl být tento kříž, kromě použitého materiálu, dále zdoben - vykrajovaným zakončením ramen kříže, plastickými vzory, citáty z bible aj.

hrncové přilbice
Hrncové přilbice na výjevech bojovníků z Maciejowské bible - 13.st.

Výhoda téměř dokonale chráněné hlavy a obličeje však byla zaplacena omezeným výhledem ztěžujícím orientaci v boji a obtížnějším dýcháním (a to přes to že v masce i v hrncové přilbě byly z tohoto důvodu dýchací otvory - buď posté dírky nebo různé dekorační průřezy, např. ve tvaru kříže aj.). Další nevýhodu představovala relativně velká váha přilby a poměrně vysoká cena. Proto tuto přilbu využívali pouze lépe situovaní těžkoodění jezdci a nezřídka pouze na úvodní střet kopím. Na počátku 14. století se pak z přilby hrncové nevelkou úpravou vyvinula přilba kbelcová (Velislavova bible aj.). Na rozdíl od hrncové má kbelcová přilba vyduté zaoblené temeno, je větší a dosedá až na ramena bojovníka, která tak pomáhají lépe nést velkou váhu přilbice. Kbelcová přilba bývá často vpředu na spodní části opatřena párem otvorů pro uchycení řetězu, kterým byla přichycena na přední část zbroje, aby ji mohl rytíř po střetu na kopí odhodit na záda. Dál pak bojoval jen v kroužkové kapuce nebo další přilbě - anatomické lebce, kterou nosil pod kbelcovou.

hrncova prilba
Rekonstrukce hrncové přilby s točenicí a pokrývkou a přilby s klenotem ve tvaru koruny.

Zvyk pokrývat hrncovou přilbu bohatě vykrajovanou dekorativní pokrývkou přinesli do Evropy spolu s varkočem křižáci ze svých tažení do Svaté země. Žhavé slunce Palestiny neúnosně rozpalovalo jejich zbroje a přilby, proto je rytíři pokrývali látkou. V mírnějších klimatických podmínkách Evropy se z nezbytného opatření stal módní doplněk vyvedený v heraldických barvách - pokud byla pokrývka dvoubarevná, podle zásad heraldiky byla svrchní barva libovolnou heraldickou "barvou" a spodní pak "kovem", tak jak je to k vidění na ilustraci, kde svrchní je modrá "barva" a spodní zlatý "kov". Pokrývku doplňoval často klenot umístěný na vrcholu přilby (klenot mohl mít nejrůznější podobu - tvar korunky, tvarované kovové či kožené desky, praporků, plastické figury, lišty osazené peřím, křídla apod. býval též často barven v heraldických barvách). V našich zemích se tato pokrývka nazývala fafrnoch a často bývala na přilbě přichycena věncem zvaným točenice. Velkou zásluhu na rozšíření a oblibě těchto doplňků měly i u nás rychle populární rytířská klání - turnaje. Pověst praví, že bohatě vykrajované tvary fafrnochů vznikly z původních prostých křižáckých pokrývek v bojích rozsekaných a potrhaných šavlemi muslimů. Do jaké míry jde jen o pověst nevíme, jisté ale je, že nejstarší pokrývky bývaly jen prosté a rovné a více než šavle muslimů se na jejich pozdějším bohatém vykrajování podepsala nastupující gotika a její záliba v podobných tvarech. Točenice, fáfrnochy i klenoty později převzala i přilba kbelcová.

hrncovka
Hrncová přila s klenotem - Codex Manesse 13.st.

Dalším typem přilby používaným na sklonku 13. a počátkem 14. století je tzv. lebka - malá přilba kopírující anatomicky tvar hlavy (Toulouské zvyky 1296, Velislavova bible aj.) nebo poměrně oblíbený železný klobouk (Maciejowská bible 1250, Vita Caroli Magni - konec 13. st. aj.).

klobouky
Různé typy železných klobouků. Maciejowská bible 13.st.

Pro klobouk mluvila nižší cena a lepší výhled ve srovnání s přilbou hrncovou a zároveň dobrá ochrana proti sečným ranám, kterou poskytoval klobouk svou širokou skosenou střechou.  V následujících stoletích sice klobouky z hlav předních těžkooděných jezdců mizí, ale stávají se spolu se stále nižšími výrobními náklady oblíbenou přilbou pěchoty, nebo polotěžké jízdy a udrží se až do 15. století. Než úplně zmizí ze scény, poslouží nakonec klobouk jako základ jedné z nejdokonalejších gotických přileb - německému šalíři.

klobouk
Rekonstrukce železných klobouků.

Klobouk, který mohl mít různý tvar, zpravidla dosedal na kroužkovou nebo koženou kapucu zbrojí, jen opravdu výjimečně mohl být opatřen kroužkovým závěsem uchyceným pravděpodobně na zevnitř nanýtovaném koženém lemu. 

