3.2. Oděv nobility

odev

3.2.1.Oděv

Tato stránka má za cíl stručně Vás seznámit s odíváním nobility v 11-12.st. Detailnější popis jednotlivých kusů oděvu, které pán na sebe oblékal a jejich různé variace najdete pak na samostatné stránce střihů aj.

Oděv panstva měl splňovat několik požadavků - jednak měl svého nositele chránit před chladem, dostatečně halit, ale v neposlední řadě také náležitě reprezentovat; proto byl šat přímým obrazem a výmluvným vyjádřením společenského postavení svého nositele. Nákladné a bohatě zdobené oděvy nosil kromě příslušníků výkonné moci také vysoký světský klérus či bohatí kupci: již v 10.st. v Praze působili židovští a němečtí kupci, soudě dle zprávy Kosmovy z 11.st. velmi zámožní - kněžna Virpirka říká: "...tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra...nejzámožnější peněžníci...", vyobrazení židovských kupců v dlouhých zdobných oděvech v rukopisu Hortus Deliciarum nebo honosných patrových románských domů-dvorců těchto kupců. Slovem "pán" je zde tedy z hlediska odívání rozuměn každý, kdo si to mohl v raném středověku dovolit a jehož oděv musel splňovat výše popsaná kriteria. Jak vypadal oděv, jeho jednotlivé části a postup oblékání raně středověkého velmože můžete vidět v tomto článku.

 

odev
Bohatí židovští obchodníci z rukopisu Hortus Deliciarum - 12.st.

 

Základem spodního oděvu a oděvu vůbec byly plátěné kalhoty - tzv. bruchy (z německého brouche) či hace (česky) nebo femoralia (latinsky). Dosahovaly někdy jen ke kolenům, běžnější však byla zřejmě dlouhá varianta, dosahující až ke kotníkům. V pase se tyto kalhoty buď uvazovaly přebytkem látky (viz. Hortus Deliciarum), nebo stahovaly koženým či plátěným opaskem či tkanicí. Více informací o tomto typu oděvu najdete v sekci věnované rekonstrukci oděvu.

bruchybruchy
Dlouhé plátěné bruchy v rukopisu Hortus Deliciarum 12.st. Rekonstrukce jiných dlouhých bruch s uvazováním na tkanici.

 

Přes bruchy oblékl pak pán dvě oddělené nohavice, uvazované pomocí zvláštního podvazku vpředu a někdy i vzadu k pasu - buď na zvláštní opasek či přímo na tkanici bruch, které do nich zastrčil, řidčeji k nohavicím bruch. Nohavice zdá se nahradily ze staršího období doložené kalhoty. Nohavice mohly být volnější i vypasovanější - přesto však byly volnější než v gotice a proto se nad lýtkem pod kolenem často uvazovaly ozdobnou šňůrkou nebo stužkou. Nohavice mohly mít buď volnou špičku a patu, tak že pod chodidlem probíhal jen úzký pruh látky zabraňující vytahování nohavic z bot nebo již měly krytí nohy vyřešeno formou připojených šitých punčoch. V teplých měsících se nohavice/punčochy často odkládaly a chodilo se pod tunikami pouze v bruchách.

tunikanohavicetunika
Nohavice měly většinou volnou špičku a patu, ochranu chodidla pak řešily onuce či šité punčochy. Replika nohavic - ručně tkaný hedvábný buret (bourett) barvený šafránem. Curia Vitkov.

 

Tělo samotné pak halila spodní tunika (lat. tunica interior, camisia, fr. chainse, chamise, něm. hemd, it. camicia) z jemně tkaného plátna (zpravidla len, u vysoké nobility někdy i hedvábí). Existenci této spodní košile - tuniky dokládá nepřímo řada odkazů v kronikách - např. zmínka o tom, že když císař Jindřich IV. po prohraném boji o investituru putoval bos do Canossy, aby se pokořil papeži, byl oděn právě jen v této spodní košili, jakožto rouchu kajícníka. Spodní tunika plnila roli spodního prádla (narozdíl od zdobených svrchníků jí bylo snazší prát a udržovat) a nespal-li člověk nahý, též prádla ložního. Někdy se nosila tak, aby vyčnívala dole nebo i na rukávech z pod kratší, svrchní tuniky. U delších svrchníků, jak dokazují některé výjevy, tak mohla svému majiteli dosahovat doslova až na paty. Měla širší nařasenou suknici, aby nepřekážela v chůzi a dle použití mohla zřejmě mít i rozparek pro jízdu na koni, stejně jako svrchník. Soudě dle ikonografických pramenů, až na výjimky, nebývala tato tunika nijak výrazně zdobená,  pokud vůbec, pak buď tkaným vzorem nebo jen slabým spodním lemem či lemem rukávu (jsou ovšem výjimky, kdy u některých typů oděvu je svrchní tunika výrazně kratší a spodní pak má výraznější lem). Spodní tunika se nosila buď volná, stažená opaskem svrchníku nebo se někdy stahovala vlastním tkaným opaskem či šňůrkou (cingulum).

