Výzbroj:

Výzbroj feudála:

Kopí:

První zbraní jízdního těžkooděnce, kterou v boji zpravidla použil bylo kopí. Kopí ve 13. století se od zbraní které známe z předchozího století příliš nezměnila. Délka kopí se pohybovala kolem 2.5-3m, síla ratiště do 5cm. Hrot kopí býval listový, na ratiště nasazovaný krátkou tulejí, často opatřenou menší příčkou a zdobila jej nezřídka drobná vlaječka v heraldických barvách nositele, popřípadě i s drobnou kopií jeho erbu.

Meč:

I ve 13. století představoval meč pro svého nositele nejen zbraň, ale také odznak jeho společenského postavení. Po většinu 13. století si svou oblibu udržel jednoruční meč vycházející konstrukčně ze starších románských vzorů, vyznačující se značnou pádností danou předsunutým těžištěm a tupou nebo dokonce oblou špicí. Při útoku takovým mečem bylo, tak jako dříve, soupeře zničit především hrubou silou, poškodit mu zbroj nebo jej pod ní silou úderů umořit. Teprve koncem 13. století se objevují významnější změny v konstrukci mečů, reagující na dokonalé a doposud jen obtížně poškoditelné kroužkové brně, zesilované navíc o další ochranné prvky. Objevují se tak krátké, čistě bodné meče i první typy těžkých obouručních mečů. Počátkem 14. století se pak z přínosu obou těchto typů vyvinul meč jediný, s čepelí schopnou sečné i bodné rány.

mec

Příčka meče zůstala stejná jako koncem 12. století - rovná nebo mírně zahnutá směrem k čepeli. Sloupek jílce byl dřevěný, potažený kůží, aksamitem, hadí či úhoří kůží nebo obtáčený drátem. Meč se někdy upevňoval koženým poutkem na ruku bojovníka - protože pokud mu byla zbraň z ruky vyražena, byl by v sedle koně bezbranný.

O hlavici meče se dá říct, že se ve 13.st. vedle sebe objevuje opět několik různých typů. Prakticky po celé 13.st. se vyskytoval paraořechový typ, který se poprvé objevil již na počátku 11.st. Stále oblíbenější ale byla hlavice mincová, která se také objevuje již v předchozím století. Vedle těchto typů se však objevují i další.

hlavice hlavice

Tak jako v předchozím období se meč nosil a chránil v dřevěné, kůží, suknem nebo drahým aksamitem potažené pochvě opatřené kováním. Na opasek se pochva zavěšovala zpravidla již dvojitým opaskem - zatímco jeden opasek obemknul boky, druhý o něco níž přidržoval pochvu, většinou v mírném náklonu vpřed - oba opasky mohly, ale ještě ani zdaleka nemusely být spojeny na pravém boku v jeden celek. Meč se zpravidla nosil na straně levé, na stranu pravou se zavěšovala dýka. Opasek mohl být opatřen buď jednoduchou kovovou přezkou a případně nákončíkem na opačné straně řemene nebo mohlo jít o opasek šněrovaný, jaký známe již z předchozího období. Zdá se, že tento typ byl stále ještě velmi populární i ve 13.st. a na počátku 14.st. Je zajímavé, že takový opasek vídáme v ikonografických pramenech i na bedrech knížat a králů, takže fakt, že šlo o relativně levnou a výrobně nenáročnou věc nijak nesouvisí s movitostí nositele, ale spíš s módními trendy.

mec
Meč v pochvě zavěšené na vázacím opasku, Codex Manesse 13.st.

Dýka:

Pokud bojovník přišel o další zbraně nebo je nemohl použít, visela mu zpravidla u levého boku ještě pochva s dýkou. Dýkou bylo též možné dobít raněného soupeře, bylo-li to opravdu nezbytné (jinak býval brán na urozeného protivníka zpravidla ohled - vedl k tomu jednak pocit stejné stavovské příslušnosti, vžitá tradice a pravidla a také fakt, že urozený zajatec měl větší cenu než mrtvý, který měl pouze hodnotu své výstroje a výzbroje).

dyka

Palcát, sekera:

Již v předchozím období se používaly v hojné míře nejrůznější okované kyje a to i těžkooděnci. Kvalitní ochranné odění používané v tomto období chránilo dostatečně proti ostří čepele, ale nevzdorovalo náporu svým tvarem - poddávalo se úderu. Proto bylo výhodné nepokoušet se zbroj proseknout, ale nepokrytě se pokusit rozdrtit protivníka pod jeho zbrojí. K tomuto účelu se výborně hodily právě zmíněné okované kyje. Palcáty ve 13. století vycházející prakticky ještě přímo z  původních okovaných sochorů - dřevěné toporo bylo opatřeno kovanými objímkami a hřeby. Vedle kyje či palcátu se objevuje též jednoruční bojová sekera. Sekera v sobě spojuje výhody úderné i sečné zbraně, ale také nevýhody velké setrvačnosti a obtížného ovládání z toho vyplývajícího, proto nedoznala vedle meče přílišné popularity. Pro zajímavost - svou oblibou v bojové sekeře byl znám například anglický král Richard "Lví Srdce".

palcat
Replika palcátu s kovovou objímkou a hřeby dle rukopisu Roumans d´Alixandre, 1280

 

Výzbroj ostatních bojovníků:

Výzbroj ostatních bojovníků doznala oproti 12. století také jistých změn - vedle kopí, seker, nožů a různých okovaných kyjů se také zde, ve stále větší míře, objevují i meče a tesáky. Již od 13. století se ve výzbroji pěchoty objevují kromě kopí také další dřevcové zbraně, jako halapartny, šídla a sudlice i když na své "masové" nasazení musely tyto zbraně ještě počkat, až do 14. století, podobně jako bijáky, řemdihy, kropáče a další zbraně, které sice byly známé v nějaké podobě již dříve (Mater verborum), ale jejich epocha měla teprve přijít.


Výstroj
ÚvodFortifikace

TOPlist