Štít:

Jezdecké štíty vycházející typově z původního mandlového štítu byly na počátku 13. století stále ještě poměrně rozměrné. V průběhu 13. století se však zkracují (stále ale dosahují 50-100cm délky) a jejich tvar se od původní mandle či kapky blíží spíše sférickému trojúhelníku. Pokud se spodní hrot štítu ztrácí úplně a štít je v dolní části oblý, mluvíme pak o tzv. štítu španělském. (např. jezdec na sarkofágu uloženém v Musée des Augustins v Toulouse, kolem roku 1292).

stity  stity
Štít z počátku a z konce 13. století

stity
Vývoj štítů od konce 12. století do konce 13. století.

Stejně jako v předchozím období i štít 13. století byl dřevěný, potažený kůží nebo suknem, zpevněný obvodovým kováním, opatřený madlem či řemením (též řemenem pro zavěšení na krk, pro snazší souběžné ovládání štítu i držení uzdy) a bohatě zdobený. Již mandlové štíty bývaly pestře zdobeny, ale až od 13. století se uplatňuje ve zdobení štítů nový prvek - heraldika. Pevně daná heraldická pravidla určovala celkový vzhled výzdoby štítu, barvy i výjevy - tzv. figury (za figuru se v heraldice považují i geometrické vzory). Heraldické zdobení štítu pomáhalo (podobně jako heraldické barvy a označení přileb a varkočů) snazší orientaci v boji.

Vedle klasických jezdeckých štítů se ve 13.st. používal a to zvláště pěchotou i malý pěstní štítek, tzv. pukléř. Nosil se zavěšený u boku na pochvě s mečem. Právě boj s takovým štítem se objevuje také v jednom z nejstarších pojednání o šermu ze 13.st. Pukléře bývaly dřevěné, potažené kůží, případně zpevněné kovem či později také celokovové.

pukler
Pukléř zavěšený u pasu. Codex Manesse 13.st.

Výstroj dalších bojovníků

Ačkoli byla co do významu ve vojenství 13. století stěžejní těžká feudální jízda, ani ostatní složky vojska, jakkoli zatlačené do pozadí zcela nevymizely. Šlo především o ozbrojené družiny samotných feudálů, vesnické rychtáře a nápravníky (sloužící často také jako středně těžká nebo lehká jízda), k nimž se později připojily i milice a žoldnéřské oddíly rostoucích měst. Dá se říct, že jejich výstroj a výzbroj byla prakticky odvislá od postavení a zámožnosti jejich živitele - ať již feudála nebo města. Význam pěchoty v poli byl ve 13. století prakticky zanedbatelný (první známky renesance pěchoty byly ještě příliš sporadické), proto se pěšáci uplatňovali spíše při obléhání nebo dobývání opevněných míst a v hojné míře také jako střelci z luků, kuší a obsluha mechanických obléhacích strojů (později i palných zbraní).

Výstroj těchto bojovníků byla ve 13. století velmi různorodá. Dá se říci, že ochranné odění, minimálně levnějších typů se stalo hojnější a dostupnější většině bojovníků jak dokládají od 13.st. stále častější výjevy v ikonografických pramenech. Oblíbenou a rozšířenou ochranou tak byla i nadále kožená krzna nebo prošívané - vycpávané kabátce, poskytující slušnou ochranu alespoň proti odraženým, nepřímým, nebo řezným ranám a do jisté míry i lukostřelbě (viz. výjevy v Maciejowské bibli aj.). Kožená krzna, kabátce a vesty se postupně zesilovaly o další podbíjené nebo našívané kovové dílce, lamely, terčíky, řetězy, nýty apod. Přilba byla i nadále velmi drahou součástí ochranného odění, proto byla často nahrazována koženou nebo prošívanou čapkou, později též kroužkovou kuklou. Přesto se i některé levnější typy přileb (kónické či později klobouky aj.) objevují ve výstroji pěchoty stále častěji - zpravidla v městských milicích a žoldnéřských oddílech neboť ekonomicky sílící města byla sto podobnou výstroj pro své oddíly zajistit. Také družiny předních feudálů bývaly stále kvalitněji vystrojeny a vyzbrojeny. Se stále rostoucí oblibou dlouhých dřevcových zbraní se z řad pěchoty postupně prakticky vytrácí štíty. Výjimkou byly velké štíty kryjící střelce z luků a kuší, ze kterých se později vyvinuly známé gotické pavézy.

prosivanice
Dva bojovníci odění v prošívanicích - Maciejowská bible, 13.st.



Bojovníci ve 13.st.
ÚvodVýzbroj

TOPlist