velmoz
Spodní lněná tunika

 

Přes tuniku spodní se poté oblékala svrchní - reprezentativní tunika (tunika, dalmatika, sukně). Obecně náležela k oděvu nazývaném v pramenech jako "choděcí" - tj. oděvu určeném pro užívání během dne. Mohla být o něco kratší než tunika spodní, aby se ukázalo vrstvení oděvu, není to však soudě dle ikonografie 11-12.st. vůbec pevné pravidlo - lem spodní tuniky často nevidíme ani tam, kde s ohledem na vyobrazené postavy zcela jistě nechyběla. Svrchník býval vyroben z nákladnějších materiálů - zpravidla kvalitních jemných (často dovážených) suken. Vysoká nobilita pak oblékala ve svátečních příležitostech i reprezentativní oděvy z hedvábí, aksamitu, brokátů aj. Délka svrchníku mohla být různá - od kratších po kolena po velmi dlouhé po kotníky. S byzantským vlivem bývala tunika opatřená bohatě zdobeným lemem, členícími pásy apod. Tuniky měly jasné barvy, s lemy často v kontrastu. Nobilita si v jasných barvách libovala - chtěla být nápadná a barva zde byla jistou formou zviditelnění, stejně jako bohaté zdobení lemů a drahé tkaniny. Doložené jsou ovšem i oděvy s kombinací různých druhů materiálů. Střihově byla svrchní románská tunika ještě shodná s tunikou spodní a tak tomu zůstalo u nás po celé románské období. Pro zajímavost, ale uvádíme že již od konce 11. století se ve Francii postupně mění i reprezentativní svrchníky od původně volné tuniky - dalmatiky k střihově vypasovanějšímu bliaudu (lat. bliaudus, bliauldus) s výrazně rozšířenými konci rukávů a bohatším řasením. Svrchní, reprezentativní tunika byla velmi drahým kusem oděvu, takže i zámožnější jedinci měli v šatních truhlách pouze několik podobných kusů. Kromě toho se tyto tuniky šily velmi precizně a z kvalitních tkanin, šlo o značně odolný kus oděvu, zároveň při životním stylu nobility tolik netrpěly používáním a tak nepřekvapí, že se tyto drahé oděvy často i dědily.

tunika tunika
Délka tuniky mohla být různá - kratší se u vyobrazované nobility objevují spíše do 11.st. Delší pak častěji v ikonografii 11-12.st.

Urozená žena se oblékala podobně jako muž. Často oblékala i více, než jednu spodní tuniku (fr. chainse) což vycházelo z tradice antické (tunica interior) a byzantské. Písemné prameny dokládají spodní oděv též jako oděv ložní - viz. Kosmas v příběhu o urozené panně Matyldě "Jistě...je skryto nějaké kouzlo ať už v tvých chodicích nebo ložních šatech". Svrchní tunika (dalmatika) pak měla někdy asymetrický tvar a zadní část byla protažena do náznaku vlečky. Od 11-12. století byla ve Francii klasická svrchní tunika nahrazována složitějším a vypasovanějším bliaudem opatřeným na konci výrazně rozšířenými a bohatě lemovanými rukávy. Délka ženského oděvu se od 12. století obecně prodlužovala, urozeným ženám pokrýval šat nohy minimálně po kotníky, často však až na zem.

Oděv-nobilita

 

Posledním kusem oděvu, který na sebe urozený člověk při oblékání vzal byl plášť . Po celé románské období se ještě hojně užíval starý čtverhranný plášť vycházející z antické tradice (lacerna). Vedle čtverhranného cípatého pláště se ale ve 12.st. používal běžně plášť kolový (z němčiny mantel), rovněž vycházející z antické tradice (paenula) a to buď půlkruhový nebo zřejmě až třičtvrtěkruhový (něm. nunchenmantel) a později starý čtverhranný pláštík vytlačil zcela. Plášť se u krku spínal buď postaru na pravém rameni (pravá ruka tak byla volná k tasení zbraně) nebo vpředu na ozodbnou sponu, tkanici či ozdobný pásek upevněný na levé straně na knoflíček a na pravé protažený otvorem v plášti a zpět na knoflíček na straně levé. Častěji až ve 13. st. se objevuje i uchycení na dvě symetricky umístěné ozdobné spony (agrafy, fibule, tassel - odtud něm. tasselmantel). Nejjednodušší způsob uchycení pláště byl prostý uzel z cípů na rameni - užíval se však pouze u plášťů čtverhranných, protože kolové nemají vhodné cípy. Románský plášť neměl až zhruba do poloviny 12. století zpravidla žádný límec, takže dosedal přímo na krk, asi od poloviny 12. století se pak v Evropě po byzantském vzoru objevují také různě tvarované kožešinové límce. Někdy se převislý cíp pláště upravoval do podoby kápě kryjící hlavu - z tohoto cípu se následně vyvinula (snad již v době merovejské) samostatná kápě (bardocuccullus). Pláště bývaly většinou z kvalitních, výrazně barvených suken (reprezentativní někdy i z hedvábí aj.) Zimní pláště se podšívaly a lemovaly kožešinou.

plast plast plast

 

Plášť však nebyl jediný kus oděvu, který mohl pán oblékat do nepohody. Již v druhé polovině 12.st. - spíše však na jeho konci se objevuje nový typ oděvu - tzv. gardecorps. Soudě dle dochovaných vyobrazení (např. Petr de Ebulo) šlo v tomto období zejména o praktický svrchník určený do nepohody, na cesty, jízdu na koni apod. kde nahrazoval plášť. Střihově šlo o oděv vycházející z tuniky - musel být široký, protože se oblékal přes další vrstvy oděvu. Pro snazší jízdu na koni byl opatřen vpředu nebo i vzadu rozparkem. Měl pevně připojenou kápi, někdy mírně protaženou dozadu. Nezaměnitelným prvkem tohoto oděvu jsou však dlouhé, širší rukávy opatřené rozparkem - buď v podpaždí nebo v polovině rukávu. Tímto rozparkem mohl člověk protáhnout ruce ven, takže je měl volnější při práci, boji nebo ovládání koně. Naopak v případě zimy mohl ruce skrýt v dlouhých rukávech. Tento oděv doznal popularity zejména později ve vrcholném středověku kde se z původně čistě praktického oděvu stal oděv reprezentativní, zdobený, vyrobený z drahých tkanin aj.

 

gardecorpsgardecorps - Ebulo
Vlevo - rekonstrukce gardecorps. Vlněný, ručně tkaný, barvený duběnkami, podšíváno lněným plátnem. Vpravo výjevy z rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.

 

Hlavu chránil urozený muž tkanou, koženou či plstěnou čapkou nejrůznější konstrukce - dle dochovaných vyobrazení (např. Kodex Vyšehradský) šlo převážně kónické nebo kulovité čapky, často zdobené na obrubě i jinde výraznými pásy, kožešinovými lemy apod. Vedle čapky se nosila na hlavě také jednoduchá kukla - ať již jako součást pláště (viz. cucullus) nebo samostatná a prosté úzké čelenky. Dívky a svobodné ženy nosily vlasy prosté nebo stažené čelenkou, vdané je pak ukrývaly pod jednoduchou plachetkou a zavitím.

capka
Zimní a letní čapka nobility. Zdobené výšivkou a karetkami. Výroba Curia Vitkov.

 

V zimě bylo obvyklé halit se do kožichů - u nobility do kožichů z lovné zvěřiny - vzácnější a dražší byly, většinou dovážené, kožešiny hranostaje (hermelín), sobola či bobra(bobři se běžně lovili také u nás, ale objevují se i jako součást importu). Levnější pak domácí kožešiny - medvěda, vlka, lišky, rysa apod. Na méně reprezentativní ale praktické kusy oděvu se zřejmě používal i domácí beran (beranímu kožichu ostatně dával přednost i císař Karel Veliký). Zimní oděvy se obecně vyráběly z těžších silnějších suken a často se podšívaly jemnou kožešinou, případně zdobily kožešinovým lemem z výše popsané zvěřiny.

zimníky
Různé zimní oděvy nobility v raném středověku - k vidění je tu beraní kožich, silná plstěná tunika s vlněným pláštěm a silný vlněný kabát. Výroba Curia Vitkov.

 


3.2.2. Obuv

Na nohy obul pán buď nízké střevíce (střevíce, třevíce, krpce) nebo i vyšší boty (ke kotníkům, někdy ale až do poloviny lýtek) s měkkou podešví. Ženy obouvaly střevíce nízké. Materiálem byla zpravidla kvalitní, jemně činěná kůže. Někdy bývala obuv soudě dle ikonografie nebo acheologických nálezů také zdobena - výšivkou, rytím či vytlačováním do kůže, prostřihy, obšitím apod.

Vedle běžné obuvi pak světská či církevní elita nosila také obuv z drahé tkaniny, vyšívanou zlatou či stříbrnou nití, pošívanou perlami nebo kovovými plíšky, popřípadě drahokamy. Jedná se však vesměs o ceremoniální a nikoli běžnou obuv (pontifikální a korunovační střevíce apod.). Od nás můžeme uvést například tzv. pontifikální Svatováclavský střevíc s výšivkou na kůži (po r. 1200) a další památky. Už Einhardus píše o Karlu Velikém, že ve zvláštních slavnostních příležitostech nosíval "...na nohou střevíce posázené drahými kameny..." (P.Daniš, 1999).

strevic
Replika jednoduchých nízkých otevřených střevíců. Podobnou obuv nosila světská i duchovní nobilita a našli bychom jí na nohou mužů i žen. Nebyly zjevně určeny do nepohody. Rekonstruováno volně dle dochované obuvi z 12 - 13.st. a ikonografických pramenů. Curia Vitkov.

 

Obuv sama byla konstrukčně poměrně jednoduchá - tvořená podešví a svrškem z jednoho nebo více dílů. K noze se upevňovala řemínky, zdobenými někdy snad stříbrným vbíjením nebo se na nártu spínala jedním či více pásky s knoflíčkem - olivkou z kůže, dřeva či kosti aj. Nobilita nosila střevíce často zdobené ozdobným prostřiháváním, vyšíváním, perlami, skleněnými korálky nebo kovovými destičkami. Z ikonografických pramenů a archeologických nálezů známe obuv oblou i s mírně zahrocenou špičkou, která převažuje.

boty
Vyšší románská obuv nobility spínaná na nártu třemi pásky a koženými olivkami. Rekonstruovaná na základě nálezů z 11.st. Výroba Curia Vitkov.

 

3.2.3. Doplňky oděvu

Šperky:

Celek u mužů i žen doplňovaly jemně a precizně zdobené domácí i cizí šperky - řetízky, kříže (enkolpia), prsteny, spony a u žen také různé čelenky, náušnice, záušnice, náramky atd. Vedle kovových šperků máme z raného středověku doloženy i šperky ze skla (korálky aj.) nebo jantaru. Dražší šperky byly zhotoveny buď celé z drahých kovů - zlata či stříbra nebo byly v základu často pouze bronzové/mosazné a jen na povrchu následně zlacené či stříbřené.

Kovové šperky se vyráběly z plechů nebo drátu, popřípadě se odlévaly. Zdobení šperků se provádělo litím bronzu či mosazi do různě složité formy, popřípadě rytím, pasířským vbíjením plechu razidlem do matrice (tzv. brakteátová technika) apod.

Unikátní příklad nákladného ženského šperku i názorný příklad pasířské práce představuje nález románské stříbrné čelenky z Českých Budějovic. Byla bohužel nalezena náhodně, roku 1937 při hloubení nového koryta řeky Vltavy a částečně poškozena bagrem, který také zničil místo nálezu. Datována bývá tedy pouze rozborem tvaru a povrchové výzdoby a to zpravidla do druhé poloviny až konce 12.st. (V.Denkstein, 1951). Je vyrobena z tenkého stříbrného plechu, vysokého v předu 90mm, který se směrem dozadu mírně zužuje. Vzadu není uzavřena, ale opatřena po páru otvorů na každé straně, sloužících zřejmě ke stažení čelenky. Povrch čelenky je zdoben figurálním a geometrickým reliéfem - v přední části dvěma řadami arkád usazených na úzké sloupky. Arkády obklopujících různé postavy - vladaře na trůně, s korunou a žezlem, postavy s mečem nebo žerdí kopí či praporce apod. Postavy byly na čelence zřejmě rozmístěny s určitým uměleckým i symbolickým záměrem, o kterém se však můžeme dnes už jen dohadovat. Zadní část čelenky je zdobena geometrickými spirálovými motivy. Spodní okraj čelenky pak zdobí ploché kapkovité závěsky zdobené jednoduchým motivem, zavěšené na krátkém řetízku uchyceném v otvoru ve spodním okraji čelenky. Některé již bohužel chybí. Zdobení bylo vyrobeno převážně ražením různými nástroji (vždy na sérii postav byl použit jednotný kolek) a z části tepáním. Jde o ojedinělý nález, který nemá na našem území obdoby.

Čelenka

Stříbrná čelenka z Českých Budějovic. 12.st. Převzato z Denkstein, V. 1951: Románská čelenka z Českých Budějovic, Časopis národního musea, CXVII-CXIX. Foto J. Štencl.

Další informace o podobě šperků, které se nosily v raném středověku můžete najít v samostatném článku - zde.

 

Opasky:

Důležitým doplňkem, jak mužů tak žen, byl opasek, u mužů vesměs kožený, protože krom váčku musel držet u boku i pochvu s mečem či dýku, ale objevují se i masivní opasky tkané, u žen šlo častěji jemnější kožené či z bohatě vyšívané tkaniny. Kosmas zmiňuje pásy Německých rytířů v bitvě u Brůdku r. 1040 jako "dvakrát v nachu máčené". Také spodní tunika se někdy přepásávala jemným plátěným opaskem.

opasek opasek
Z ikonografických pramenů známe kromě opasku s přezkou, též souběžně užívané opasky vázané. Zdá se, že v 11-13.st. šlo o velmi módní typ opasku, který vídáme především na výjevech bojovníků - rytířů. Je zajímavé že podobně vázané jsou někdy i postroje koní.



Protože románské odívání nezná kapsy v moderním slova smyslu, musel člověk nosit své cennosti a osobní věci ve váčku upevněném na opasku nebo přímo zavěšené na něm. Váčky bývaly buď z drahých tkanin, často zdobené, nebo z jemné kůže. K opasku se váčky připevňovaly pomocí tkanice nebo úzkých kožených řemínků a to buď rovnou na opasek nebo na zvláštní zdobené oko/poutko připevněné na opasku. Jinou a větší alternativou k váčku jsou pak různé kožené nebo textilní tašvice zavěšované k opasku, jaké můžeme najít např. u boku bohatého židovského obchodníka z rukopisu Hortus Deliciarum (1175). U pasu urozené ženy bychom našli také zavěšené klíče od truhel či komor s cennostmi, nůž či další věci.

obchodnik
Židovský obchodník má u pasu zavěšenu tašvici. Hortus deliciarum 12.st.

 

Rukavice:

Tento doplněk oděvu urozeného muže nebo ženy jsme si nechali úmyslně až na konec. Především pro to, že ve sledovaném období zdá se nebyl tento oděvní doplněk ještě zcela běžný. V ikonografických pramenech od nás prakticky chybí, ale vzácněji se objevuje v pramenech cizích - zejména z konce 12.st. - např. rukavice sokolníka ve vlámském rukopisu z Fecamp (viz. obr.). Poměrně vzácné jsou ale i naše zmínky o rukavicích v pramenech písemných. Mluví o nich např. Kosmas: "Potom (Břetislav) krátce vyčetl mu, čím ho Zderad častokrát urazil, a dodal: "Hle, záruku, kterou jsem ti slíbil, odvolávám" a obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici". (1950, 133). Uvedená poznámka zřejmě dokládá jejich používání coby znaku prestiže a postavení v prostředí vysoké nobility již v 11.st. což podporuje i zmínka Vincenciova ze 12.st. kde popisuje podobné gesto císaře Barbarossy vůči Milánským poslům slovy "...a dle způsobu starých císařů, odvržením rukavice, veřejně je dal v klatbu...".

rukavice
Rukavice ve vlámském rukopisu z Fecamp z konce 12.st.

Rukavice máme jinak doloženy i dochovány především z církevního prostředí, jako součást liturgického oděvu biskupů, opatů a jiných vyšších církevních hodnostářů viz "Dovolujeme vám mocí tohoto listu, abyste ty, synu opate, i další, kteří budou v čele tohoto kláštera stát, mohli užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu" (Listina papeže Jana XV. Břevnovskému klášteru z r. 993). Dělávaly se obvykle z jemné kůže (např. kozinky), ale doložené jsou v této souvislosti z raného středověku též rukavice pletené.

 

Oděv v 11-12.st.ÚvodOděv prostého člověka

 

Další související články: Převracené boty Oděv velmože Románský šperk Střihy oděvu a rekonstrukce

TOPlist